Blázinec

Titulek evokuje, že hodlám psát o našem školství, byť jen krátce. Tentokrát mě zaujaly osnovy. Je to pár let zpátky, co chytráci na ministerstvu přišli na to, že školní osnovy jsou socialistický přežitek a že už je nechtějí. Chtějí, aby se učilo nově a moderně. Vymysleli tedy RVP a ŠVP. Zkratka – tedy ta první – trochu připomíná RVHP a v podstatě to ten chaos připomínalo. Školy si podle nich mají učit, co chtějí. Samozřejmě, musí to být sepsané, protože co není na papíře, v dnešní elektronické době pro ministerské chytrolíny neexistuje. Poněkud sice pominuli fakt, že to měla být jejich práce. Šikovně to přesunuli na školy, takže kantoři vedle svých zvýšených úvazků smolili ŠVP, většinou samozřejmě zadarmo. Z ministerstva už léta posílají výborné nápady, peníze už nikoli. Situace, kdy se dítě třeba přestěhuje a naskočí do školy, která má úplně jiný ŠVP (školní vzdělávací program- pro ty, kdo mají to štěstí a jsou školstvím nezasaženi), se samozřejmě bagatelizovala. To údajně není vůbec žádný problém. A co byste řekli? Dnes přišla zpráva, že osnovy se vracejí. Kluci to přehodnotili a objevili Ameriku. Nu, není to blázinec? Je. Takže se pokorně vracíme k léty prověřeným pravdám. Šikulové to jsou, jen co je pravda.

A jako dodatek něco nikoli ze školy, ale z naší tržní ekonomiky. Máme na Milady Horákové dvě optiky. U brýlí se mi ulomila nožička a tak jsem vyrazila. V první mi suše sdělili, neopravitelné. Vyměníme skla do nových obrouček, cca za pět tisíc. Nu, na takový výdaj jsem nebyla připravena, tudíž jsem brýle sbalila a šla domů. Dnes mně cesta zavedla k optice číslo dvě. Je tam o poznání slušnější pán, tak jsem si řekla, že za optání nic nedám a budu mít alespoň srovnání. A ejhle. Pán se ani nepodivil, zmizel na chvíli vedle, aby mi vzápětí brýle vrátil opravené. Za 19 korun českých. Nu, další poznání. Že líná huba holé neštěstí nám do hlavy vtloukala už češtinářka na gymplu, budiž ji země lehká. Ale že má naše tržní ekonomika takové rozdíly mě překvapuje i dnes. A jelikož nechci znovu operovat slovem zlodějina, budu pozitivní a mám dobrý pocit, že slušní řemeslníci existují. Jen je hledat. V pravé poledne s lucernou. Ale to tvrdil už Démosthenes. Ovšem už tehdy ho měli za blázna.

Rok kohouta

Tak jsem dolouskala Rok kohouta. Drsné čtení. Už Smradi ve své filmové podobě mě dostali. A dnes jsem dočetla epilog toho příběhu. Dost depresivní.  A plné deziluzí. Ale to je život:-(

Zlodějina po česku

  Původně jsem si tady chtěla psát klidně a sobotně pohodově, pak jsem náhodně zaslechla nějaké zprávy, a zase jsem se vytočila a nutí mě to k ventilaci. Bohužel jen slovní, i když si myslím, že jediná možná reakce je vyrazit do ulic. Nebo na vládu a tam si to s klukama vyříkat hezky ručně stručně. Jejich zlodějina zaštítěná vzletnými frázemi o důchodové reformě je do nebe volající. Když se oprostím od emocí a připustím, že je to třeba, napadne mě stavební spoření, kdy se pravidla měnila uprostřed běhu, a zas mám rudo před očima. Takže v živých barvách vidím, jak teď stát ukradne naše peníze poprvé, aby nějak zakryl svou neschopnost hospodařit, a když nastane důchodový věk, dejme tomu pro naši generaci, zase nějaký chytrák změní pravidla, a peníze šlohnou podruhé. Tak to u nás přeci chodí. Ovšem nejvíc mě vytáčí, že se hojí na těch sociálně nejslabších, na zdravotně i jinak postižených, na těch, co normálně pracují a dodržují pravidla. Úplně stejně jako soudruzi. Jen nevím, jak proti tomu bojovat, tady to je takový don kichotský boj. Inspirovala mě výzva za záchranu knih, podepisuji a posílám dál. Co dál ovšem netuším. Snad jen vyrazit znovu do těch ulic, jen nevím, zda by se někdo přidal. Většinou mě za tento názor kritizují, že prý kdo chce, má se dneska dobře. S tím ale už nějak nemohu souhlasit a tak očekávám negativní reakce. Ale říct jsem to musela.

P.S. jako zajímavost: když jsem hledala ilustrační foto pro titul zlodějina, strýček google mi nabídl obrázky Kalouska , Vondry ( těch nejvíc) a i mnoho dalších. Copak to asi má znamenat?:-)

Posilovna

Pro zpestření začínám hádankou, cože to je na obrázku?

Jistě není těžké uhodnout, že jde o hrazdičku. Přesněji řečeno mezidveřní hrazdu, kterou nabízí sportline mezi svými posilovacími stroji. Na posilovací a veškeré hubnoucí stroje jsem takřka expert:-) Vždycky si myslím, ba co víc, jsem o tom přesvědčena, že když podobné monstrum zakoupíme domů, budu cvičit jako ďábel. Odpadne totiž výmluva, že posilovna je daleko, že tam musím značkově oblečená, a že se mezi těmi vysportovanými těly necítím dvakrát nejlépe. Což je mimochodem nejen výmluva, ale i pravda. A tak máme doma rotoped, který po několika úvodních odjetých kilometrech výborně slouží jako odkladač šatstva. Poté se v naší domácnosti povalují nejrůznější rotany, kruhy, obruče,steppery, činky, pružiny. Prostě malá posilovna by se u nás pěkně vybavila. Vrcholným kouskem bylo zakoupení veslařského trenažeru, o kterém jsem byla skálopevně přesvědčena, že mě zbaví tukových polštářů na břiše, a že ho tudíž musím nutně mít:-). Nezbavil! A jelikož na něj se oblečení věšet nedá, tak dost překáží. Nejde schovat pod postel ani skříň a tak přes něj skáčeme. Také sport. Nejvíc to samozřejmě baví Zachariáše, který má skvělou prolézačku:-)  A tak paradoxně ve finále největší službu udělala již zmiňovaná hrazdička, na které se dá posilovat, vyvěsit bolavá záda a hlavně, nezabírá žádné místo. Malá, ale šikovná:-) Měli jsme nákupy začít právě s níJ

Občanský průkaz

   Obdržela jsem svůj vlastní občanský průkaz na národním výboru od tehdejších soudružek (bez dozoru Veřejné bezpečnosti). Krátkou kulturní vložku obstaral přednes nějaké ideologicky správné báničky a šlo se domů. Nijak zvláštní zlom to nebyl. Proto mě zajímalo, jak to zpracuje stejnojmenný film. Opět přišlo na pořad naše Bio Oko, mimochodem i proto, že je to jediné kino v Praze, kam můžete i se psem. Pravda, Zachariáš na Občanský průkaz nešel, radši si schrupnul doma, ale i ta možnost mě těší, a v mých očích povznáší Oko na kulturní stánek první velikosti :-). Šli jsme tedy na Občanský průkaz bez psa, ale s velkým očekáváním. A to se naplnilo i nenaplnilo. Dlouhou dobu mě iritovali představitelé mladých hrdinů. Ne, že bych měla něco proti mládeži, ale že neuměli hrát. Prostě byli nijací, tu dobu jim vůbec nešlo uvěřit. A to pak nezachrání ani hvězdy typu Geisslerové či Myšičky, kteří jsou sice skvělí, ale příběh je přeci jenom o té mládeži. Nicméně, film je velmi dlouhý a tak mě nakonec do děje vtáhl. Z některých okamžiků doopravdy mrazí, a celkem logicky mi naskakovaly otázky, kde jsou teď ti lidé, co tak sloužili bývalému režimu? Kde jsou ti, co mlátili rebelující máničky? Kde jsou jejich děti, které museli vychovat v duchu své filozofie? No, vzhledem k tomu, že odpovědi se sami nabízejí, není to zrovna veselé zjištění. Fakt, že nezmizeli v časoprostoru, je všem jasný, stejně tak jako hořká pravda, kde jsou tito lidé dnes. To ale samozřejmě není poselství filmu, ten se snaží zachytit drsnou normalizační dobu. Ovšem, podotýkám podle mého názoru, jednoznačně a schematicky. Dobří i zlí jsou jsou dobří i zlí i podle vizáže,vše podle současné mediální poptávky. Samozřejmě, dobře řemeslně zpracované, plno vtipných, hořkosladkých,absurdních i děsivých okamžiků, které jsou pro danou dobu typické. Trochu mě děsí fakt, že v některých sborovnách zas tak velký posun od minulosti nevidím, ale to bych jistě našla i v jiných oblastech:-(
Film je dobrý, stojí za vidění, to bezesporu. Jsem ráda, že jsem ho viděla, ale podruhé bych už na něj asi nešla. I když kdoví, až se zážitky uleží….:-)

Karel Škréta

  Dnes trochu veseleji. Respektive, zafušuji si do umění. Vyrazili jsme dnes na výstavu Karla Škréty. A jelikož se koná ve dvou jízdárnách, vyčlenili jsme si na ni skoro celé dopoledne. Jako první přišla na řadu Jízdárna na Hradě. Davy turistů naštěstí mířily k sídlu našich králů a paradoxně i prezidentů, a tak jsme mohli v klidu a pohodě vychutnávat uměleckou atmosféru barokních obrazů. V hojivém přítmí výstavního sálu panovala opravdová pohoda. Poté jsme se přes Hrad a Svatováclavskou vinici přesunuli do bodu B, kde nás ve Valdštejnské jízdárně čekal zbytek akce. Pravda, tady už byla trochu nevrlejší šatnářka, ale už jsme tady byli a tak víme, že omladinu mezi obrazy asi moc nemusí. Asertivně jsme tu šatnu vstřebali a znovu se ponořili mezi Škrétovy obrazy. Pravda, většina z nás už cítila trochu únavu, jeden by neřekl, jak takové pozvolné popocházení mezi monstrózními plátny probudí spící svaly na nohou a na zádech. Přesto jsme nic nevynechali a s vědomím, že výstava nám měla podat nový komplexní obraz historického a duchovního vývoje českých zemí v historické éře, jejíž výzkum byl v minulosti těžce ovlivňován ideologickými stereotypy (citace z prospektu), jsme se rozpustili na Malé Straně. A jelikož počasí jen podtrhlo příjemný zážitek, lze suše konstatovat, že šlo o hezký den. A výstavu vřele doporučuji:-)

Divoký východ

To je všude informací o tom, jak podraží, co bude stát víc peněz, kde se musíme uskrovnit, na co nebudou peníze….Ještě nikde jsem nečetla, kdo je za současný neuspokojivý stav zodpovědný a jak se jejich odpovědnost bude řešit. Odpověď je v podstatě nasnadě. Neřeší se, to se nehodí do krámu. Pak se kdekdo diví, že česká společnost je pořád v takové blbé náladě.
Já se třeba nedávno podivila nad zveřejněnými odměnami na ministerstvu školství. Sto tisíc pro nevzdělanou asistentku, asi za to, že je se svým šéfem více než zadobře, mi přijde v chudičkém školství přeci jen kapku přes čáru. „A to je jen špička ledovce, kterou náhodou odhalili,“ vysvětlili mi doma s jasným odkazem na to, že jsem blázen, když se podobným praktikám ještě divím. Takže jsem vzápětí svůj rozhořčený údiv přehodnotila. Nemá smysl se rozčilovat, škodím tím jen sama sobě.
Možná bych měla sepsat nějaký manuál, jak přežít v současné české společnosti, kde jsme plynule s krátkou přestávkou přešli z jedné totality do druhé. Ideologickou totalitu hbitě nahradila diktatura ekonomická. Respektive tupě ekonomická arogance. Ale to by asi neprošlo cenzurou, která se také vrátila v plné parádě, odpočinutá a s novými fígly, tak nemá cenu se o něco snažit.
Fakt jsem rozladěná. Někdy se cítím trochu jako prozřelí komunisté. Ti také zpočátku systému asi věřili. Stejně jako já po fingovaném sametu. Jenže věřit se nevyplácí, to už bych i já mohla vyprávět. Zřejmě bych ale v manuálu musela používat plno vulgarismů, protože popsat současnou situaci slušně prostě nelze.
V současnosti není slyšet nic jiného, než jak se bude zdražovat. Když se nad tím zamyslím, pak to slyším už od devadesátého roku. A pořád nikde nejsou výsledky. A pak se vyprsí véčkař Bárta se svým prohlášením, jak rozdal stotisícové odměny a nestydí se za to. Modrý sociální demokrat Březina si poletuje na nějakou služební cestu první třídou. A další a další zprávy, které vnímám jako výsměch těm, co stát- opět všemocný-šetřit nutí. Jo, to se to šetří, když musí jiní. Nechci to tady rozpitvávat do detailů, prostě závěr je jediný a pro moji pravicovou duši velmi špatný. Je to tu stejný jako za soudruhů. A to je hodně smutné konstatování.