Locronan

Maraton volna je pryč a je možné se vrátit k rytmu každodennosti.Naše každodennost ale pořád tepe ve francouzském rytmu. Počasí je báječné, nálada taktéž. Jedeme na poloostrov La Cornouaille, kde v městečku Locronan objevujeme kamennou renesanční krásu.Tady je opravdu moc hezky. Město ještě spí, takže nebýt aut na náměstí, je iluze minulosti dokonalá. Dáme petit kafé, vychutnáme atmosféru, nakoupíme pár pohledů u dědečka, jak vystřiženého ze starých románů.Locronan je místo, kde žil svatý Ronan. Měl hezké místo k životu:-) Odtud  pak v klidu a pohodě  přes rybářské městečko Dournenez přijíždíme na slavný mys Pointe du Raz,nejzápadnější výběžek Francie. Jdeme sem pěšky, podél moře, žel, vedro je příliš velké. Nicméně zážitek to je. Ovšem bezesporu zlatým hřebem dne je katedrála v St. Corentin ve městě Quimper, která prý je nejcelistvější katedrálou v Bretani. No, musím ale přiznat, že už mi všechny ty katedrály pomalu splývají a v podstatě si pamatuji jen Notre Dame v Paříží a korunovační v Remeši,:-) ale když tady jste,tak je to úžasné. Jen jsem zvědavá, jak dlouho ji udržím v paměti, tuto katedrálu. V Quimperu jsme také nocovali, a to už taková sláva nebyla. Hotel jak pro panenky, žel, rozhodně ne tak útulný. Ale unavený poutník skládá hlavu a usíná, vděčen za střechu nad hlavou.:-)

Jan Hus

patří k mým nejméně oblíbeným historickým postavám. Zemřel sice za pravdu, za nějakou svoji pravdu,ale takových tehdy bylo. Že zrovna on si vydobyl právo být oslavován je obvyklý paradox dějin. Vnímat ho jako charismatického Zdeňka Štěpánka mi tedy moc nejde. Spíš ho vidím jako obtloustlého plešatého pána,který si křikem na veřejnosti tak trochu léčí své komplexy. Zikmund mi byl vždycky tak nějak sympatičtější. Ale dneska je volný den na počest misogyna Jana Husa. Ateistický národ slaví svůj  druhý velký církevní svátek za sebou. No, není to také paradoxní?
Ve Francii ale už volný den nebyl, naopak, všude se uklízely stopy po včerejších slavnostech. A my se noříme stále hlouběji do Bretagně,která už se objevuje ve své plné kráse. Zastavili jsme se v městečku Perros – Guirec, kde jsme si na pobřeží dali kávu a cídre. Koupání jsme vzdali, nicméně mnozí odvážlivci se nořili do chladných vln Atlantiku. A zdá se, že jsem objevila novu francouzskou srdeční záležitost. Městečko totiž bylo nejen úžasné skoro jako Saint Mallo,ale hlavně bylo relativně klidné. Odtud jsme pak objevili pěší stezku podél moře do Ploumanach, což byla zhmotněná představa Bretagne. Moře, obrovské balvany, majáky, tajemná zákoutí. A protože nám přálo i počasí, bylo to báječných pět kilometrů pohody a romantiky. Tak tady příště vidím celou svoji dovolenou. Dnes jsme ale ještě navštívili městečko Guimiliau, kde kromě cukrárny nad městem byla i exkluzivní bretanská kalvárie ze 16.století. Člověk jen žasne,jak byli dřív lidé šikovní. Skončili jsme v Brestu v úžasném hotelu nedaleko přístavu.

Cyril a Metoděj

k nám přišli z Řecka. Kdyby tak, kluci, tušili, že dneska bude Řecko jednou z nejoblíbenějších dovolenkových destinací:-) Jako dítěti mi pořád nebylo jasné, jak je to s tím Konstantinem, kdo to vůbec je a proč jsou tři, když všude mluví o dvou? Dnes mě zase spíš pobaví, jak mnozí o nich místo o věrozvěstech mluví jako o zvěrozvěstech. :-) I když většinu národa v souvislosti s těmito pány bere hlavně den volna:-) Mě samozřejmě nevyjímaje:-)
Ve Francii ale už volný den nebyl, naopak, všude se uklízely stopy po včerejších slavnostech. A my se noříme stále hlouběji do Bretagně,která už se objevuje ve své plné kráse. Zastavili jsme se v městečku Perros – Guirec, kde jsme si na pobřeží dali kávu a cídre. Koupání jsme vzdali, nicméně mnozí odvážlivci se nořili do chladných vln Atlantiku. A zdá se, že jsem objevila novu francouzskou srdeční záležitost. Městečko totiž bylo nejen úžasné skoro jako Saint Mallo,ale hlavně bylo relativně klidné. Odtud jsme pak objevili pěší stezku podél moře do Ploumanach, což byla zhmotněná představa Bretagne. Moře, obrovské balvany, majáky, tajemná zákoutí. A protože nám přálo i počasí, bylo to báječných pět kilometrů pohody a romantiky. Tak tady příště vidím celou svoji dovolenou. Dnes jsme ale ještě navštívili městečko Guimiliau, kde kromě cukrárny nad městem byla i exkluzivní bretanská kalvárie ze 16.století. Člověk jen žasne,jak byli dřív lidé šikovní. Skončili jsme v Brestu v úžasném hotelu nedaleko přístavu.

Nejcennější, co mám

je kniha pro dnešní neděli.Našla jsem ji při úklidu knihovny, je stará, ale ještě jsem ji nečetla. Podle záložky byla i námětem filmu s Annie Girardottovou. Tak jsem v napjatém čtenářském očekávání.:-)
Moc času ale na čtení nebylo. Hned z rána jsme se vydali do kláštera Saint Mont Michel. Podle všech průvodců druhé nejnavštěvovanější místo ve Francii. Podle toho to tam také vypadalo, ale naštěstí davy turistů nás míjely již na odchodu, neb jak ranní ptáčata byli jsme v klášteře mezi prvními a tedy skoro sami. Ale zážitek je to větší z venku než zevnitř. Zpestřením dne pak bylo muzeum cídru,kde se nejenom okukovalo,ale i ochutnávalo a posléze nakupovalo. Cídre je bretaňský národní nápoj, zkvašený jablečný mošt a jako osvěžení velmi příjemné. Nicméně hlavním dnešním cílem bylo staré korzárské městečko Saint Malo. To je místo, kam už jsem se vracela, líbilo se mi tu i před léty i dnes. Škoda jen, že všude proudí ty davy turistů, ale i tak se dá najít klidná ulička k popiti cídru. A pohled z hradeb na moře také stojí za to. Saint Malo je prostě srdeční záležitost.

 

Moje velká láska

Je Francie. Mám ji ráda ve všech jejích podobách a léto bez Francie si už ani nedovedu představit. Letos byla v plánu Bretaň, což je kraj nejoblíbenější. Pravda, cesta tam je daleká a šestnáct hodin cesty včetně dopravních zácp dá jednomu pěkně zabrat. Ale odměnou je nocleh v Paříži a to už stojí za trochu toho odříkání. Sobota pak byla ve znamení objevování francouzských katedrál – Chartres, Vitre a Rennes, kde sobotní putování skončilo.

 

Letní bádání

Krom psaní mně ještě v létě čeká rodokmen. Jsem ráda za den, kdy jsem na netu objevila volně stažitelný program pro tvorbu rodokmenu. Do té doby se moje kusé informace skrývaly na kusech papíru a vyznačovaly se naprostou nepřehledností. Žádný přehled, žádné souvislosti. Ale s moderní technikou to nabralo nové rozměry. Najednou se začalo rýsovat, kdo ke komu patří, s kým máme společné předky a kde se jen naše kráva s vaší napila ze společné louže. Tímto způsobem jsem se přes jednu linii dopracovala až k Danielu Janouškovi, což byl pán narozen na počátku sedmnáctého století a byl to můj praprapraprapraprapraprapraprapraprapradědeček (doufám, že jsem ta pra spočítala správně:-) A letos chci pátrat v druhé větvi. Už i tam jsem objevila zajímavé souvislosti a osobnosti. Ba dokonce v Brandýse nad Labem je po jednom z mých statečných předků pojmenovaná ulice. A až dosud jsem to netušila. I proto je rodokmenové bádání věcí zajímavou a dobrodružnou. Jak jsem již řekla, v maximální míře využívám moderní techniku, přes ty papírky mi to vůbec nešlo. O to víc žasnu nad dávnými badateli, kteří podobné věci zvládali pěšky od matriky k matrice a s husím brkem v kapse. Vůbec nechápu, jak to mohli dokázat. ( ostatně-stejně tak nechápu, jak mohli třeba prát bez automatické pračky či vařit na otevřeném ohni:-)) Ale i pro ně to jistě bylo lákavé dobrodružství. A já se na to svoje letní vysloveně těším.

První prázdninový den

První červenec odjakživa patří k nejkrásnějším dnům v roce. Ráno se probudíte a nemusíte nic. Je všední den a nikam nemusíte. A dovolená před Vámi. Pravda, ten slavnostní pocit brzy pomine v návalu každodennosti, ale ten první dojem si hýčkám od raného dětství. A když je k tomu tak hezké počasí jako dnes, je radost začínat dovolenou. Pravda, trochu mi to zkomplikovala návštěva servisu. Už několik dní totiž intenzivně vržu:-). Nikdo netuší, co to je, ale s ujetými kilometry to vždycky nabývá na intenzitě, takže když se blížím večer domů, všichni se ohlížejí, co za prapodivné zvuky se to šíří pražskými ulicemi.Obzvlášť pikantní je to při průjezdu tunelem. Akustika je tam vskutku skvělá:-).Vypadalo to na velikou záhadu, kterou vyřešil až šikovný pán v nevím kolikátém servisu. Takže již se zase plížím ulicemi tiše.:-).
 Šla jsem z radosti odpoledne nakoupit a cestou pozorovala zajímavý úkaz. Na chodníku stála jakási žena-matka. Ve stínu potřebovala nabrat nikotin do plic a k tomu telefonovala. Její synek na plastové motorce střídavě vjížděl do ulice. Občas na něj zařvala, dost sprostě, ale víc se věnovala telefonu a své cigaretce. V tom z vedlejší ulice vyjelo auto. Zastavilo, protože paní za volantem byla zjevně vyznavačka stejné rychlosti, jakou se ploužím ulicemi já:-),nicméně stačilo málo…. Ženu- matku- to nijak nevykolejilo. Zařvala na chlapečka ( byly mu tak tři roky), že mu říkala, aby tam nelez a jala si zapalovat další cigárko. No, pak se divíme statistice nehodovosti. A to léto právě začíná.
 Nechci ovšem končit negativně. Chladím šampaňské, večer bude ve znamení prázdninové oslavy. A také trochu psaní, je tu léto, kapitolky musí přibývat.:-)