...asi prý třináctého září roku 1914, ulehl u cesty a očekával svůj konec.
Tak už se sto deset let popisuje záhadné zmizení Františka Gellnera.
Skoro to vypadá, že si to pěkně naplánoval, aby i jeho odchod byl nezapomenutelný, anarchistický, podobně jako jeho život.
Poezie z dnešního pohledu už asi tak brilantní není, byť já ji mám ráda. Baví mě sarkasmus, stručnost, pesimismus vyjádřený ve zkratce.
Stejně jako u Wolkera mě ale vždycky napadá, co by vytvořil, kdyby mu byl dán větší prostor, delší životní čas.
Byl to rebel a buřič.
A milenec Marie Majerové. Ta se věkem usadila v propagačním lůně komunistické strany. Mladá rebelka, pak soudružka.
Zdalipak by Gellner dospěl ke stejnému životnímu názoru?
Odešel v Kristových letech, těžko říci. Jako zralý sedmdesátník, což by bylo v padesátých letech, by mohl disponovat rudou knížkou? Nebo také ne, samozřejmě. Nemusel by třeba přežít druhou válku. Nebo inklinovat k disentu, respektive ke katolické literatuře, v té době dost nepreferované. Jan Zahradníček by mohl vyprávět.
Nebo by se stal zahořklým staříkem. Nebo by už také nebyl, v době první republiky by se třeba upil... A tvořil by už jen sporadicky. Nebo ideově? Nebo by ho moderní kritika zavrhla, že jde víc o popěvky než o skutečné básně? Nevím, těžko říci. Ale baví mě takové vizualizace. Co by kdyby:-)
A Gellnera mám ráda, Po nás ať přijde potopa beru jako symboliku dneška. Stejně jako Všichni mi lhali.
A nejen to, celou jeho tvorbu mám ráda.
A tak mi nedá ho v čase takového tajemného výročí připomenout. Protože jeho ulehnutí u silnice a čekání na to, co bude, vedlo k tomu, že dnes vlastně nevíme, kde a kdy zemřel, kde je pohřben.
Prostě zmizel.
Žádné komentáře:
Okomentovat