Zmizel

 ...asi prý třináctého září roku 1914, ulehl u cesty a očekával svůj konec. 

Tak už se sto deset let popisuje záhadné zmizení Františka Gellnera.

Skoro to vypadá, že si to pěkně naplánoval, aby i jeho odchod byl nezapomenutelný, anarchistický, podobně jako jeho život. 

Poezie z dnešního pohledu už asi tak brilantní není, byť já ji mám ráda. Baví mě sarkasmus, stručnost, pesimismus vyjádřený ve zkratce. 

Stejně jako u Wolkera mě ale vždycky napadá, co by vytvořil, kdyby mu byl dán větší prostor, delší životní čas. 

Byl to rebel a buřič. 

A milenec Marie Majerové. Ta se věkem usadila v propagačním lůně komunistické strany. Mladá rebelka, pak soudružka. 

Zdalipak by Gellner dospěl ke stejnému životnímu názoru? 

Odešel v Kristových letech, těžko říci. Jako zralý sedmdesátník, což by bylo v padesátých letech, by mohl disponovat rudou knížkou? Nebo také ne, samozřejmě. Nemusel by třeba přežít druhou válku. Nebo inklinovat k disentu, respektive ke katolické literatuře, v té době dost nepreferované. Jan Zahradníček by mohl vyprávět. 

 Nebo by se stal zahořklým staříkem. Nebo by už také nebyl, v době první republiky by se třeba upil... A tvořil by už jen sporadicky. Nebo ideově? Nebo by ho moderní kritika zavrhla, že jde víc o popěvky než o skutečné básně? Nevím, těžko říci. Ale baví mě takové vizualizace. Co by kdyby:-)

A Gellnera mám ráda, Po nás ať přijde potopa beru jako symboliku dneška. Stejně jako Všichni mi lhali. 

A nejen to, celou jeho tvorbu mám ráda. 

A tak mi nedá ho v čase takového tajemného výročí připomenout. Protože jeho ulehnutí u silnice a čekání na to, co bude, vedlo k tomu, že dnes vlastně nevíme, kde a kdy zemřel, kde je pohřben.

Prostě zmizel.