Životice

 aneb obraz (po) zapomenutí tragédie.

Opět nezaměnitelný autorský styl, paní Lednická se prostě krásně čte, ačkoliv píše o drsných věcech.

Z anotace uvedu krátký text ze zadního obalu. Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska Po Mnichovu zabrána Polskem. Po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí říše...

Takže, ti co znají, se ocitají uprostřed známých reálií. Ti, pro které je to novinka, žasnou. Jak je možné, že jde o zapomenuté události? 

O tom budu filosofovat jindy, dnes jen připomínám knihu, která by asi měla být spíš učebnicí. Vztahů, dějin, morálky, psychologie, soužití, odvahy i zoufalství, beznaděje.... A opět, jak velké dějiny drtí ty malé...

A jen na reklamní okraj, je to zakoupené u 2veverek, kde vám dokáží poskytnout informace i o tom, o čem kniha jest, což je mezi pražskými knihkupci věc nebývalá Zdejší knihkupkyně vědí, což je cenné. A poradí vám ve všem, nejen v oblasti válečné literatury. Vědí, co prodávají. Takže kdo nakupuje knihy v Praze a chce o nich i něco vědět, pak je toto dobrá volba, protože jinde vědí sotva to, kde danou knihu najít:-(

Ovšem je třeba na závěr konstatovat, že Životice jsou ale  hodně depresivní čtení...