Kdo neumí, učí...

Nedávno se mne kdosi ptal, jestli je nějaké slovo, které fakt nemám ráda. Přivedlo mě to k zamyšlení. Ne snad, že by slovní (pa) tvary, které mě dráždí, neexistovaly, ale šlo o debatu o vzdělávání, tak jsem se chtěla držet tématu. Hledala jsem slovo z oblasti školství. Samozřejmě, možnosti skákaly jedna za druhou, ale vítězem v daném okamžiku se stala „svatá trojice“ : 

kompetence, zábavné, vyhledávání…

 Přemýšlela jsem, proč mě ta slova, respektive tyto metody, najednou tak dráždí.

Říci, že odmítám moderní metody výuky, by logicky znamenalo vytvářet dojem zpátečníka, což tedy nechci. A ani snad nejsem. Ráda zkouším ve škole nové věci, diskutuji s dětmi, hledáme společně nové cesty, ať už ve výuce, tak v hodnocení. Představa, že škola zamrzne ve fázi nějaké neměnnosti, mi vždycky připadala dost děsivá.  

Ale všechno má své meze. Řečeno slovy klasika, vocamcaď, pocamcaď.

Nemám ráda ten probíhající současný obrat o sto osmdesát stupňů, kdy se ze školství kvapem odstraňují veškeré dětské povinnosti.  

Zůstávají jen práva. Na zábavnost, kupříkladu.

  Kromě toho si myslím, že reformátoři systému často nezohledňují věk dětí a vytvářejí iluzi školy, která by se jim líbila v jejich třiceti a více letech.

Ovšem do školy pořád chodí děti úplně jiného věku.  Nějaké hranice či systém prostě potřebují.

  Můžu já tedy proto s čistým svědomím říci, že nejsem zpátečník, když třeba fráze jako kompetence, badatelské metody, rešeršování apod., považuji za vyčpělé floskule?  Hezky se o nich mluví, krásně zní, ale dětem zas tak nekonvenují. Spíš těm třicátníkům…

   Musela jsem všechny ty pocity trochu detailně rozfázovat. Současné školství kupříkladu zcela zavrhlo možnost, že se něco naučíte formou drilu. Ani násobilku či vyjmenovaná slova tak učit nechce. Prý je to nemoderní. Systém násobení či psaní y a i je třeba vybádat. 

Některé školy jdou ještě dál a význam pravopisu úplně zpochybňují.  Nepotřebují ho, stejně jako psaní rukou. Na vše je přeci počítač, píše se na klávesnici, pravopis většinou word nějak opraví,a stejně, záleží na obsahu, ne formě….

   Vybavovala jsem si úřední dopisy plné gramatických chyb a musím říci, že můj dojem z nich byl dost tristní. Rázem jsem jejich odesílatele přestala brát vážně.

   Přesto je to trendem doby. Často ani obsah nehraje zásadní roli, podstatným se stává správné a korektní pojmenování situace či problému. To totiž krásně vypadá. I zní. Když to uplatníte v praxi, většinou to moc nefunguje. Ale hraje se na efekt, ne na výsledek, tak je to žádoucí trend.

   Zajímavé je projít si pedagogické diskuse na různých školských platformách. Hodně tam přispívají právě oni skvělí teoretici. Mnozí z nich tvrdí, že jen oni to dělají správně a jejich sofistikovaný výklad školství je revoluční pokrok minimálně v českém, podle nich svorně zatuchlém, školství.

     Z toho nevyvratitelného faktu jde docela úzkost. Když totiž začnete pátrat, jaké aktuální problémy české školy řeší, není to nic nablýskaného, co by se hodilo pro média. Nedostatek opravdových profesionálních kantorů, redukce učiva navzdory všem, bourání náročnosti, psychicky rozhozené generace dětí, které poznamenal covid a nyní válka, nedostatek míst na středních školách, protože nikdo nezaregistroval, že je tady silný populační ročník, nezvládnutá inkluze a ještě víc nezvládnutá integrace ukrajinských dětí… 

Ještě jsem neviděla politika, který by se k tomu smysluplně postavil čelem a řešil nějak praktické problémy. Jen ty teoretické, zabalené do líbivých frází. To jim jde, napříč celým politickým spektrem.

   Možná by měly být ty veřejné floskule nějak pranýřovány. K čemu kompetence, když neumím učit? Proč zábavnost, když mluvím o válce a holocaustu? Jak vybádat vyjmenovaná slova, když je ověřené, že v tomto případě je memorování nejrychlejší cestou k zapamatování? Proč je skoro trestný čin přikázat dětem, aby se naučily zpaměti nějakou báseň? 

K čemu vlastně slouží všechny ty složitě popsané kompetence, když stěžejní pro výuku je empatie a zapálení pro obor?

Já si totiž myslím, že učit zpaměti se prostě něco musí. Stejně jako plnit nějaké povinnosti. Ani samé jedničky zadarmo nejsou podle mého terno. A je asi jedno, zda jde o jedničky v jejich číselné podobě či v mnohem žádanější formě slovního hodnocení, respektive slovní pochvaly. 

A lidi s kompetencemi většinou vnímám jako nešikovné kantory, kteří umí mluvit, ale neumí učit. Pak jim jde zjednodušování všeho, umí se jen bavit a všechno si vyhledávají…

  Mohu tedy suše konstatovat, že když nesnáším tuto svatou trojici slov, jsem v pojetí dnešní pedagogiky vlastně velký zpátečník.

 Jen když přemýšlím o tom, která slova bych raději viděla jako trendy směr v našem školství, žádná mě tak narychlo nenapadají. 

Třeba napadnou vás? Stačí klidně jen jedno, výstižnéJ