Ruchovci a lumírovci

 

  Také vám ze školy utkvěly v hlavě izolované pojmy májovci, ruchovci či lumírovci, přičemž za boha neurčíte, kdo do jaké skupiny patří? Tak vězte, že Josef Václav Sládek vám hlavu zamotá ještě víc, protože ho lze zařadit rovnou do dvou z nich. Začal jako ruchovec a skončil mezi lumírovci.

Naštěstí, toto pregnantní dělení již nemá smysl, ten ale má pořád naopak Sládkovo dílo. Ač v červnu uplyne již sto deset let od jeho smrti, tak znám křišťálovou studánku si ze školy stále vybaví snad každý z nás.

Sládek toho ovšem vytvořil mnohem víc. A co je důležité, zajímavý byl i jeho život a osud, který si u příležitosti sta deseti let od jeho odchodu budeme v červnu připomínat.

Jeho mamince bylo patnáct let, když se jí narodil první syn, Josef.  Byla mu také víc kamarádkou než přísnou matkou. Josef byl dítě zvídavé a nadané, vystudoval v Praze akademické gymnázium, kde měl jako spolužáky kupříkladu Svatopluka Čecha či Jaromíra Čelakovského.

Odmaturoval a chystal se na filozofii. A tady došlo k prvnímu, ale zato obrovskému, rozkolu s dosud kamarádskou maminkou. Oba rodiče totiž svorně projevili přání, aby se stal knězem. Když odmítl, oni odmítli financovat jeho studia.

Milému Josefovi proto nezbylo, než se protloukat sám. Doučoval, psal básně či pracoval v nakladatelství.

  Seznámil se s mladinkou, sotva patnáctiletou dívkou Emílií, do které se zamiloval. Jako by částečně opakoval rodinnou historii. Jen s tím rozdílem, že se hned neoženil, ale odjel do USA. Tady cestoval, zkoušel různé profese, poznával osudy Indiánů a černochů.  Nadchla ho americká demokracie. Znechutil útlak Indiánů a černochů. Zamiloval si anglosaskou literaturu.

Opustil tedy ruchovce, kteří si zakládali jen na malém českém rybníčku, a přidal se ke kosmopolitním lumírovcům. To tedy až doma, ve Státech hlavně čerpal inspiraci.

   Vrátil se za dva roky a mohl se oženit. Zamilovaná Emílie na něho totiž počkala. Jejich štěstí ale netrvalo dlouho, mladá manželka umřela při těžkém porodu mrtvého dítěte. Ve třiadvaceti letech.  Josef se zhroutil a trvalo, než se ze svého psychického traumatu dostal. Přesněji řečeno, psychické problémy se mu vracely celý život. Ale v mládí se s nimi statečně pral. A když ho bratr Jaroslava Vrchlického,  Bedřich Frída,  seznámil s Marií Veselou, začal znovu radostněji žít. Uzavřel s Marií své druhé manželství. Měli spolu dceru Helenu, která mu vrátila radost ze života.

Josef měl velkou potřebu lásky a manželka mu ji poskytla měrou vrchovatou. Byla to žena empatická, kultivovaná a nadmíru krásná. Měla pochopení jak pro jeho práci, tak pro složitost jeho duše.

Zdravotní problémy posléze vedly k tomu, že Sládek utíkal z města a stále více se vracel do rodného Zbirohu.  Často jezdil do lázní, využíval i možnosti bydlet u mecenáše Josefa Hlávky v Lužanech.

Když se cítil být zdráv a v pohodě, pracoval od nevidím do nevidím. Psal, učil, překládal…Redigoval časopis, přednášel o svých cestách.

Přeložil Shakespeara. Třicet dva jeho her.

Hodně fotografoval. Fotit uměl skvěle, ale dokázal i o fotografování výborně psát.

Největší problémy mu tak činilo jeho chatrné zdraví. Nemohl chodit, cítil se sám.

Umřel v horkém letním dni, 28. června 1912, údajně  se slovy vyznání lásky své ženě na rtech:

“Márinko, mám tě nevýslovně rád.“

Pohřben byl na Slavíně, vedle Julia Zeyera, jeho celoživotního nejlepšího přítele, mimochodem, také lumírovce.

   A pokud už tedy máme jasněji ohledně ruchovců a lumírovců, můžeme si Sládka zafixovat nejen jako Shakespearova překladatele, ale také jako autora dětské literatury.  Vlastně propagátora dětských knih, kvalitní poezie pro děti. Což v červnu, kdy tradičně slavíme svátek dětí, je zásadnější než kdy jindy.