ORL

 Nějak jsem si plaváním asi definitivně zhuntovala uši, takže hluchota mě pronásleduje častěji, než bych si kdy dovedla představit. 

Protože učit a neslyšet je dost tristní záležitost, zejména před koncem roku, kdy všichni najednou mají potřebu zlepšit si svoje výsledky, bylo nutné jednat. 

Dostat se k lékaři bez známosti, mimo doporučení praktika a bez objednání se dlouho dopředu, žadonění o termín, to vskutku není jednoduché. Ale po několika dnech, kdy jsem ve škole zvonění rozpoznala jen podle pohybu dětí po chodbách, místo výkladu nabízela písemné varianty komunikace a hlavně, když jsem cestou domů v autě neslyšela záchranku, které jsem málem vjela do dráhy, bylo nutno vyvinout nadlidskou aktivitu k záchraně svého sluchu. Povedlo se a hurá na foniatrii, kde mě za úplatu vezmou. 

U vchodu polikliniky trochu váhám, kam se vydat. Paní z informací se mě ale ochotně ujme a ptá se, co hledám. 

"Foniatrii," odpovím. Hledí na mě podobně jako děti, když jsem jim během své hluchoty zmateně přikyvovala třeba  na otázky, na které straně to mají hledat. 

"Ano", odvětila jsem ve snaze neptat se pořád, "co, co, nerozumím."

 A tak jsem kývla a oni nechápali, s čím souhlasím. 

Stejně jako ta milá dáma ve vrátnici polikliniky nechápala, co hledám. 

"Logopedii?" přeptala se pro jistotu.

"Ne, foniatrii," křičím, protože to tak ve své hluchotě dělám. Abych slyšela i sama sebe. 

"To tu nemáme," odvětí paní. 

To ale nekoresponduje s potvrzujícím mailem, který si pro jistotu znovu otevřu i s adresou.

"Ano, je to tu", přikývne udiveně paní a zavolá si posilu. Znovu opakuji, že hledám foniatrii. 

"To tu nemáme," je stejně razantní i druhá dáma. Pak se ale bystře zeptá, co to vlastně je. 

"No, ORL, ušní...," vysvětluji.

"Jo ušní," vykřiknou obě radostně, "Tak to tu máme, to je v prvním patře."

 Radostně mi ukážou cestu a já se mohu vydat na vysněné vyšetření. 

  Pan doktor byl sekáč, vyšetřil, pomohl a předepsal kapky. A dodal - pro mě zvláštní -vysvětlení. 

"Jsou to kapky do očí, ale budete si je kapat do uší..."

Nasadím podobný výraz jako před okamžikem ony dvě dámy, ale pana doktora to nevykolejí. 

"To tak prostě je," vysvětlí s poukazem na fakt, že mu někteří pacienti poté volají zpět, že se spletl a předepsal jim špatné kapky. Nepředepsal. Jsou to oční kapky, které se kapou do uší. 

Tak poděkuji, sama se leknu jak hlasitě, opravdu jsem si za těch pár dní hluchoty navykla řvát, abych slyšela sama sebe. Teď už ale nemusím, hurá. 

Mám radost. Slyším. Drobná vada na kráse je fakt, že mám na čas zakázáno plavat, ale co bych pro fungující sluch neudělala.

Kapu si  tedy do uší oční kapky a užívám si pocitu, že zase slyším. 

Ale byla to anabáze, přímo doktorská-)