Tentokrát z reálu. Kráčeje s Tobiášem na
procházku, sledujeme dva policisty, kteří vykonávají svoji službu v parku.
Blíží se k nim babička s vnoučkem a dvěma pejsky. Klučík se postaví
přímo před uniformovanou dvojici a hlasitě pozdraví, „Dobrý den páni policajti!“
„Dobrý den,“ odpoví mu zaskočení strážci pořádku.
„Já vás mám rád,“ pokračuje neodolatelný klučina. „Taky budu
jednou policajt!“
Babička se rozpačitě i hrdě zároveň usmívá, muži zákona
přátelsky dítěti pokynou a pochválí ho za snahu v budoucnu rozšířit jejich
řady. Pokračují v chůzi a glosují svůj neobvyklý zážitek. Útržek zanese
vítr až k mým zvědavým uším.
„Ty vole,“ sděluje jeden z nich. „To je snad jediný
člověk v celý Praze, který nás má rád…“
Dál už můj odposlech nefungoval, naše cesty se míjely. Ale
byla to půvabná ranní historka. A s tím, kolik jedinců má policisty
opravdu rádo, bych asi raději nepolemizovala. Nechávám to, jak to leží a běží,
respektive jak jsem odposlechlaJ
Žádné komentáře:
Okomentovat