Míra stresu

Hodně se teď hovoří o válce. Květen byl plný výročí, nyní jsou to Lidice, Ležáky, dopadení parašutistů…Pořád je co připomínat. A do toho při cestování poslouchám audioknihu Hana, takže jsem těch depresivních pocitů dost plná. Napadá mě přitom, jaká byla pro tehdejší lidi míra stresu? Dnes, kdy se o stresu hovoří téměř neustále, pořád ho nějak řešíme a v podstatě ho dost často nezvládáme. Minimálně já to tak tedy mám a moje představivost, ač je většino dost bujná, na tyto vizualizace prostě nestačí. Nějak si nedovedu reálně představit, jak v tom stresu ti lidé mohli žít nebo jen docela obyčejně existovat? Vycházím li ze svých vlastních zkušeností, tak mě přemíra stresu, potažmo přímo strachu, doslova paralyzuje. Takže představit si samu sebe desáté června 1942 ráno v Lidicích znamená asi představit si rovnou mrtvou ženu. On by mi stačil ten večer předem, když nastalo obkličování vesnice a nikdo nevěděl, co se bude dít. I když to jen píšu, svírá se i žaludek. Nebo třeba odesílání dětí do Anglie. Zachránilo jim to život, bylo to nesmírně prozíravé, ale jenom samotná představa, že posadím tříleté dítě do vlaku, samotné, ať jede někam, kde se ho někdo asi ujme, je natolik stresující, že si vůbec neumím představit, že bych to udělala. Ostatně, při míře mé vlastní prozíravosti, kdy si tak nějak ráda nalhávám, že to bude jistě všechno dobrý, bych určitě moc dlouho nepřežila, ale to je zase jiná diskuse. Dnes mě zajímá, jak to mají různé generace s psychickou odolností a zda by třeba ta naše vydržela víc, než tak předchozí, kdyby musela. A zároveň si říkám, díky bohu, že nemusí. Ale stejně nechápu, jak to tehdy vydrželi (ti co vydrželi). Jak v tom žili ti, kterých se sice třeba nic úplně brutálně nedotklo, ale museli v té atmosféře strachu a hrůzy žít svoji každodennost? Když si uvědomím, jak dneska vážíme každé slovíčko, abychom se náhodou někoho nedotkli, (ne všichni, samozřejmě, ale je to takový mainstreamový trend), napadá mě, jestli je to stejné, jako s prahem bolestivosti. Také ho údajně měli dřív vyšší, vydrželi prostě víc. Nechtěla bych si zažít to srovnání na vlastní kůži, ale obecně se vymyká mému chápání, jak je vůbec možné v takových podmínkách třeba jen dýchat. Asi prostě nemám poslouchat tu Hanu, pak mám z toho divoké sny (nebo blogyJ)