Jak jsme v dubnu slavili

Duben nám nepřinesl jenom jaro, ale i několik rodinných oslav, přičemž ohlédnout se dnes chci hlavně za tou výroční. Sedmdesát let to už je pořádný kus života. A výročí vede nejen k oslavě, ale i k zamyšlení nad tím, jak ten čas letí. Jak se bujaré večírky mění v poklidné posezení, při kterém se hodně vzpomíná a bilancuje. Jak se děti mění v zdatné padesátníky, byť pro ty sedmdesátníky jsou to prostě pořád děti. To zase budí úsměv na tvářích třicátníků, jak můžou být ti "stařečci" v rodičovských rolích pořád děti? 
Nu, však i na ně dojde:-). 
Ti úplně nejmladší to zatím ještě neřeší, užívají si společnosti, dobrot a nevázaného veselí, které provozují mezi posedajícími staršími generacemi. 
    Vede to ke klasické úvaze o zdraví, které zůstává tou zásadní veličinou, protože jen s ní se ten nastupující věk nechá dobře snášet. V mysli jsme sice pořád ti mladí a neklidní, leč tělo ví své a dává o sobě pořádně vědět. Přesto, pokud zdraví slouží, jde to.       Vede to k úvaze o potřebnosti těchto setkání, kdy se vidíme při milé příležitosti, byť tak úplně nevím, jak moc je třeba oslavenci to zvyšující se číslo milé:-)?. Já sama propadla frustraci už v pětadvaceti, kdy mě paralyzoval pojem čtvrt století:-). A od té doby se to nelepší, takže nevím, nevím. 
Ale setkání jako takové milé je, to je věc, přes kterou vlak nejede. Vidět, poklábosit, posedět, zavzpomínat. 
Děkuji všem, kteří přišli. A tímto to zde archivuji pro ty přicházející generace.