Odposlechy

Odposlechy jistě nejsou něco, co by stálo za nějaký oslavný text. Jenže já nechci psát o politicích

 a jejich odposleších, o odposlouchávání nás všech přes metody hodné Velkého bratra ani

o odposleších dopředu avizovaných v rámci nějakého telefonického obtěžování maskovaného za jakýsi průzkum či co.

Chci jen pár slov o náhodných odposleších, třeba z pískoviště mezi dětmi, z náhodného dialogu v tramvaji či na ulici či z hovoru, který k vám dolehne z otevřených oken protějšího domu. Tedy náhodné úryvky, které ilustrují naší každodennost. Nebo genderovou nevyváženost, která plyne z dialogu holčičky a chlapečka na dětském hřišti, kdy ona mu zaníceně vysvětlovala, že ona bude vařit, zatímco on hlídat děti, protože tak to ženy a muž dělají. Bylo jim asi šest let, ale jejich dialog vypadal jako z jakéhosi reklamního bloku minulého století.  Jiné pískoviště zas neslo jiné sdělení, kdy vyčerpaná a unavená matka tam peskovala rozjíveného potomka slovy: „ Počkej, až se táta vrátí z kriminálu, on tě naučí, jak se máš chovat!“

Zaslechla jsem i výhrůžku směrem k psovi (zde tedy vynechám vulgarismy) jehož podstata vyznívala tak, že když neposlechne, půjde do útulku. Nějak podobně to měla postavené maminka k dítěti, jemuž pro změnu vyhrožovala sociálkou…

Jde o odposlechy, vytržené z kontextu, ale někdy se za nimi mohou skrývat i velké tragédie.

Paradoxní pro mě je spíš fakt, že jsem začala psát s myšlenkou na komické vyznění celé situace. Inspirovalo mě právě pískoviště, kde zaslechne mnohé veselé věci, jako třeba, že zranění tátovi  u doktora usmrtili místo umrtvili, že máma pracuje jako třídnice (rozuměj třídní učitelka) či že nás právě čeká potní den (namísto postní den).

 „Do kostela nejdu, co bych tam proboha dělala“, vysvětluje rozhodně tříletá holčička, zatímco vedle sedící chlapeček suše konstatuje, že to má na hákuJ.

A jako vrchol odposlechů mám už dávno hlášku od dcerky mé kamarádky.

„Mami, jsou tam ty paní, co jim říkáš holky….“

Není nad to, pozorně poslouchat, jak to druzí majíJ