Bývaly doby, kdy se žertovalo na úkor dělníků, že většinou
jeden dělá a dva, opření o lopatu, ho pozorují. Nu, tempo mnoha prací, třeba na
našich vozovkách, by podobnému uspořádání jistě napovídalo. Leč, dělníka
opřeného o lopatu jsem neviděla ani nepamatuji. A že je výkopů kolem nás víc
než by si jeden přál. Celé léto tak máme neopakovatelnou možnost hledět do
rozkopaných ulic. A v některých se i pracuje, takže i dělníka tam vidno. A
opření o lopatu opravdu nejsou. Dneska zírají do mobiluJ. Všimla jsem si toho
mnohokrát, kráčeje rozbitou Sedmičkou, jak v době přestávky, technologické
odstávky či prostě jen v duchu poupraveného úvodního vtipu, dělníci
nepracují, ale kontrolují display svých telefonů. Neopírají se o lopatu, ale o
mobil. Doba si prostě žádá svéJ.
Jen to tempo a organizace prací má pořád takový až socialistický charakter.
Prostě to rozvrtat, co nejdéle a vydělat na tom co nejvíce. A za rok hezky
znova. Že jde pořád o stejná místa? Kdo by se nad tím pozastavoval (snad jen
nějaký rýpal). A navíc, děkujeme, udělat se to musí- což je nápis, který někdy
zdobí podobná staveniště- má veškeré nevlídné poznámky smést ze stolu. Co také
na to říci, že? Stejně jak nešlo nic říci, že bojujeme za lepší zítřky či že
naší vesnicí imperialistický agent neprojde. Doba se mění, hesla také. Jen
výsledek je dost tristně podobnýL
Žádné komentáře:
Okomentovat