Není pomoc jako pomoc

Často se setkávám s názorem, že vést klidný život v naší zemi lze v jen případě, když se nemusíte potkávat s doktory, právníky, exekutory a policisty. Jistě by šlo tuto imaginární množinu rozšířit o sousedy, agresory, teroristy či docela obyčejné blbce, o kterých nás poučil už Jan Werich, ale já zůstanu u toho prostého prvotního základu. A konkrétně u policistů, kteří mají v popisu práce pomáhat a chránit. Ovšem ještě jsem osobně nepotkala někoho, koho by skutečně ochránili. Někdy proto mívám pocit, že se snad potkávám s falešnými policisty, protože ti mediálně zobrazovaní skutečně pomáhají, honí zloděje, kterého vždycky vypátrají, chovají se korektně a slušně k obětem, jsou empatičtí, milí, vlídní.

Jinak si totiž neumím vysvětlit jevy, které se dějí v reálu. Když nám před lety vykradli byt, první, co tehdejší policisty zajímalo, bylo, zda jsem si to neudělala sama, v rámci jakéhosi pojistného podvodu či co. Poté se neochotně jali sepisovat škodu. Když jsem, tehdy štkající, na odchodu ještě připomněla další elektroniku, na kterou jsem v prvním kole zapomněla, ani se nenamáhal ji do seznamu dopsat. „Stejně to nikdo hledat nebude,“ mávl uniformovaný ochránce pořádku nad mojí snahou rukou a pokračoval ve své hlavní činnosti, totiž dostat mě pryč, protože jsem ho otravovala už dost dlouho. Jeden by řekl, že dneska je všechno jinak. Ó, jak by se mýlil. Kamarád nedávno zažil vykradené auto. Pachatele ještě v dálce zahlédl, kdyby „ skočil na kůň“ a jal se ho sledovat sám, asi by ho i dohnal. Udělal ovšem osudovou chybu. Zavolal policii. Přijeli za hodinu a půl. První, co je zajímalo, zda si to neudělal sám, v rámci pojistného podvodu! Deja vu. Potom dlouhé hodiny u sepisování protokolů, prokládané hlubokým nezájmem a opovržením od vyslýchajících policistů. Zdržoval je. Asi po měsíci bizarní rozhovor z policejní stanice.

„Už jste ty věci našel?“

„Ne, nenašel, já to ohlásil vám, nehledám je sám…Vy je nehledáte?!“

V podstatě mu práskli telefonem. Podobně jako když jsem já sama nedávno oslovila policistu na Letné s dotazem, kde tady mohu parkovat.

„To není moje starost, paní,“ šokoval mě svojí odpovědí v duchu současného „pomáhat a chránit.“

K následné vzrušené diskusi dojít nemohlo, neb skočil do auta a ujel. Nechal mě uprostřed noční ulice naprosto paralyzovanou.

A jelikož nejde o ojedinělou zkušenost a nejen mojí, občas mě přepadají obsesivní myšlenky o tom, jak to s tím pomáháním a ochranou vlastně je. A jak se vlastně přesně definuje policejní stát?  Nebo je to jen o lidech?

To jsou všechno otázky, na které nemám odpovědi. Jediné, co se zdá být pravdivé, je úvodní premisa. Lépe se s nimi nestýkat. Ale to už tady přeci jednou bylL?!