Setkání v Hradišťku

Vlastně takové první adventní setkání. Se čtenáři v knihovně. V Hradišťku u Sadské jsem byla poprvé. Ale moc se mi tam líbilo. Potkala jsem nové lidi, představila svoje knihy a některé i prodala. Doufám, že jako vánoční dárky udělají další radost. Mně tedy toto setkání radost udělalo. V krásném přátelském prostředí, byla tu už cítit adventní atmosféra korunovaná betlémem vlastní výroby. Posluchači byli pozorní, a mě velmi těší, že si udělali čas a přišli posedět, popovídat a strávit hezký adventní podvečer. Navíc celé Hradištko je krásná obec, přijela jsem dřív, tak jsem měla šanci si ji prohlédnout. Knihovna obdržela cenu Kramerius, je prostě všude vidět, že zde žijí nejen Bohumilem Hrabalem, který nedaleké Kersko mediálně proslavil, ale hlavně současným a velmi aktivním kulturním životem. Krásné to tu bylo.  Těším se  na další knihovnu. 

Adventní čas

Právě započal. Již od víkendu svítí vánoční stromy a vypukly vánoční trhy. Tam doufám, uspěje i Doskočiště, které tam ve čtvrtek vypustíme. A jinak je tu čas nejen trhů, ale hlavně setkávání, rozjímání, klidu a pohody. Alespoň v té ideální podobě. Těšíme se.

Projekt

Čo bolo bolo, terazky sme dvaja

                      (státy)       

            

Rozumíme (ještě) slovensky?

Známe slovenskou kulturu? Víme, kde se nachází Prešpurk a kde Bratislava? Je něco slovenského v nás a kolem nás? Jaké máme vztahy s naším bývalým soustátím? Je veverka drevokocúr? Byli jste už na čučorietkách? Přinesl vás bocian? Ste smedný? Máte žízeň jako ťava?

Pojďme si sami vyzkoušet…

Česko- slovenský projekt čili Slovensko sa nesúdí….

 Tak to nás čeká celý tento týden. Sama nevím,zda nemám ve slovenské gramatice chyby, ale obecně slovensky rozumím. Uvidíme, co naši studenti:-)

Za Boha, národ,pořádek

Mám obzvlášť ráda knihy, které napsal někdo, koho znám osobně. Připadám si jako spřízněná duše, když takovou knihu čtu. A těší mě to. I dnes tomu tak je, byť knihu ještě nevlastním, ale už se na ni těším.Vyšla. Autor je pan Jaroslav Šebek.Historik par exelanc. Častý host našich Hovorů. 
Jsem zvědavá na zmapování meziválečného období. Autor má obrovský vypravěčský dar, takže už dopředu vím, že nemohu být zklamaná. Kniha je svým přesahem ale zaměřena i na současné problémy, napětí ve společnosti, takže je i nesmírně aktuální. Těším se velice.
                                         

Adventní čtení

Již za týden. Jste samozřejmě srdečně zváni:-)

Křest bude

I když to tedy letos vypadalo všelijak, zdálo se, že křest zůstane v říši snů, nakonec se zadařilo. Jedno z míst, které mám na Letné opravdu ráda, Dům kávy, nám velmi vyšlo vstříc. Křest tedy bude dobrou kávou. Sejdeme se na samém počátku adventu, takže se společně naladíme na dny rozjímání, vzpomínání a krásných setkání. Doufám, že i to naše křtící setkání bude krásné. Kmotra bude Sandra Valčíková. Jak již jméno napovídá, má k parašutistům velmi blízko. Bude předčítání a také se můžete dočkat i ukázek výroby kávy. Majitel prostor je totiž skvělý a uznávaný barista, takže je možné očekávat zážitky umělecké, chuťové a celkově neobvyklé. Moc se na všechny hosty těším. Přijďte pobejt. A pamatujte: piccolo neexistuje.

Na veletrhu

Dnes premiérově. Účastníme se veletrhu středních škol. Jsme tedy nováčci, učíme se, inspirujeme a také si to náramně užíváme. Je tu dost rušno, zjevně jde o festival velmi populární a oblíbený. 
                                                            před začátkem

                                                                       začátek

                                                                       a jedem....

Poslední Hovory

Již za týden. Poslední samozřejmě jen v tomto kalendářním roce, protože končit zdaleka ještě nehodláme. Navíc již máme pro příští rok zajímavé hosty, třeba hned v lednu paní Dana Drábová, takže jedeme dál. 
Za týden tedy s panem Petrem Kourou. A téma kulturně politické: jak to bylo s jazzem v dobách totalitních? 
Přijďte si poslechnout:-). Jste srdečně zváni

Nekřtěňátko

Křtít se dá hned po narození, ale i v dospělosti. Také se dá nekřtít. A stejné je to u lidí i u knih. Já nyní mluvím o knihách a o svém pátém nekřtěňátku. Ne snad, že bych své zatím poslední knize nechtěla dopřát křest, malý mejdan na cestě ke čtenářům. Ostatně, všechny moje předchozí knihy ho měly. Jen doba nějak pokročila. Není totiž kavárna. Respektive ochotný kavárník. Moje putování za kavárnou se setkává s dříve nečekanými obtížemi.  

Nikomu se do toho nechce. A pokud ano, chtějí hned na ruku garantovanou útratu. Když jsem tento pojem slyšela prvně, zdálo se mi deset tisíc za večer hodně a pro mě velký závazek. Jenže putování pokračovalo. Ti, kdož reagovali, svoje požadavky ale stupňovali, takže nakonec jsem skončila na šedesáti tisících za večer. A to ještě s velmi nepříjemným jednáním, jako že se vlastně za těch šedesát tisíc neskutečně obětují. 

No, výsledek je takový, že mě to celé neskutečně vyčerpalo, otrávilo a donutilo k rezignaci. Kniha je na světě, žít se dá i bez křtu.  Zůstává jen taková hořká pachuť z jednání, které je takové prapodivné. Přesněji zatím své pocity popsat neumím, ale jistě se k tomu ještě někdy vrátím. S garantovanou jistotouJ

Před sto lety

Kdybych se narodil před sto lety… zpívá v jedné své písni Jarek Nohavica a mně to evokuje dnešek. Před sto lety, právě dnes, odešel na věčnost stařičký mocnář František Josef I. a s ním vlastně i monarchie, byť ta ještě dva roky dodýchává. Ale císař umírá po nepředstavitelných 68 letech vlády právě 21. listopadu. Muž, kterého většinou vnímáme jako „starého Procházku“, nastupoval ale na trůn jako půvabný osmnáctiletý mladík. Své funkce se ujal v dramatickém roce 1848 a čekalo ho přes půl století převratných změn. Určitě stojí za to si nějak jeho život připomenout, protože (ač si to většinou nemyslíme) dědictví jeho vlády dosahuje až do dnešních dnů. U nás to asi přejdeme hlubokým mlčením, ale ve Vídni si můžeme cesty proti proudu času užít naprosto dokonale. Císaře si tam připomínají celý letošní rok a listopad je zcela v jeho duchu. Logicky se připomíná i jeho žena Sissi, která je v současnosti takřka turistickým symbolem císařské Vídně. Takže výlet do Vídně nemusí být letos jen adventní, ale i monarchistický, historický nebo lehce nostalgický. Výročí císaře Františka Josefa je vhodnou záminkou (a nejen proto, že mu současný historický bulvár připisuje otcovství T. G. Masaryka. Asi jako zajímavý historický paradox, že by nemanželský synek rozbil taťkovo letité mocnářství. Asi jako odvetu za nepodařené dětství, přesně v duchu současných trendů. Nu kdo ví, každopádně jisté je to, že dnes je to sto let, co v Schonbrunnu zemřel císař František Josef I. Takže, kdybych se narodil před sto lety….:-)

Citlivost jako výhoda

Kniha z nakladatelství Grada. Dostala jsem se k ní přes setkání s paní překladatelkou. Jde o knihu psychologickou, která se zamýšlí nad tím, jak proměnit svou citlivost v sílu. Autorka tady odhaluje nový pohled na citlivost a senzitivitu v životě, pohlíží na vztahy zase z jiného úhlu pohledu a musím konstatovat, že mě to velice zaujalo. Jednak je to výborně a čtivě napsáno (a přeloženo), jednak to nabízí tak (pro mě) nečekané pohledy, že se k ní jistě budu vracet. A to si myslím, že psychologických knih mám načteno poměrně dost. Tato je ale trochu jiná, nebo je to prostě ta kniha, která si mě našla. Zajímavé čtení. 

                                                     

Překladatelka

Všichni asi známe přeložený výrok: metelescu – blesku i klasický citát: to je ale překladatelský oříšekJ. Tady jde o filmovou klasiku, práce překladatele v reálu je pro mnohé z nás docela vzdálená. Někteří si i představují, že někdo vezme knihu a s pomocí google překladače to dá! No, nedá, ale to většinou víme. Přesto i pro nás může být setkání s překladatelem a nahlédnutí do jeho kuchyně velmi zajímavé a neobvyklé.  Snažím se taková setkání zprostředkovávat svým studentům a onehdy se mi povedlo setkání s paní Ivou Michňovou, která nejen překládá, ale i tlumočí a píše vlastní knihy. Zvládla bravurně dvě třídy a umožnila nám nahlédnout do tajů překladatelské kuchyně. A dětem myslím rychle došlo, že nestačí jen mít slovní zásobu.  K ní dále potřebují velký cit pro jazyk, rozumět smyslu překládaného textu, znát synonyma, tradice, podtext, prostě celou řadu dalších věcí, které činí z profese překladatele jednu z velmi náročných. …. Ale zároveň zajímavých.

Obě skupiny dětí si mohly i práci překladatele vyzkoušet a samy tak zjistit, že to není nic snadného.  Společně pak také porovnali náročnost práce překladatele a tlumočníka a měli to štěstí, že mohli nahlédnout i do knih paní Michňové. A my máme to štěstí, že ona jich plno věnovala naší školní knihovně. Jak říkám, máme ve škole velké štěstí na rodiče. Děkuji velmi pěkně a těším se velice na další rodičovskou profesi.

Letí to...

Od převratných mrazivých listopadových revolučních dní uplynulo již 27 let. Tedy jeden dost dospělý život. Takový Kurt Cobain to v tomto věku dokonce zabalil, jako že už stačilo a dál ho to nebaví. Otázka je, co nyní baví nás? Je to po tak dlouhé době už všechno usazené, máme, co jsme chtěli? Těžko říci. Před rok 89 by se asi nikomu nechtělo, ale zda je všechno usazené či máme to, co jsme opravdu chtěli je dost vyzývavá a kontroverzní otázka. Jistě na ní lze skepticky odvětit, že zcela jistě ne. Nebo naopak jásavě, že naprosto. 

Pravda je klasicky někde uprostřed. A z toho je třeba vycházet. Byť konkrétně současná realita moc důvodů k jásotu nenabízí. Rozdělená společnost, vulgarizace veřejného prostoru, sofistikované krádeže ve velkém, všudypřítomný Velký bratr čím dál tím víc zasahuje do našich životů. Mnozí žijí život víc virtuální než ten reálný, prostě všechno je tak trochu jinak....

 Přesto byl včerejšek hezký den, trochu nostalgický a dojemný. Cesta na Národní, k nově přeinstalovanému památníkuJ ( všechno je prostě jinak, už je to přeci tak dlouho…), svíčky, vzpomínky, a přes všechny kritické připomínky radost, že tomu tak je…

Jak to vnímáte Vy, den poté? Letí to, co?

Cestovatelka

Když necestuji já, alespoň moje kniha se podívá do světa. A pokud si ji cestou někdo zakoupí, budu třeba na taková místa jednou jezdit i já:)

Augsburský mír

Tato událost je známá z učebnic dějepisu. Je z poloviny šestnáctého století a její podstatou je, že poddaný má vyznávat víru svého pána. Tehdy šlo o vrchol náboženské tolerance. 

V Praze sedm také musíme vyznávat víru svého pána. O jaký vrchol jde raději nechám bez komentáře. Podstata problému (pro někoho to ale problém není) je v tom, že náš pan starosta a jeho parta rádi jezdí na kole. A tím pádem to na sedmičce všechno podřizujeme tomu, aby na kole jezdili všichni. Mizí pruhy pro auta a nahrazují je pruhy pro cyklisty. Velmi často velmi nesmyslné, mnohdy i nebezpečné. Ale to nikdo neřeší, protože proč také. Vrchnost rozhodla a poddaní nechť vyznávají její víru. A když nechtějí jezdit na kole ( třeba v tomto období je to jistě velmi příjemné. Nebo když vezete děti do školy, také je to zajímavé na kole. Stejně jako nákupy. O řemeslnících nemluvěJ), tak jsou označeni za škůdce ekologie a celkově mají prostě smůlu. Takže pokud se chystáte na sedmičku, tak pozor, autem ne. Tramvají se také projedete jen kolem nefungující zastávky, kde tramvaj prostě nezastaví. Tak jediná jistota na Praze sedm je přijet sem na kole. Jako náš pan starosta. Prostě vztah poddaných a vrchnosti se od toho šestnáctého století zas tak zásadně nezměnil, byť dnes to nazýváme úplně jinakJ. 

Jak moc chutná moc?

Tuto provokativní otázku již detailně rozpitval geniální Mňačko, který to dokázal i ve své době zachytit a popsat naprosto bravurně. Člověk by pak řekl, že vzdělaný člověk, který si je podobných záludností dobře vědom, není už zrovna mladý, podobným záludnostem nepropadne. Leč opak je pravdou. Dnes a denně jsme konfrontováni s faktem, že dej někomu funkci a zcela se změní jeho chování. Jistě, vedoucí pracovník nemůže být se svými poddanými kamarád, ale nemusel by se z něho stát ani nabubřelý egoistický tyran, který, okouzlen svými pravomocemi, deptá všechny kolem sebe. Ovšem všichni dobře víme, jak se vychovávají sousedovic děti, stejně jako víme, jak se má chovat správný vedoucí pracovník. Přesto ale je několik ukazatelů, kterými může disponovat i člověk na vedoucím postu. Mám na mysli určitou kapku empatie, velkorysosti, energie a sebeovládání. Tedy všeho, čeho jsou plné manažerské příručky, které ale zjevně řada lidí s nějakou funkcí či funkcičkou prostě nečte. To se totiž v dnešní trumpovsko zemanovské době prostě nenosí.

A pak se nelze divit , že jediné, co trvale a neměně platí je staré české přísloví, že ryba prostě smrdí od hlavy…..

A jedno, zda ve škole, ve firmě či i někde výš. Prostě všude!

Úhel pohledu

Dnešní vzdělávací hit hlásá teorii, že je vlastně zbytečné něco nosit v hlavě, protože vše si lze najít na netu. Nu, jde o teorii, se kterou se nemohu ztotožnit, nicméně vede mě k zamyšlení nad tím, kde je nějaká míra (je-li nějaká) co všechno je třeba znát. A nepůjde o žádnou odbornou sondu, ale o obyčejné běžné znalosti. Trochu mě vyprovokovala diskuse na FB, kde se někdo svěřil se zážitkem s knihkupectví. Cituji: 

„Kde, prosím, najdu Janu Eyrovou?“

„To je autor nebo hrdinka?“

No comment.

Zajímavá byla diskuse, kde diskutující víceméně neznalost prodavače obhajovali, protože přeci nemůže znát všechno! 

No, nevím, prodavač v knihkupectví by snad mohl….?

   Vybavila jsem si několik svých zážitků. Šla jsem si vyzvednout do pokladny lístky na festival Firkušného podzim. V místech, kde se akce koná, bych čekala, že znají (i v pokladně) jméno Firkušný. Nikoli. Slečnu jsem viditelně zaskočila. Budiž ji ke cti, že lístky mi vydala. Patrně i přes to, že jméno Rudolf Firkušný nikdy neslyšela.

Nedávno jsem měla ojedinělou příležitost setkat se s jedním panem režisérem. Pro rozhovor. Schůzka byla před představením, které režíroval. Paní v pokladně se několikrát přeptala a tvářila se, že jméno nikdy neslyšela. A to je ta jeho inscenace na repertoáru již minimálně deset let. Nic, neví, nevadí jí to, nestydí se za to. ..

   Učím na gymnáziu Thomase Manna. Již často se mi stalo, že mi třeba vypisují formulář k proplacení a tam je Tomáše Mana.  To naše jméno totiž nikdy neslyšeli….

   A takových příspěvků bych mohla dodat na desítky. Jistě, nejde o život.  Všechno najdu na netu. Ale je to opravdu to, co chceme?

Když jsem o tom debatovala doma, řekli mi, že až mi na dotaz, "kde najdu Janu Eyrovou" odpoví,že ta tady nepracuje, bude ještě hůř.

 A ono asi budeJ

Tigrid, podruhé

Čtu Tigrida. Už zase. Kdysi byl pro mě „ zjevením“ jeho Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Pravda, byla jsem mladá, tehdy je zjevením takřka vše. Ale okouzlení Tigridem mi zůstalo celý život. Prosto se k němu ráda vracím. Ať již k jeho inteligentní ženě po vlastním osudu, tak i k verzi o něm, tedy knize Pavla Kosatíka čili průvodce inteligentního muže ve dvacátém století. Jde o jeho život, se všemi historickými konotacemi. Hodně mě to baví. Zajímavé je třeba jeho příbuzenství s Ivanem Olbrachtem, kdy se v rodině objevují lidé na opačném konci politického spektra.  A nejen politického. Jistě mnozí z nás známe vztahy v širší rodině, kdy jste sice pokrevně příbuzní, ale myšlenkově tak vzdálení, že ve finále pochybujete i o té pokrevní liniiJ. Ale to je jen na okraj. Celá ta kniha je zajímavá, strhující a poučná. Ráda se k němu vracím. A listopad je na podobné návraty jako dělaný! Letos obzvlášť!!!!
                                   

Konečně Fidlovačka

Již jednou jsme se chystali, do kultury ovšem vstoupila nemoc. Včera večer tedy proběhl druhý pokus  a ten již vyšel. Komorní scéna Fidlovačky nám předvedla Nejlepší kamarádky. Slovenský hit současnosti. Tedy slovenského autora, herecké obsazení bylo české. A představení dobré:-), byť klasicky černobílé. Jde o pohled muže na vztahy, na postavení žen. I divadlo bylo plné žen a podle reakcí bylo zřejmé, že se mnohé divačky v textu našly. Alespoň v jeho útržcích. Cíleně se hra tváří jako komedie, ale ve skutečnosti je to spíš smutný příběh. Schematický. Ale za návštěvu jistě stojí.

Blondýna za volantem

Nejsem přívrženec laciných vtipů o blondýnách. Leč, někdy se ústní lidová slovesnost natolik promítne do reality, že nezbývá než konstatovat, že některé vtipy asi vycházejí z reálných situací...? Nebo že pro někoho je pojem blondýna opravdu diagnóza. 

Jako nedávno. Stojím v koloně na křižovatce, na semaforu červená. Přede mnou autíčko, za volantem něžná blondýnka. Využívá nucené přestávky v provozu ke své oblíbené činnosti:maluje se, líčí, češe. To vše je ze zadního auta samozřejmě vidět. Stejně jako to, že její auto couvá. Při česání prostě neřeší takové podružnosti, jako je brzda. Auto zrychluje, já troubím, blikám, ujet v koloně bohužel není kam.  Přední auto zastaví až o to moje. Červená stále svítí, vyletím tedy (dost vztekle) z auta a ptám se, jestli se náhodou nezbláznila.

Vyvalí oči a zaštěbetá: 

„Jéžíší, já si toho vůbec nevšimla!“ 

V tu chvíli nevím, zda nejsem obětí skryté kamery. Tak blbá snad být nemůže...?

Ale je. Naštěstí semafor mění barvu, náraz díky bohu auto nezdemoloval, tak mávnu rukou, vracím se a jedu dál. Nevěřícně. Zažila jsem setkání s opravdickou blondýnou. 

Již nebudu k těm vtipům tak kritická!

Schola Pragensis

Veletrh středních škol,již tradiční, proběhne ode dneška za dva týdny. Prvně i s naší účastí, takže se pilně chystáme a zároveň bojujeme se zvědavostí, cože nás asi na tak velké akci čeká? Celé je to rozvrženo do tří dnů, od rána do večera, takže se asi čeká hojná účast návštěvníků, kteří si sem přijdou vybrat svoji střední školu. Přijdou patrně jak potencionální studenti, tak i jejich rodiče. Kongresové centrum, pro nás dříve narozené Palác kultury, je monstrózní prostor, který rovněž evokuje očekávanou hojnou účast. Věřím tedy, že se tam neztratíme. A zároveň tímto avizuji a zvu k našemu stánku, číslo 308, kde budou naši studenti prezentovat naši školu. Přijďte se tedy přesvědčit na vlastní oči, vyzkoušet si svoji němčinu a povědomí o našich sousedech, zkusit si třeba i debatování v němčině, ve kterém naši studenti pravidelně vítězí i na mezinárodním  fóru. Nebo se prostě jen podívat na naše školní zázemí. Koncem listopadu na veletrhuJ

Zastávka na Štvanici

Někdy si myslím, že jsem takový věčný rýpal, který pořád něco kritizuje, někam píše, něco se mu nelíbí. Snažím se proto krotit, i proto, že je mi jasné, že kritizovat je snadné a že kdo nic nedělá, nic nezkazí a plno dalších brzdiček bych mohla uvádět. Do veřejného prostoru si ale troufám víc, tam jsou lidé, kteří jsou (zatím ještě) námi voleni a je myslím i v naší kompetenci kritizovat. Nebo se alespoň ptát a očekávat odpovědi. A když nepřijdou, pak kritizovat. Tak to máme na sedmičce. Nechci dnes pranýřovat modré pruhy, protože to již dělají jiní a lépe a s větším dosahem než já. Líbí se mi hromadná žaloba ohledně modrých pruhů, protože to je opravdu forma výpalného pro lidi, co se v Praze pohybují vozem a to už nemá s demokracií nic společného. Dnes bych ráda připomenula tramvajovou zastávku, kde nestaví tramvaje. Zdálo by se, že jde o protimluv. Nebo o Kocourkov. Ne, jde o Prahu 7, konkrétně o Štvanici, kde již rok stojí zastávka, kterou dala radnice zbudovat asi v utkvělé představě, že všichni budou jezdit na kole či MHD.  Ostatně, proti automobilové dopravě vede zdejší radnice přímo křižácké tažení. Ovšem tato zastávka byla nedomyšlená, bez povolení. A tak zastávka stojí, tramvaje zde nestaví, neb to není bezpečné. Bezpečná ostatně není ani zastávka sama, není vůbec těžké zde zničit auto, ale to na úřadě zjevně nikoho nezajímá. Ale mě osobně velmi potěšilo, když jsem v časopise Naše Praha 7 objevila článek,který je stejně kritický ke zbytečné zastávce na Štvanici jako já. Nejsem tedy osamělý věčný rýpal, je víc lidí, kteří vidí, že na Praze 7 se dějí věci prapodivné. Jen tu zodpovědnost nikdo nechce přiznat, na otázky odpovědět…

Podzimně