Paměť

Schopnost něco si delší dobu zapamatovat v naší populaci raketově mizí. Nedávno jsem se třeba dočetla, že ač všichni náruživě rádi telefonují, telefonní čísla si nepamatuje takřka nikdo. Mnohdy ani svoje vlastní. Z toho usuzuji, že nejde jen o problém mládeže školou povinné. Dlouhodobá paměť je trvale na ústupu. A krátkodobá o tom není o moc lépe, i když zatím o fous vede. Nač si také něco pamatovat, když všechno najdu v telefonu nebo na tabletu?

Nechci podobným trendům moc ustupovat, ale je to boj s větrnými mlýny. Není to vůbec jednoduché.  Ne, že bych měla nějaké speciální sofistikované metody, prostě podle starých metod občas přikážu naučit se básničku či chci nějaké trvalejší vědomosti odříkat v souvislostech, což se ukazuje ještě jako mnohem větší problém, než epigramy od Karla Havlíčka Borovského (delší skladby k zapamatování dávat nemohu, neb by se ozvali rodiče potažmo inspekce, že děti přetěžujeme).

Donedávna jsem v tom viděla katastrofu a důkaz úpadku celého systému, ale dneska se pozvolna učím být nad věcí a nechávat všemu volný průběh. Přesto si občas neodpustím určité experimenty ohledně paměti a studijních schopností mladé generace. Třeba tím, že vytáhnu svoje archivované písemky, které jsem běžně zadávala všem dětem cca před deseti lety. Dnes se z nich hroutí

 i premianti. Prostě to nezvládnou. Příliš mnoho textu, moc souvislostí, musí si něco pamatovat, porozumět čtenému a nějak ty svoje znalosti upotřebit. Protože to má být bez internetu, je to problém. A co je problém, se do současného školství moc nehodí. A od nehodícího je jen kousek k nehodící se škrtněte.

 Možná jednou přijde doba, kdy chtít po dětech něco zpaměti bude úplně nezákonné. Stejně jako pracovat bez použití mobilu. Děti pak budou klikat jak o závod, najdou si úplně všechno a třeba

 i onen prostý fakt, že mozek je sval, který když se netrénuje, zakrní.

Otázka ovšem je, zda zakrnělý mozek na podobnou úvahu vůbec bude stačit?

Není to poprvé, co se moje uvažování ubírá podobným směrem. Má vůbec klasická škola nějaký smysl, když trendem je svatá pravda, že na internetu je všechno? Máme chytré mobily (televize, ledničky, auta…), potřebujeme ještě vůbec chytré děti? Vždyť znalost knih Boženy Němcové či detailní rozbor života antického měšťana rozhodně není průpravou pro současný život. Ani naši zákonodárci nějaké průpravě nejsou nakloněni, jistě proto vstoupil do života krom jiného i zákon, který zakazuje při výuce chemie provozovat pokusy. Zdá se to nesmyslné, leč takových nesmyslů by se dalo objevit mnoho. A když pak vstoupí do hry argument, že děti všechny pokusy mohou vidět na you tube, nechcete věřit už vůbec. A oklikou se vracíme k původní premise, zda má tedy škola ještě význam? Někteří se už ani netají názorem, že přílišná vzdělanost působí podezřele a nebezpečně. Děti by se mohly náročným procesem poznávání stresovat a to rozhodně není žádoucí.

Lidi se hlubokými vědomostmi a rozhledem mívali periodicky v dějinách velké problémy. Prostě se nehodili do krámu, přemýšlivost a dobrá paměť bývaly na obtíž.

Nejsem si jistá, zda se podobná doba nějak cyklicky nevrací. Pravda, zahalená do barevnějšího hávu všemocné virtuální reality, která je ovšem velice zrádná. Snižuje se laťka, všude plno vysokoškoláků a přitom o skutečném vzdělání řada z nich četla jen na internetu. Možná ani to ne.

Nechci působit jako konzervativní pesimista. Samozřejmě vím a v praxi také potkávám plno zvídavých a bystrých dětí, které čtou, diskutují, mají obrovský rozsah. Šla jsem spíš po těch obecnostech, o všeobecném trendu, ke kterému naše školství míří. Pod nátlakem společnosti. Takže jde vlastně o to, kam směřuje současný dospělý svět. Řekla bych, že k rozvoji vzdělanosti zcela jistě ne. A škola je pak odrazem společnosti. A ryba vždy smrdí od hlavy. 

Když jsem ale chtěla vysvětlit přísloví od žáků osmé třídy, nerozuměli mu. Až s pomocí chytrého telefonu to někteří dešifrovali. Tak jsem schovala své staré písemky a jala se s nimi debatovat o síle školní wifiJ

Psáno pro Rodina a škola