Jak reformovat české školství?

Kdo to dokáže, bude hoden Nobelovy ceny. Reformovat nereformovatelé je vskutku úkol pro génia. Pravda, reformátorů je plno. Nejvíc tradičně před volbami, kdy se reformy sice zaměňují za populistické sliby, ale pořád je to dokonalá příležitost pro zapomětlivé voliče, jak znovu skočit na špek. Existuje klasické školství a ruku v ruce s ním kráčí mnoho hlasitých alternativců, kreativců, vyznavačů Montessori, Menzy, inkluze a kdo ví ještě čeho, až je z toho guláš (a nejen ten předvolební). Každý prostě škole rozumí a ví, jak to dělat nejlépe.

Stereotypy české společnosti ohledně školství se přesto(nebo právě proto)  těžko překonávají. Někdy od dob France Josefa, kdy se ustálilo klasické dělení na tradiční předměty a první zvonění v osm, se v podstatě mění jen fasáda, objevují se přístavky a přístavby, ale půdorys a základna zůstávají v jádru stejné. A to se pak těžko mění něco z gruntu. Muselo by se všechno rozbourat a začít stavět znovu, k čemuž není vůle. A tím nemyslím jen školu jako takovou, její ministerstvo a legislativu. Ale i rodičovskou veřejnost, která je většinově ráda, když všechno klape tak, jak to znají oni, s bonusem současnosti kterým je mantra, aby se děti ve škole bavily, moc se toho po nich nechtělo, byli tam na ně hodní a děti aby nosily jedničky.

 Těžko nějak smysluplně reformovat školství, když velkým problémem je i začátek školy. V osm hodin je dost brutální, v zimě dvojnásob. Vybojovat začátek v devět, neřku-li v deset, je úkol prostě nadlidský. Někde se to asi povedlo, ale většinově to nikdo moc nechce. A když už se to podaří, tak se děti nastrkají do družiny, protože co s nimi ráno doma? Některé děti jsou v družině už od šesti!

 A chtějme pak reformovat výuku. Často si kladu otázku, proč vlastně děti do té školy musí chodit?

 A než najdu odpověď, tak se jim povinná školní docházka prodlouží a šup, minimálně deset let tam musí být každý. A následuje další fáze vzdělávání, která vyplivne třicátníky s několika tituly, kteří jsou většinou na pracovním trhu neupotřebitelní. Je tu převysokoškolováno.  Těžko také hledat pracovní uplatnění s dokonalou znalostí středověké literatury nebo pravěkých nalezišť. 

Filozofové už v devatenáctém století říkali, „že patrně nejcennějším přínosem vzdělání je schopnost přinutit se dělat věci tehdy, když je potřeba je udělat, ať už se vám to líbí nebo ne.“

 Ovšem ve společenské atmosféře, která hlásá, že všechno má být zábavné, děti mají dělat jen to, co je baví (koho z nás bavilo ráno vstávat a chodit denně do školy) je i toto velmi obtížné neřku- li nemožné.

Jsem tedy upřímně zvědavá na nějakou smysluplnou a přínosnou reformu školství.  A pro začátek by stačilo posunout první zvonění minimálně na devátou (i když já bych asi lobbovala až na půl desátouJ).  S bonusem odstranění přebytečných hodin, aby děti neseděly ve škole sice od devíti, ale do zase až do pěti. Prostě, všeho s mírou, myslím si já. 

psáno pro Rodina a škola