Pokud si v září připomínáme nějaké dávné historické
výročí, pak jde většinou o svátek svaté Ludmily či svatého Václava, který je
dokonce svátkem národním. V obou případech jde o připomínku slavného
úmrtí, proto, chceme-li zůstat ve stejném duchu, můžeme netradičně připomenout
jiné úmrtí, výjimečně nezpůsobené vraždou. Jde o smrt slavné české královny
Elišky Přemyslovny, která zemřela 28. září roku 1330, je tomu tedy půl kulatých
685 let. Jelikož Eliška bude v příštím roce v popředí zájmu hlavně jako
matka, protože se bude připomínat 700 let od narození jejího syna Karla IV,
připomeňme si ji nyní hlavně víc jako ženu, manželku či mecenášku. A možná také
trochu nešťastnou dámu, která na svých bedrech nesla odkaz celého
dohasínajícího přemyslovského rodu.
Eliška se nedožila příliš vysokého věku, umírá krátce před
čtyřicítkou, ve věku 38 let na tuberkulózu, další rodové zatížení.
Narodila se do
rodiny psychicky nevyrovnaného Václava II. a dominantní Guty Habsburské a
zjevně si ve svých genech od obou rodičů nesla dost dramatický mix. Úmysly
s ní měli oba rodičové úplně odlišné od toho, co ji pak připravil osud a
dramatická doba přelomu třináctého a čtrnáctého století. Prapůvodní myšlenka
královských rodičů mířila k zasvěcení dcery bohu. Měla asi následovat svoji
tetu Kunhutu, abatyši u svatého Jiří. Tam také Eliška strávila dětství a byla
podrobena církevní výchově
a vzdělávání. Jenže
když jí bylo pět, začal postupný rozklad její původní rodiny. Nejprve zemřela
matka Guta, která oslabena desátým porodem nezvládla vyčerpávajíc šestinedělí,
kdy nemohla odpočívat, nýbrž musela se účastnit náročných korunovačních
slavností Václava II. Ten se brzy po smrti manželky oženil s dívkou jen o
několik málo let starší, než byla jeho dcera Eliška, a obě dívky, později ženy,
si nejen nemohly přijít na jméno, ale vlastně se celý život nenáviděly.
Eliščina macecha, také Eliška, s přídomkem Rejčka, byla pro ambiciózní
Přemyslovnu pedantním bolestivým trnem
v patě. Za Václavova života jejich
nepřátelství v podstatě jen tak probublávalo, po jeho smrti ale vypuklo
v plné síle. A když navíc zemřel i Eliščin bratr Václav III., zavražděný
rukou dodnes neznámého vraha v Olomouci, utkaly se obě Elišky i na
bitevním poli svatebním, jelikož šlo o to,
kdo a po boku jakého
manželka stane v čele země. Tehdy se do souboje zapojila i Eliščina starší
sestra Anna, která vedle svého chotě Jindřich korutanského neprojevovala vůči
mladší sestře zrovna sympatie. Dokonce z obavy, že by ji mohla připravit o
trůn, se pokusila stále svobodnou Elišku provdat za nějakého nýmanda. Eliška
však byla varována a včas z Hradu prchla.
Nakonec se českou královnou doopravdy stala.
1. září roku 1310 se ve Špýru provdala za čtrnáctiletého Jana, syna císaře
Jindřicha Lucemburského. Tedy partie vskutku významná, i přesto, že Eliška již
byla na manželství stará. V době sňatku jí totiž bylo celých osmnáct let!
Však také na císařském dvoře nevěřili, že takhle stará žena může být ještě
panna, což bylo podmínkou pro vstup do manželství s císařským synkem.
Eliška proto byla podrobena ponižující prohlídce, jejímž svědkem byl takřka celý
císařský dvůr. Prošla, bylo potvrzeno její panenství a tudíž i možnost provdat
se za vznešeného pubescenta, po jehož boku se stala českou královnou.
Šťastnou ji to ale neučinilo, protože Jan se brzy přestal doma
zdržovat a raději se potuloval po Evropě, až si za to u historiků devatenáctého
století vysloužil přezdívku král cizinec. Eliška se mezitím starala o děti,
kterých přibývalo vždycky po královské návštěvě, válčila s Eliškou Rejčkou
a sledovala úpadek země svých otců, která se zmítala v neustálých
šlechtických sporech a válkách. Je možné, že jako ženě jí byla určitou vzpruhou
či útěchou pozornost předního českého šlechtice Viléma Zajíce z Valdeka,
ale v mileneckých vztazích na celé čáře prohrávala se svojí macechou
Rejčkou, která po boku Jindřicha z Lipé vytvořila z Hradce Králové
v podstatě druhé hlavní město. Centrum zábavy, kultury i umění. I Jan Lucemburský
často ze svých evropských toulek zamířil nejdříve sem, teprve potom za svojí
zákonitou chotí. Tím, že jí odňal jejího prvorozeného syna Václava (Karla IV.)
se zbavil utkvělé představy, že by ho s pomocí chlapce zbavila českého
trůnu, už navíc do Čech ani mnoho nejezdil.
Eliška si tedy jako náplň svého života vedle péče o děti přibrala ještě
sbírku relikvií, což je koníček, který po ní zdědil její syn Karel. Ona sama
zase po svém otci Václavu II. dědí vášeň ke klášteru na Zbraslavi, ze kterého
chce vybudovat pohřebiště pro svůj rod. A aby toho neměla málo, ještě si
vytýčila další cíl, tím bylo svatořečení její tedy Anežky Přemyslovny, což se,
jak známo, ovšem podařilo až v roce 1989. Pro Elišku byla tedy snaha o
kanonizaci dalším neúspěchem v jejích ctižádostivých plánech.
Tuberkulóza ji, stejně jako jejího otce, dostihla
v nejméně vhodnou dobu. Tolik toho ještě chtěla dokázat. Místo toho 28.
září 1330 v domě svého nevlastního bratra Jana Volka na Vyšehradě umírá.
O tři dny později je
pohřbena ve své milované Zbraslavi.
Když se o tři roky
později její syn Karel konečně dostal do Čech, jeho první kroky mířily právě
sem. To už je ale jiný příběh.
Psáno pro Listy Prahy 1
Žádné komentáře:
Okomentovat