Právo na rozloučení

     Česká společnost je flexibilní a kreativní, umí kráčet s dobou, snaží se být happy a cool, protože to je dneska hodně in. Co ale většinově neumí, postavit se ke smutku a vyjádření soucitu a kondolence.

Všimla jsem si toho už při mnoha odchodech, když jsem zjistila, že někteří se najednou k smutné události staví rozpačitě, jako by nebyla a raději se nastylizují do role mrtvého brouka. Není v tom, myslím, žádný zlý úmysl, jen prostě není současnost na odchod z tohoto světa připravená. Není to její akční součástí. Je fascinující být mladý a dokonalý, úspěšný i veselý, zdravý a spokojený. S tím umíme pracovat, je to do nás vtloukáno od malinka. Na tu druhou tvář se zapomíná, respektive bývá preventivně vytěsňována. Ona tady ale je. A čas od času se výrazně připomene.  Vybavuji si, jak už kdysi dávno se mi mlžení kolem jakéhosi úmrtí zdálo nepatřičné. Ne kvůli smutku. Neseděl mi ten přístup okolí, které se zuřivě snažilo předstírat, že se nic neděje a život jde dál. Jistě k tomu přispěla i kolektivní nevědomost, jak se v takových situacích chovat.

Problém je, že se taková nevědomost lavinovitě šíří. Jako by chyba byla v úmrtí samotném, které se nehodí do naší amerikanizující doby, kdy se všichni mají skvěle a báječně. Smrt ten bezstarostný přístup ke všemu dost narušuje. Možná to bude jeden z důvodů, proč se v naší zemi pomalu přestávají dělat obřady na rozloučenou, nevyjadřuje se kondolence a nedrží smutek.

Každý se totiž chová, jak ho naučili. Či jak se naučil sám, to je už asi jedno. Někdo i konec považuje za součást života, má potřebu udělat tečku, rozloučit se, jiný se toho bojí, je na rozpacích, neví co je vhodné a co ne, některé to vyloženě ruší v jejich sluníčkové koncepci.

Myslím, že by nebylo úplně od věci, kdyby se podobné věci vrátily i do škol. Když je v rámci občanské výchovy nutné probírat sňatky homosexuálů a postoj k menšinám, jejichž množina se rok od roku rozšiřuje, jistě by si své místo na slunci zasloužila i kapitola týkající se posledních věcí života. Jak se chovat k umírajícímu, jak následně k pozůstalým, co s kondolencí, jak ji vyjádřit i napsat, jak se obléci na pohřeb, jakou květinu, co říci pozůstalým, jak mluvit 
o zemřelém, případně i jak napsat nekrolog…..

    Když už se tomu vyhýbá rodina i veřejnost, škola by jistě byla vhodný prostor pro nacvičení podobných situací. Jenže když jsem se o to pokoušela, byla jsem tak nějak obviněna, že děti zbytečně stresuji a že na podobné starosti mají času dost….

   Tedy v otázce vztahu k posledním věcem člověka moc optimistická nejsem. Ačkoli se opakovaně tvrdí (i já to říkávám), že vše se opakuje, v tomto případě se asi normální vztah k umírání  hned tak nenavrátí.  Některé věci prostě musí vyplynout z přirozeného nastavení společnosti. A ta naše je nyní naprogramovaná jen na dravé, nikdy nekončící mládí, pokrok ,  bezstarostnost a pohodičku.  Ti ostatní, kteří to mají jinak, jsou z hlediska většinové společnosti vlastně menšinou. Tichou, nevnímanou a možná i trochu (hodně) nepochopenou. 

 Leda snad, že by se jako menšina doopravdy profilovali a začali se hlasitě brát o svá práva…).

(lépe řečeno o práva těch, co nás opouštějí)