Jak vydělat peníze

Češi jsou národ pracovitý a přičinlivý. Jedno ale nezvládá, určit hodnotu každé práce. Přesněji řečeno, duševní práce. Došlo mi to už v raném věku, kdy jsem pociťovala až jakýsi nepatřičný stud, když jsem brala peníze za doučování, tedy hezky česky za kondice, zatímco jiní, zajisté v lepší kondici, třeba za trénink hokejistů, brali nepoměrně více a beze studu. Je velmi zajímavé sledovat imaginární oceňování různých profesí, protože o konkrétních platech se ve společnosti přeci nemluví:-).  
Nůžky, obrazně zvané sociální, jsou již totiž otevřeny takřka na maximum. Nejspíš podle starého přísloví, že čert kálí víc na velkou hromadu:). Zatímco tedy někteří  vyžívají z platu kolem deseti tisíc, jiní nevyžijí ani se stonásobkem. Zatímco opravář k vám dorazí z vedlejší ulice a za deset minut práce si naúčtuje patnáct set ještě s poplatkem za dopravu (to se přeci normální, pani), když vznesete požadavek pětistovky za hodinu intenzivního doučování, většinou na vás kouknou jako na blázna a usoudí, že žádné doučování vlastně nepotřebují.

Pamatuji si, jak jsem kdysi dávno přijela na venkov s taškou písemných prací na opravování. Když jsem se u nich mořila asi dvě hodiny, dostalo se mi přátelského vybídnutí, abych šla pomáhat na zahradu a konečně také něco dělat. V jejich očích jsem totiž dosud nepracovala a jen zbůhdarma lelkovala s nějakými  papíry. Když jsem se jednou pokusila situaci obrátit a zeptala se, zda oni mi pak pomohou opravovat písemky, dostalo se mi jen nevěřícného pokývání hlavou. Copak to je nějaká práce?

 Vybavuji si, jak mi podobná selekce vždycky přišla nepatřičná.  Hlavně kvůli těm do očí bijícím rozdílům. Nesedí mi způsob takové selekce. Jistě k tomu přispívá medializace některých finančních odměn, to nepopírám.

Problém je, že to všichni berou jako samozřejmost. Jako by chyba v některé profesi jako takové. Kdo si nevybere práci, kde se automaticky očekávají nadprůměrné finanční zisky, jako by si sám říkal o společenské deklasování. Možná to bude pravý důvod, proč se staly tak oblíbené pracovní pozice tiskových mluvčích či kancléřů, kteří sice žádný konkrétní užitek nevykazují, leč o jejich příjmu se mnozí neodvažují ani snít, natož aby přemýšleli, jak se s takovou částkou dá žít.

Každý si samozřejmě vydělává, jak umí. Životní minimum je ovšem výsměchem těm, co pracují, přesto výše jejich platu je s životním minimem takřka totožná. Občas si představuji, že bych si řekla třeba o částku dvou tisíc korun za jeden mail, jako třeba nejmenovaný rozvodový právník, se kterým jen dopisování přišlo hodně draho. A to nemluvím o osobních schůzkách a celkové faktuře za jeho odvedenou práci. Přesto se nikdo nevzpíral mu to zaplatit. Jsem přesvědčena, že na stejný požadavek ze strany jiné profese by byla reakce naprosto jiná, nepublikovatelná.

Pravda, trh je o otázce nabídky a poptávky, přesto jsou některé částky prostě nemorální.

Přitom rozhodně nejsem žádný rovnostář ani socialista. Nevadí mi, že nemají všichni stejně, to ostatně neměli nikdy.

Ale kladu si otázku, čím se liší práce třeba nějakého kancléře od asistentky ve škole, která tam s minimální mzdou obětavě pomáhá handicapovaným dětem? (podotýkám, že mě zajímá státní sektor, nikoli privátní, podnikatelský, kde jde o jiný princip, který nehodlám nijak zpochybňovat).

Konečně, mnozí státní zaměstnanci ze státu doslova tyjí:-) (to je asi už dost zapomenuté slovo), zatímco jiní zase ve státní službě takřka živoří. Dotaženo do konce platí, že některá profese je ve všeobecné mínění považována za důležitější a tak je také zaplacena, zatímco bez jiných se lze snadno obejít a tak je neplatíme. Měřeno tímto metrem si jejich práce společnost prostě neváží.

V ohledu pozitivní změny do budoucna moc optimistická nejsem. Snad jen v případě, že bychom se vrátili k prvobytně pospolné společnosti či ke směnnému obchodu. I když i tam by to asi brzy sklouzlo do stejných kolejí.  Spíš jde asi o to umět si vybrat profesi, kde se prostě vydělává. Třeba takový dvorní kancléř. Jen nevím, jestli je vhodně zvolené slovo vydělává…:-)