Hračky

Nakupovat hračky pro děti je dneska poměrně jednoduché.  Moderní výdobytky jsou všude, kam se podíváš,a že by dneska někdo jako v Honzíkově cestě trávil svůj volný dětský čas s polínkem, ze kterého by si ve své dětské fantazii kouzlil různé postavičky, je věc zhola nemožná. Většinou se spíš potýkáme s fenoménem, že děti mají hraček takový nadbytek, že pro jednu zapomínají na druhou a v podstatě nejen neví, s čím si hrát, ale de facto si jich pak ani moc nepovažují, protože jich prostě mají mraky. Ale tato kvantita, ba ani kvalita většiny z nich, vyrobených v Číně, mě v dnešním zamyšlení nezajímá. Spíš jde jen o takový letmý postřeh, který jsem nedávno učinila v luxusním Sparkysu, kam jsem se dostala díky přátelům, kteří tam prostě potřebovali nakupovat. Šla jsem tedy s nimi s tím, že nakouknu, a kdyby náhodou, podlehnu konzumu a něco také zakoupím. Nejenže jsem nezakoupila, navíc jsem zažila šok z chování tamějších dětských zákazníků. Vím, že žijeme v době: vše pro dítě. Leč zde to víc připomínalo cirkus či spíš džungli. Děti si zjevně obchodní plochu zaměnily s hřištěm. Lítaly zde jako pominuté, shazovaly věci z regálů, občas použily nějakého předraženého plyšáka jako míč. Jen jsem valila oči. Nebyla jsem sama, prodavačka zjevně také nebyla nadšená. Když několikrát odkoply drahou dekoraci, pokusila se zakročit a snažila se dětem vysvětlit, že zde se nelítá, alébrž nakupuje. Marně. Děti po napomenutí ve svém řádění naopak přidaly. Zjevně naschvál!

Moje učitelská duše se drala ven, leč přesvědčovala jsem samu sebe, že mám prázdniny, jde o cizí děti a nemám do toho strkat nos. Tak jsem jen strkala vytřeštěné oči a napínala uši v napjatém očekávání, co bude. Prodavačka bojovala, samozřejmě slušně, protože bohužel dnes nelze takové froce jednoduše z obchodu vyhodit. Marně, tady slušnost nezabírala. Ani posila v podobě kolegyň jí nepomohla. Podlehla jsem ataku své zvědavosti a nenápadně se jí zeptala, zda tu ti malí zběsilí „lítající Čestmírové“ nemají rodiče? Měli, ale bylo jim to fuk. 

Apaticky jsem prchla do oddělení ke krtkovi, kterého jako jediného bych zde byla ochotna zakoupit. Pak jsem ale zjistila, že i český krtek je made in China. Tak jsem ho odložila a v předklonu, abych neschytala ránu nějakou jinou „luxusní“ letící hračkou, čímž se zde bavili výše popsaní dětští návštěvníci, obchodní plochu opustila. Tím pro mě exkurze do chrámu konzumu skončila, patrně na pěkně dlouho. Jen ten šok stále trvá. A to již brzy začíná škola. Doufám, že to není nějaká epidemie a že se školní prostředí nestane podobně adrenalinovým jako nákup hraček v jednom pražském luxusním obchodním centru. Návrat k polínkům z Honzíkovy cesty by v tomto případě byl víc než žádoucí.