Loučení

Loučení se má vzít zkrátka…Asi ano, ale s létem se loučí v této době kde kdo a na etapy, takže to moc zkrátka není. O to je víc zajímavých akcí, které nesou v záhlaví rozlučku s letními měsíci, dovolenou, prázdninamiJ. Tedy vůbec zkrátka, ale pěkně na dlouhé lokte. Patří k tomu grilování, oheň, hry, dobré jídlo a pití, setkávání. Loučila jsem se u Haničky, pak v půvabné vesničce Chyně, nedaleko Prahy, na Letné i v jižních Čechách. Desetiměsíční maraton totiž začíná již zítra…………….

Učitelkou v Peru

Před začátkem školy je asi třeba se trochu navnadit. Učitelka v Peru není moje budoucí profese, nýbrž kniha od paní Olgy Vilímkové, která tuto zkušenost učinila na vlastní kůži. Zachycuje běžný život Indiánů a hlavně jejich dětí ve škole, jejich každodennost během jednoho školního roku. Jde o čtivé zobrazení pro mě neznámé země, míst, kam se zcela jistě nepodívám. A situací, které v našem školství zcela jistě neprožiji. Obdivuji lidi, kteří mají tu odvahu vydat se do těchto krajů, které jsou naprosto odlišné od našich zeměpisných podmínek, našeho vnímání světa a reality. Porovnává jejich morální zvyky, tradice ve městě a na vsi a čtenář zase porovnává s těmi našimi. Původně se mi do učitelské tématiky vůbec nechtělo, ale kniha mě chytla, báječně se čte, chvílemi máte pocit, že jste mezi nimi. A chvílemi jste hodně rádi, že tomu tak není a že podobní starosti vůbec nemusíme řešit. Česká učitelka v Peru měla vskutku plno zážitků, krásně zpracovaných v této knize. Jsem zvědavá na zážitky české učitelky v české škole. Již v úterý můžeme začít sbírat zážitky a materiál. J

                                                       

Turistický ruch

Po letní sezoně tak trochu zbytečně dumám nad tím, zda je ten turistický ruch přínos nebo spíš ztráta. Je to totiž kapku kontroverzní, protože dneska cestuje kde kdo a procestovat celý svět je nejen velmi akční, ale hlavně hodně módní.  Můžeme na to nahlížet z několika úhlů. Bereme-li v potaz prostě jen ekonomický přínos je to jistě ta pozitivní alternativa. Městská kasa se raduje, vytvářejí se pracovní příležitosti, trénují se jazykové schopnosti, prostě co turista, to zisk pro desítky dalších lidí. Berem-li v úvahu fakt, že všechna evropská velkoměsta jsou dneska takřka stejná, v centru všude davy lidí, nedá se hnout, prodávají se předražené cetky, kapsáři a další zloději mají ráj, z historických center se stávají místa, kde se nikdy nedočkáte klidu, zato tam narazíte na hromadu kýčovitých suvenýrů a bizarních postaviček, jde zcela jistě o negativní úhel pohledu. Lze na to samozřejmě jít i třetí cestou a diskutovat o turistice netradiční, adrenalinové či privátní, ale k tomu je třeba na narvaném Staromáku dost bujná fantazie. Nejradikálnější je se podobného turismu definitivně zřeknout. Jenomže někdy se člověk chce na ta stará historická místa podívat.  Je to potom výlet nebo tak troch forma tortury?

Nejsem radikální odpůrce masové turistiky, sama někdy podlehnu, abych pak na dlouho vyčerpaně svého rozhodnutí litovala, ale zase se člověk dočká zážitků, jaké by jinak těžko vymyslel.

Dlouho jsem se domnívala, že všechny zápory masové turistiky už byly dávno pojmenovány. Navíc bych očekávala, že masy turistů apaticky proudících staroměstskými uličkami a utrácející peníze za předražené cetky budou řídnout. Řeklo by se totiž, že se trh nasytí. Avšak doba přináší nové generace, akční atrakce, stará lákadla v novém hávu. A někdy se objeví nával i tam, kde by ho dříve jeden pohledal, třeba v obchodních centrech. Davy turistů se pak dělí na ty pouliční a na ty shoppingové. Netušila jsem, co všechno může turisty zaujmout v místech, kde stojíte na jedné noze a ještě ne na své vlastní. Co je tohle za zážitek?

No, člověk se může pořád něčemu divit, ale někdy jde o údiv takřka bezbřehý. Jednu divočinu vstřebáte a rázem ji vystřídají dvě další. V evropských metropolích se mimo jiné vytvořil stav, kdy překvapit, respektive šokovat, je prostě žádoucí a nezbytně nutné. Tedy pokud chcete v tom mraveništi nějak vyniknout a stát se zapamatovatelným. V okamžiku, kdy si chcete něco trvaleji uložit do paměti, je jedině takový vzruch zárukou, že později určíte, kde to vlastně bylo. Nevím, jak dlouho podobná situace ještě potrvá, ale v současnosti je to fabrika non plus ultra. Dlouho jsem stávající situaci naprosto ignorovala. Nyní spíš udiveně pozoruji, žasnu a divím se. A také mě napadlo občas splynout s davem a naslouchat, co si ti cestovatelé od putování třeba zrovna starou Prahou slibují, Došlo mi totiž, že lepší už to nebude.  Nic zásadního z toho ale nevyplynulo. Je to prostě stejné jako v tom starém filmu, Jestliže je úterý, musíme být v Belgii. Nic jiného cestovní fabrika nenabízí a ani od ní asi nikdo nic jiného nečeká.  Tedy nikdo z aktivních účastníků, ti pozorovatelé to mají trochu jinak. A to nemluvím o těch, co cestují jen sólo a do přírody. Ti se vzpírají všem šablonám, i šabloně tohoto fejetonu. Ten je spíš o těch globálních turistech japonského střihu, s foťákem a nákupní horečkou. Je to samozřejmě hlavně otázka volby, každý si představuje cestovní zážitek nějak jinak. Skutečně to může někoho i bavit.

Jednu věc ale nechápu. Proč se v podstatě nechávají dobrovolně okrádat od pouličních prodavačů i restauratérů, kteří se neštítí nabízet dvě deci nealko nápoje za sto padesát korun. A někdy i více.

Ne, že by to nebyl zajímavý experiment.  Potvrdil, že každý má o svém cestování a turistice jinou představu. Jen pro domorodce, žijící v centru města, to rozhodně není dobrá zpráva. 

Relax

Klid a pohodu lze najít i uprostřed jinak hlučného sídliště. Tichá kavárna je jako dělaná pro moji závislost na tichu. Narazila jsem na ni uprostřed dalšího a zjevně již nekonečného, hledání kavárny pro Hovory. Září na dohled a Hovory se chystají procitnout z letního snění. Rády bychom někam do kavárny, tak hledáme....

 Tichá kavárna je krásná, ale asi dopravně nedostupná. Uvidíme. Zatím zůstáváme v našem multimediálním centru a v Tiché kavárně jen báječně relaxujeme. Je to balzám, to ticho:-)

Hračky

Nakupovat hračky pro děti je dneska poměrně jednoduché.  Moderní výdobytky jsou všude, kam se podíváš,a že by dneska někdo jako v Honzíkově cestě trávil svůj volný dětský čas s polínkem, ze kterého by si ve své dětské fantazii kouzlil různé postavičky, je věc zhola nemožná. Většinou se spíš potýkáme s fenoménem, že děti mají hraček takový nadbytek, že pro jednu zapomínají na druhou a v podstatě nejen neví, s čím si hrát, ale de facto si jich pak ani moc nepovažují, protože jich prostě mají mraky. Ale tato kvantita, ba ani kvalita většiny z nich, vyrobených v Číně, mě v dnešním zamyšlení nezajímá. Spíš jde jen o takový letmý postřeh, který jsem nedávno učinila v luxusním Sparkysu, kam jsem se dostala díky přátelům, kteří tam prostě potřebovali nakupovat. Šla jsem tedy s nimi s tím, že nakouknu, a kdyby náhodou, podlehnu konzumu a něco také zakoupím. Nejenže jsem nezakoupila, navíc jsem zažila šok z chování tamějších dětských zákazníků. Vím, že žijeme v době: vše pro dítě. Leč zde to víc připomínalo cirkus či spíš džungli. Děti si zjevně obchodní plochu zaměnily s hřištěm. Lítaly zde jako pominuté, shazovaly věci z regálů, občas použily nějakého předraženého plyšáka jako míč. Jen jsem valila oči. Nebyla jsem sama, prodavačka zjevně také nebyla nadšená. Když několikrát odkoply drahou dekoraci, pokusila se zakročit a snažila se dětem vysvětlit, že zde se nelítá, alébrž nakupuje. Marně. Děti po napomenutí ve svém řádění naopak přidaly. Zjevně naschvál!

Moje učitelská duše se drala ven, leč přesvědčovala jsem samu sebe, že mám prázdniny, jde o cizí děti a nemám do toho strkat nos. Tak jsem jen strkala vytřeštěné oči a napínala uši v napjatém očekávání, co bude. Prodavačka bojovala, samozřejmě slušně, protože bohužel dnes nelze takové froce jednoduše z obchodu vyhodit. Marně, tady slušnost nezabírala. Ani posila v podobě kolegyň jí nepomohla. Podlehla jsem ataku své zvědavosti a nenápadně se jí zeptala, zda tu ti malí zběsilí „lítající Čestmírové“ nemají rodiče? Měli, ale bylo jim to fuk. 

Apaticky jsem prchla do oddělení ke krtkovi, kterého jako jediného bych zde byla ochotna zakoupit. Pak jsem ale zjistila, že i český krtek je made in China. Tak jsem ho odložila a v předklonu, abych neschytala ránu nějakou jinou „luxusní“ letící hračkou, čímž se zde bavili výše popsaní dětští návštěvníci, obchodní plochu opustila. Tím pro mě exkurze do chrámu konzumu skončila, patrně na pěkně dlouho. Jen ten šok stále trvá. A to již brzy začíná škola. Doufám, že to není nějaká epidemie a že se školní prostředí nestane podobně adrenalinovým jako nákup hraček v jednom pražském luxusním obchodním centru. Návrat k polínkům z Honzíkovy cesty by v tomto případě byl víc než žádoucí. 

Operátor

Telefonní operátor v naší zemi většinou nebere svého klienta jako plnohodnotného partnera. Alespoň já mám tu zkušenost. Moje jednání na prodejně se většinou jako vejce vejci podobají černé komedii, která by nutila k hořkému pousmání tehdy, pokud v ní nehrajete hlavní roli. Jinak je to víc tragikomedie. Nebo Kocourkov. Nemluvím nyní o tom, jak někteří mladí prodavači buď neví jak poradit nebo z vás dělají ještě většího blbce, než jsteJ. Moje pravidelné debaty ohledně telefonu či internetu jsou jak vystřižené z kabaretu. Naposledy se situace opakovala v okamžiku, kdy mi tak nějak samovolně byla ke konci období navýšena data, která jsem nějakým záhadným způsobem údajně vyčerpala (nikdy předtím se to nestalo, ale vždycky je patrně něco poprvéJ). Účet byl samozřejmě velmi netradičně větší, tudíž jsem se vypravila do prodejny O2. Dozvěděla jsem se, že si za to mohu sama, protože jsem o chystané změně byla jasně informována. Když jsem chtěla vědět jak jasně, mladík dohledal na nějaké dubnové faktuře klasickým malým písmem napsanou zprávičku o této záludnosti ,kterou mi vítězoslavně, až škodolibě, přečetl.

 Námitka, že telefon platím trvalým příkazem a na faktuře jen zkontroluji částku, nebyl vůbec brán v potaz. 

Položila jsem tedy nový dotaz, ohledně toho, zda mi tedy O2 vrátí peníze za období, kdy jsem prostě data nevyčerpala, což bylo takřka vždy (sami mi to s nevěřícným úsměvem nedávno sdělili). Koukal na mě jak zjara. Dotaz jsem zopakovala.

„Ne,“ odsekl po mém třetím pokusu.

„Proč ne?“

Zase dlouho nic.

Nakonec sofistikovaná odpověď:

„Protože tak je nastavený systém.“

„Aby jako okrádal zákazníka?“ nedám si pokoj

Zase žádná odpověď, jen krčení ramen a arogantní úšklebky.

„No, nevadí, zkusím to jinde,“ končím náš neplodný rozhovor.

Mladík lenivě přestoupil z nohy na nohu a pak mi suše vysvětlit, že opustit jejich moloch není zas tak snadné, že je třeba trochu papírovat atd.

Nevadí, zkusím to.

Je mi jasné, že si ani jinde nepomohu, ale mám dojem, že je to jediná cesta mimo soud, jak se alespoň trochu bránit diktátorským metodám našich operátorů. Těch, co mají systém nastavený tak, aby vás co nejvíc občůraliJ (lepší termín mě prostě nenapadl)

Po jedné takové návštěvě mám vždycky pocit, že jsem nevyčerpala data,ale sebe.Totálně.

Škola bez dětí

Tak nám začala škola. J Zatím ještě bez dětí, tím pádem jde o docela běžné a klidné pracoviště. Jen to léto uteklo jako voda. Letos tedy velmi sympatická voda, teplo mi udělalo dobře na duši i na těle, deštivé mezifáze se daly využít k četbě, psaní či lépe ještě k spaní, nějaké cesty byly, kniha se klube na svět, prostě léto jak má být....

 Blížící se září mám ráda, podzim, pokud se vydaří, patří k mým oblíbeným. Stejně jako tento poklidný pracovní týden. Seznamujeme se s novými kolegy, civilizujeme prostředí po náletu úklidových čet a před náletem dětí, rekapitulujeme, plánujeme…Příjemný týden na sklonku léta. Jsem zvědavá, co budu psát za měsíc, neřku-li koncem červnaJ Zatím dobrý, ale to prostě není nic nového pod sluncemJ

Cesta městem

Cesta městem, respektive jeho turistickým centrem, nepřináší jen poznání, tajemná pražská zákoutí či kouzlo poznávací turistiky. Ostatně, v centru města, kde je hlava na hlavě, snad ani o nějakém kouzlu nemůže být řeč. Ale to jen tak na okraj, jsou i tací, kteří v tom to kouzlo vidí. Mě spíše zaujaly ceny, služby, prostředí a další věci, které k turistice nezbytně patří a činí její vizitku.  

Ocitla jsem se s dětmi ve městě minulý týden, na celodenním výletě. Na narvaném Staroměstském náměstí jsme byli krátce před jedenáctou. Pojali jsme odvážnou myšlenku koupit si zde nějaké drobné občerstvení. S trdlem děti pochodily, to bylo tak všechno. Třeba pro nás dospělé, dát si normální kávu, byl nadlidský úkol. Buď byla nekřesťansky drahá - 150 korun za kávu, kde se na vás ještě dívají skrz prsty, protože mluvíte česky, tedy nedám. Ve stáncích jsme také nepochodili. Prodavači (ky) byli (y) tak nevlídní a neochotní, že by nás i zašla chuť, ale oni nám ji ani neuvařili. Prý až v jedenáct!!! Jedna prodávající se tedy neochotně zvedla, že za šedesát nám kafe udělá. Když jsme ale viděli, že do plastového kelímku, s díky jsme se odporoučeli. Samozřejmě, s jejím jedovatým komentářem v zádech.  Na Hradě to pak bylo podobné. Děti si dokonce vyfotily láhev vody za 130 korun a s údivem konstatovaly, že to snad už je skoro zlodějina a ne volný trh. K tomu není co dodat. Podobných historek a zážitků je z jednoho školního výletu dvanáct do tuctu a vede mě to k zamyšlení, kam až vede turistický ruch a co je ještě podnikání a co už okrádání...?

 A když už jsou vysoké ceny, kde je vlídnost a ochota personálu? Nu, mnoho jsme ji na Královské cestě nepotkali. 

Snad jen výstava v Jiřském klášteře nepřinesla žádné zklamání...

Řecká ruleta

Mám ráda knihy Pavly Smetanové, s jejich pomocí se člověk snadno přenese do slunného Řecka a nasaje tamější klid a pohodu. Letošní léto nám média Řecko ukazují v poněkud jiné podobě, mě osobně dokonce mediální obraz odradil od tradiční dovolené na některém z řeckých ostrovů. Proto mě potěšila knížka Řecká ruleta, která přibližuje situaci v zemi antických bohů očima člověka, který ji zná, žije tam a umí o tom zajímavě vyprávět. Přečetla jsem ji jedním dechem.  A musím říct, že jsem žasla, místy kulila oči, místy nechápala. Je to vskutku jiný svět. A sama jsem zvědavá, jak to nakonec všechno dopadne. Jak už to bývá, vinu jistě nesou obě strany, leč ve finále je nejvíc bit normální obyčejná řecký člověk, který proti tomu molochu, který jeho zemi válcuje, nic nezmůže. A tak nezbývá než se v podstatě trpně oddat osudu, což je dost děsivé. Ale zajímavé (nebo smutné) je, že tolik společných prvků s naší zemí bych nečekala. Jsem tedy zvědavá na mediální českou krizi. Nebo spíš ani nejsem. Co se týká té řecké, tak přečíst si Řeckou ruletu stojí za to. Je to hezky napsané. Jen optimismus vám to asi moc nepozvedneL

                                                                   

Právo na rozloučení

     Česká společnost je flexibilní a kreativní, umí kráčet s dobou, snaží se být happy a cool, protože to je dneska hodně in. Co ale většinově neumí, postavit se ke smutku a vyjádření soucitu a kondolence.

Všimla jsem si toho už při mnoha odchodech, když jsem zjistila, že někteří se najednou k smutné události staví rozpačitě, jako by nebyla a raději se nastylizují do role mrtvého brouka. Není v tom, myslím, žádný zlý úmysl, jen prostě není současnost na odchod z tohoto světa připravená. Není to její akční součástí. Je fascinující být mladý a dokonalý, úspěšný i veselý, zdravý a spokojený. S tím umíme pracovat, je to do nás vtloukáno od malinka. Na tu druhou tvář se zapomíná, respektive bývá preventivně vytěsňována. Ona tady ale je. A čas od času se výrazně připomene.  Vybavuji si, jak už kdysi dávno se mi mlžení kolem jakéhosi úmrtí zdálo nepatřičné. Ne kvůli smutku. Neseděl mi ten přístup okolí, které se zuřivě snažilo předstírat, že se nic neděje a život jde dál. Jistě k tomu přispěla i kolektivní nevědomost, jak se v takových situacích chovat.

Problém je, že se taková nevědomost lavinovitě šíří. Jako by chyba byla v úmrtí samotném, které se nehodí do naší amerikanizující doby, kdy se všichni mají skvěle a báječně. Smrt ten bezstarostný přístup ke všemu dost narušuje. Možná to bude jeden z důvodů, proč se v naší zemi pomalu přestávají dělat obřady na rozloučenou, nevyjadřuje se kondolence a nedrží smutek.

Každý se totiž chová, jak ho naučili. Či jak se naučil sám, to je už asi jedno. Někdo i konec považuje za součást života, má potřebu udělat tečku, rozloučit se, jiný se toho bojí, je na rozpacích, neví co je vhodné a co ne, některé to vyloženě ruší v jejich sluníčkové koncepci.

Myslím, že by nebylo úplně od věci, kdyby se podobné věci vrátily i do škol. Když je v rámci občanské výchovy nutné probírat sňatky homosexuálů a postoj k menšinám, jejichž množina se rok od roku rozšiřuje, jistě by si své místo na slunci zasloužila i kapitola týkající se posledních věcí života. Jak se chovat k umírajícímu, jak následně k pozůstalým, co s kondolencí, jak ji vyjádřit i napsat, jak se obléci na pohřeb, jakou květinu, co říci pozůstalým, jak mluvit 
o zemřelém, případně i jak napsat nekrolog…..

    Když už se tomu vyhýbá rodina i veřejnost, škola by jistě byla vhodný prostor pro nacvičení podobných situací. Jenže když jsem se o to pokoušela, byla jsem tak nějak obviněna, že děti zbytečně stresuji a že na podobné starosti mají času dost….

   Tedy v otázce vztahu k posledním věcem člověka moc optimistická nejsem. Ačkoli se opakovaně tvrdí (i já to říkávám), že vše se opakuje, v tomto případě se asi normální vztah k umírání  hned tak nenavrátí.  Některé věci prostě musí vyplynout z přirozeného nastavení společnosti. A ta naše je nyní naprogramovaná jen na dravé, nikdy nekončící mládí, pokrok ,  bezstarostnost a pohodičku.  Ti ostatní, kteří to mají jinak, jsou z hlediska většinové společnosti vlastně menšinou. Tichou, nevnímanou a možná i trochu (hodně) nepochopenou. 

 Leda snad, že by se jako menšina doopravdy profilovali a začali se hlasitě brát o svá práva…).

(lépe řečeno o práva těch, co nás opouštějí)

Letní Letná

v neděli večer začala. Je to sice další symbol blížícího se konce prázdnin, ale akce je to mimořádně vydařená. Letos začala hezky Kaplického knihovnou, která se tak na Letnou dostala alespoň virtuálně.  Což byl vskutku zajímavý zážitek – virtuální, stejně jako ten reálný, s výměnou knih. Hlavním organizátorem v tomto případě byla Městská knihovna v Praze. Znám podobnou akci z Bio Oko a je to příjemná aktivita a výborný nápad. Přijdete, přinesete knihu, vyměníte za jinou. Baví mě to. A v deset se pak rozzářilo Oko nad Prahou. Letní Letná začala letos opravdu velkolepěJ

Sucho

Sucho vystřídal vytrvalý déšť. Zatímco minulý týden potoky kvetly a vysychaly, dnes potkáme louži na každém kroku. Pěkně nám to vyšlo zrovna na tábor, takže převážnou část dne musíme tvrdnout pod střechou, protože v dešti se toho mnoho dělat nedá. Zdá se, že příroda jde vskutku z extrému do extrému, buď nedýchatelné horko nebo permanentní lijavec. Jistě, vláhy je třeba, leč jsem toho názoru,že nic se nemá přehánět. Jen nevím, jak to zařídit. Dnešní pokus rozdělat oheň ve chvíli, kdy zrovna nelilo, se moc nevydařil, takže zase sedíme v knihovně a hrajeme společenské hry. Těším se na nějakou přírodní rovnováhu. 

Anthropoid

Protože chystám další knihu právě o parašutistech, je pro mě téma atentátu, Anthropoidu a všeho kolem dost aktuální. Nemohla jsem tedy pominout fakt, že v Praze se natáčí americký velkofilm stejného názvu, který se věnuje právě atentátu na Reinharda Heydricha. Natáčení atentátu již proběhlo, nikoli v „Heydrichově“ zatáčce na osmičce, kde se celá událost odehrála, ale kolem Bílkovy vily na Hradčanské, která patrně lépe imituje tehdejší dobu a atmosféru. Estakáda kolem Bulovky k tomu již totiž dnes má hodně daleko. Autentický snad bude kostel, zejména, když Resslova ulice je aktuálně zavřená, tak předpokládám živé natáčení. Ovšem když jsem si přečetla, že v obsazení je manželka parašutisty Kubiše, manželka parašutisty Gabčíka a další perličky, začínám být skeptikus. To tedy nevypadá na nějaký historický potenciál, ale čistě jen na americkou show. No, uvidíme, nechci zatracovat předem, ale na první dobrou jsem docela v šokuJ

Příměstský tábor

na území našeho gymnázia včera vypukl. Respektive, pro velký loňský úspěch, jsou letos dva. Jeden s výukou němčiny a druhý, letošní novinka, s výukou angličtiny. Máme tedy na pozemku docela narvánoJ. Jsem v německé sekci, ale ve volnočasových aktivitách děti volně proplouvají oběma cizojazyčnými skupinami. A trénují vzájemnou komunikaci. Docela jim to jde. J. Možná víc, než třeba takový tělocvik, který se samozřejmě na táboře nenazývá tělocvikem, ale sportovními hrami. Ty ještě tak virtuálně, ale v reálu je to docela (místy) smutný pohled. Musíme trénovat, a pokud si při našem mírném pohybu nepřivodíme nějaký zásadní úraz, snad se do pátku občas od toho tabletu odpoutáme i v reálném pohybu. Zatím hraji fotbal skoro nejlépe a to je tedy paradoxní příběhJ

Pouť

Venkovská letní pouť má svou neopakovatelnou atmosféru i kouzlo. I když zrovna tahle, kolem patnáctého srpna, nám, jako dětem, vždy tak trochu evokovala blížící se konec prázdnin. Prostě půlka srpna v sobě míchala pouťovou radost, jásavou letní atmosféru a kapku nostalgie z hrozících školních lavic. Dlouho jsem pak na pouti nebyla, z mnoha různých důvodů. Ale letos, s Haničkou, to byl takový výlet proti proudu času. Pouťová nedělní atmosféra, kolotoče, koláče, sousedské tlachání, žaludek zkažený od cukrové vatyJ. Prostě klasická venkovská pouť, nic nového pod sluncem.

A přeci trochu ano....:)

Démon v mém srdci

aneb čtení jen pro otrlé. Podtitul knihy je Panoptikum sexuálních vražd 2. Viktorín Šulc zde pokračuje ve svém monumentálním díle a sepisuje skutečné kriminální příběhy osmdesátých let. První část Když vlétne děs a nevíra jsem musela číst jen ve dne. Zde to bude obdobné, protože autor, který se nyní znovu objevuje i na obrazovce (Muž, který vycházel z hrobu) má krom svého kriminalistického nadání i velký talent dramatického psaní, takže jeho příběhy se čtou jedním dechem. Na své si přijdou jak milovníci detektivek, tak znalci kriminologie, forenzní psychiatrie či soudního lékařství. Nejde o lehkou detektivku na cestu do tramvaje nebo na deku na plovárnu, jde o složitější čtení a hlavně tam je ten podtext skutečných událostí, což je dost děsivé. Ale čtenářský zážitek vám tato kniha přinese.  Já už čtu. Místy se bojím, místy děsím, permanentně žasnu, nevěřícně kroutím hlavou. Napsané je to skvěle, jen si to člověk nesmí moc připouštět.

                                               

Svátek

Jsou mi sotva dva týdny a už mám svátek, psala jsem loni:-). Letos je to samozřejmě podobné, až na to, že už slavíme i s Haničkou. Sotva odezněly narozeninové oslavy, jsou tady ty sváteční. Má to prostě všechno v jednom balíčku. Mohu se alespoň vyřádit se svým letitým fotoparátem. A vychovávám si svou novu čtenářku:-). K svátku ovšem nebylo Nic nového pod sluncem, ale krteček a další hromada dárků. I ten dortík byl. Prostě krásná sváteční sobota. A já, jak je již novou tradicí, tady přeji k svátku nejen naší, ale všem Hanám, Hankám i Haničkám, které sem zavítají. Všechno nej:-)
A třeba také nové botky:-)

Letní setkávání

Léto budiž pochváleno i za častější návštěvy, setkávání a krátká či delší přátelská posezení tu se sklenkou vína, tu u rozpáleného (z bezpečnostních důvodů elektrického) grilu či v chladivých vlnách nějakého vodního zdroje.  Čas plyne lenivěji, noc nabízí prostor pro dlouhé debaty či jen neopakovatelná nečinná posezení pod letní oblohou.

Když se k tomu přidá vlídné okolní ticho, pak jde o zážitek takřka mystický. Letošní horké léto jich nabízí přehršelJ

A pro horké dny k bazénu či k moři není jistě nic lepšího než knihaJ