Baví mě genealogie, bádání nad rodokmenem, hledání minulosti
a vlastních kořenů. Vnímám to jako velké dobrodružství, což zase nemohou
pochopit ti, pro které je to nebetyčná nudaJ.
Ale každý máme své závislosti. Rodokmen beru jako dobrodružství, trochu i
detektivku, zcela určitě jako výzvu dostat se co nejdál. Tím pádem jsem
pochopila, že zároveň jde o v podstatě těžkou a náročnou práci, velký
žrout času a energie. Já pracuji „na sebe“ navazuji na svoji minulost a zároveň
obdivuji ty, kteří to dělají jako profesi, vytvářejí rodokmen pro jiné – což je
mimochodem v současnosti velmi módní a také žádaná aktivita. Jen si
nedovedu představit, jaké to je pátrat po lidech úplně cizích, bez toho vlastního
emočního náboje. Zejména proto, že i ve vlastní linii se člověk najednou
dostává do takové zlomu, kdy nastává stres. Protože už jde většinou jen o data
narození a úmrtí. Jméno a dvě data. Nic víc, žádá podoba, žádný příběh, nic.
Prostě tady kdysi byli. Kdo to byl, jak žil, jak vypadal, to už není šance
vypátrat. Sem tam objevím záblesky, jako třeba v jedné naší linii, kde někde
v osmnáctém století zachytili vztah muže, který se oženil s vdovou a
pak utekl s její dcerou, se kterou založil další rodinu. To samo o sobě je
námět na román, ale plný fantazie. Jak vypadali, co je k tomu vedlo, jaké
byly reakce okolí, co se stalo s vdovou atd., to prostě už je zahaleno
tajemstvím a dává jen prostor pro fantazírování. Stejně tak dávají příležitost k fabulaci
i ta data, narozené dítě, zemřelé dítě v jednom měsíci a ještě v témže
roce narozené další dítě. Matka, která
umírá spolu se svým dítětem při porodu. Je jí třicet dva let a už má těch dětí
doma osm. Chlap se vzápětí žení zase a další a další děti, respektive v matrice
vlastně jen jména. Mnohdy zdvojená, živé děti nesou jména svých zemřelých
sourozenců…Takže je to dobrodružství, obrovské. Zároveň stres a smutek, protože
ti lidé se scvrkli jen na ta data v matrikách. Přesto mě to baví (už jsem
dospěla až do sedmnáctého století), je to vlastně výprava proti proudu času.
Jen to nedokážu dělat na zakázku, protože to je fakt superdřina.
17. století - to už je slušná práce:)
OdpovědětVymazat