Psí život

Občas mě napadá, jak celou současnou situaci vnímá Zachariáš. Měl ho rád, s oblibou sedával u něho na klíně a spolu pozorovali, co se děje za oknem. Dovedli spolu blbnout jako malé děti.Tatínek měl také podobné sklony k jeho rozmazlování, jako mám já. Takže při našich návštěvách si  Zachariáš často smlsnul na jeho obědu, za což byli oba náležitě peskováni od maminky. 
A najednou zmizel z jeho života. V podstatě bez rozloučení, odjel a nevrátil se.

    My lidé to máme v tomto jednodušší, můžeme si poplakat, vypovídat se. Můžeme v sobě nechat rezonovat vzpomínky, víme, co se stalo. Umíme si sednout, otevřít víno, zapálit svíčku a v duchu procházet vzpomínkami od začátku do konce. Zasmát se nad veselými příhodami, pobrečet u těch smutných.  A také to tak děláme.

   Navíc víme, nebo alespoň trochu věříme, že rozloučení má definitivní platnost jen pro tento svět, nikoli pro existenci absolutní. Že existuje nějaké propojení nás s těmi na věčnosti. 

   Tyto filozofické úvahy ovšem pes nemá, i když ho měl také rád. Hodně.

     Z počátku nejedl, dlouhé hodiny sedal na jeho židli nebo posteli a posmutněle kňučel. Teď je zase celý pryč z toho, co se kolem děje.

   A tak mě napadá, jestli doopravdy vnímá, že jeho smečka je o 
jednoho člena chudší, nebo zda si to jen namlouvám a přemýšlím o hloupostech. Ale co jiného také dělat, v mezičasí, které nastalo….?

 A tak si tak dumám, jestli ten psí život je opravdu psí. Jestli jen tak štěkne a všechno je zase dobré....?

 Myslím si ale, že to tak není. Prostě si truchlí po svém. Protože to tak je…….