Těší mě, že milovníci lyžování odjedou do hor, tam může být
sníh klidně až do května, a v Praze a jejím blízkém okolí se pozvolna probouzí
jaro. Ovšem, chyba lávky. Letos jsme zapadli až po uši i tady a nemohu říct, že
bych z toho měla radost. Pravda, únor bílý pole sílí, jak praví zemědělci,
což mě ale v mé bílé depresi moc neutěší. Zejména, když člověk ví, že díky
„moudrým rozhodnutím našich politiků a všemocné EU“ stejně to, co si můžeme vypěstovat,
dovážíme, tak pak se může únor bílý klidně jít vycpat.
Odjela jsem na pár
dní za Prahu, jen kousek, a i tak jsem získala pocit imaginárního pobytu na
horách. Sníh padal tak vytrvale, že místy připomínal bílý armagedon. Jako
pozitivum na něm lze objevit fakt, že nebyla třeba návštěva posilovny, neb
odklízet sníh několikrát denně pěkně jednoho protáhne. V podstatě ani sauny, neb se člověk i
pěkně zapotí. Ale zase přijde o žhavé zážitky ze saunyJ.
Horší to už třeba
bylo s pobytem na silnici, neb vedlejší okresky nikdo neuklízel a ani na
hlavní to nebylo to pravé ořechové. Tudíž se z běžné cesty dejme tomu za nákupem
stávala pěkně adrenalinová záležitost.
A sněžit nepřestalo
ani po návratu do Prahy. Sice bych asi mohla na běžky do Stromovky, ale to mě
nějak neláká. Raději bych se ve Stromovce opalovala, což je bohužel dosud hodně
vzdálená budoucnost.
Takže si hezky proházíme místo na parkování, dáme pozor,
abychom se nezmrzačili na neuklízených chodnících, a tiše budeme doufat, že
neustálé sněžení také jednou skončí.
Dřív ovšem skončí
jarní prázdniny, které letos opravdu jarní nebyly. Co se týká počasí,
samozřejmě. A nás, nemilovníků
sněhu ve městě. Jiní si zcela jistě užili sněhové nadílky.
I když, abych nebyla nespravedlivá, když jeden den vysvitlo
slunce, tak se mi to také líbilo. Jenže ono svítilo jen půl dne a pak se kraj
zase zahalil do depresivního bělavého temna. Takže mně asi nevadí sníh, ale chybí slunce.
I
když o jarních prázdninách bych stejně radši měla jen slunce bez sněhu.
A doufám, že letní dostojí svému jménuJ.
Žádné komentáře:
Okomentovat