A život jde dál...............

                                                 

                                                                                                                                                                                      Jsou v životě lidském chvíle, kdy účast ani dobrá slova moc nepomáhají, člověk si prostě určitou zkušeností musí projít sám, sám ji vstřebat, uchopit a nějak ji přijmout

    Moc dobře ve svém věku vím, že štěstí není jen o úsměvech, veselosti a dosažených životních metách.

Tyto atributy jsou sice příjemné, ale nejsou tím hlavním.
 Věta, mnohdy vnímaná jako fráze, je tím základním stavebním kamenem, hlavně zdraví. Nic jiného nám štěstí nepřinese.

 A když není zdraví, všechno je rázem jinak. Život  se náhle rozplývá v mlhavé beznaději. Konec. Spokojenost opadne a pak už je tu jen ta starost a smutek. Ten všudyprostupující, všudepřítomný smutek. 
     Člověku pomalu dochází, že něco končí, že to, co bylo, už není 

a nějak se to nedá ničím nahradit. Cokoliv by v daný okamžik vyměnil za změnu situace. Nejde to.

      I když už léta vedeme dospělý život, pořád je v nás něco z té holčičky, která se potřebuje přitulit ke svému tátovi, cítit jeho blízkost, jeho rozhodnost, péči i lásku. To dodává energii i dospělé ženě, ta mužná jistota žijící v povzdálí.
 Ačkoliv má každý svůj vlastní život, víme, že je. A to přináší člověku nejen sílu a klid, ale i ten neuchopitelný pocit štěstí. 
Občas člověk podlehne iluzi, že je to navždycky. Hezkým věcem se snadno uvěří.
 Pak nevěřícně schováváme hlavu do polštáře, který tlumí vzlyky a vpíjí  slzy, které odnášejí to šokující poznání, že všechno je jinak. Naděje mizí.

   Častokrát si člověk představuje, co bude, až něco podobného přijde. 
Přesto na to není připraven, nemůže být. Nejde natrénovat podobné situace, kdy se musíme vyrovnávat s utrpením svých nejbližších. Přitom je to přirozený běh života, i když na to tak rádi zapomínáme.

Chceme pro svoje blízké jen to nejlepší, a tak to má být. Patříme k sobě. Je to až symbióza.

   A pak jako bychom ztráceli podstatnou část sebe sama. Jasně, člověk to nakonec vstřebá, půjde dál. Ale ta ztráta už zůstane naší trvalou součástí. Už navždy nás bude podstatný kousíček chybět.

    Teď jsme ve věku, kdy v podstatě můžeme mnohé, co si přejeme. Ale to, co si přejeme nejvíc, nemáme a nikdy mít nebudeme. Možnost uzdravit své blízké, pomoci jim v jejich trápení a bolesti.

    Netušíme, kdy to přijde. O to víc jsme zaskočeni.  Litujeme, že bezstarostné období tak prudce skončilo. Kdybychom mohli vrátit čas, udělali bychom to.

 A třeba bychom chtěli být víc spolu. Nebo bychom to prožili úplně stejně, protože naše soužití bylo prostě báječné.

    Protože to ale neumíme, nemáme ty schopnosti, musíme se naučit žít s tím, co je. 
Není nám patnáct, něco máme za sebou a víme, že každá etapa 
v životě má svůj konec.

      Tatínek v mnohé z nich hrál svou hlavní roli.

Náš první hrdina a ochránce, vzor. Později neotřesitelná opora 
a pomocník, zkušený rádce a moudrý patron všech našich rozhodnutí.

Spolehlivý a obětavý dědeček, další ze skvělých životních rolí. Všechny, za které se říká, děkuji, ale děkuji, které se nemusí vyslovit nahlas, protože on to ví. My víme, že on to věděl. A že jsme měli to obrovské štěstí, že jsme to společně prožili.

                         Vzpomínám na svého tátu.

  Snažíme se netruchlit příliš, spíš vzpomínat na to hezké.

Myslím na tátu, kterého jsem znala jako správného, veselého a férového chlapa.
 Život s ním byl fajn a navždy si ho ponesu ve svém srdci.  

     Víc už asi napsat nemohu, stejně jsou to jen slova, která situaci nezmění. Ale snad trochu pomohou ……
A zbytek si povíme, až se zase jednou sejdeme.......