pátek 22. února 2013

Pohřeb

Dva týdny po pohřbu si ho již i mohu připomenout. Asi i mohu použít často užívanou formulaci, že pohřeb byl krásný. Šlo o hezké a důstojné rozloučení. A to i přesto, že pořád myslíte na to, že se loučíte s tatínkem, čímž se stáváte neodvratně dospělými a něco je nenávratně pryč.
Pohřeb byl hezký i díky počasí, které se rozhodlo, že v únorové pošmournosti dovolí sluníčku, aby tatínka také doprovodilo na poslední cestě. 
Byl krásný díky panu faráři, který i přes hlasovou indispozici pronesl krásnou řeč a celou smuteční záležitost celebroval jako opravdovou oslavu tatínkova života.
Byl krásný i díky lidem, kteří dorazili a přišli dát poslední sbohem.
Byl krásný i díky varhaníkovi a jeho krásnému a dojemnému zpěvu. Stejně jako díky hezké hudbě, která celý obřad podbarvovala.  A hudba dělá divy.......

   Pohřeb měl i své, mnohdy nečekané, komplikace.  Jedna nastala, když vůz pohřební služby nevyjel ke kostelu. Přijeli jsme a rakev nikde. Objevila jsem vůz s rakví za kostelem, kam nemohl vyjet. No, to nevypadalo dobře. Ale místní lidé pomohli, a tak se nakonec povedlo vůz pohřební služby zprovoznit a obřad mohl začít.
 O druhé komplikaci asi psát nebudu, je příliš osobní, ač za ni v podstatě mohla nemocnice.
Maminka si přála tatínka vidět, nemocnice mu ale úplně důstojný vizuální odchod nedopřála. Pohřební služba se sice omluvila, ale dojem to nezměnilo.
 Ovšem komplikace asi musí být a díky bohu, víc jich nebylo. Po mši svaté přesun na hřbitov, důstojný a dojemný. Pak pochování do hrobu, jehož se ujali synové a bratranec. A pak už jen kondolence a kar.
Pohřební hostina znamená setkání mnoha příbuzných po letech. Je vždycky určitá etapa v životě, kdy se blízcí lidé scházejí jen na pohřbech. I u nás taková doba nastala. 
Chci proti ní bojovat,scházet se i jindy,ale to až později. 
Nyní jen krátká zmínka o hostině. Překvapivě osvěžující a milé. Vzpomínací.

Deka deprese na člověka padne až mnohem později.
Setkání po pohřbu se nese v duchu vzpomínek a historek ze života. Je příjemné a povzbuzující. Díky bohu za podobné zvyky J















2 komentáře:

  1. I když je to pohřeb, krásně napsáno. A ten samý pocit, že to bylo pěkné a důstojné rozloučení jsem měla též. U mámy i táty. Řeč o mámě dával dohromady s řečníkem táta. Tu o tátovi jsem si napsala sama. Byla přednesena řečníkem do posledního písmenka.

    OdpovědětVymazat