Dneska jsme si oživili hodinu (respektive hodiny) dějepisu
setkáním s pamětníkem. Přišel osmdesátiletý vitální pán, který se statečně
postavil před dvě třídy a jal se jim mapovat celé své dvacáté století.
A děti poslouchaly. Což už samo o sobě považuji za velký
úspěch.
Pán ale hovořil velmi
věcně, smysluplně a zajímavě. Až natolik, že beseda se protáhla na celé tři
vyučovací hodiny. A celou tu dobu pán stál a rozprávěl. Výkon hodný
profesionála. Sama bych tři hodiny asi stát nechtěla, on si zase nechtěl
sednout J. Energie měl prostě na rozdávání.
Došlo i na dotazy,
takže z mého úhlu pohledu akce velmi úspěšná. Ještě jsem zvědavá na
studentský rozbor, ale předpokládám, že spokojeni byli i oni. Ne každý pamětník
umí vyprávět, ne každý má odvahu si před pubescenty stoupnout a vystavit se
jejich kritickému pohledu. Tento muž to dokázal, což je velmi obdivuhodné.
Tudíž dnešní valentýnský dějepis prostě stál za to.
Čím to, že tito lidé, kteří často měli těžký život, prošli vězením a zažili různé útrapy minulého režimu, jsou ve svém věku tak vitální, srdeční a vůbec ne zapšklí a toužící po odplatě? Mají můj obdiv za odvahu postavit se před puberťáky a ještě je dokázat zaujmout.
OdpovědětVymazatTo můj obdiv mají také, sama bych si nebyla jistá, zda bych po takovém martyriu,jaké měl za sebou, byla tak vstřícná, ochotná a laskavá. Byl to vskutku zážitek
OdpovědětVymazat