Škola, základ života

Poměrně ráda zkouším u maturit. Ne snad, že bych trpěla nějakou úchylkou v týrání studentstva před tabulí, naopak, běžně mě zkoušení nebaví. Tady ale, když jsou připraveni, nastává fáze sofistikovaného rozhovoru, někdy se dokonce dozvím i nové věci, a je to rozhovor na určité úrovni. Je to zajímavé.
 Ovšem sedět u státních maturit je trest boží. Rozlepím důmyslně zalepené balíčky, které mi diktují dokonce i to, co mám těm dětem říkat. Poté  musím důvěrně známé žactvo identifikovat dle občanského průkazu ,a podle cermatího návodu zadat práci. A pak tam tupě zírám. Sice je třeba vyplnit haldu nezbytné dokumentace, ale když už tam jdete po x té, vyplnění jde rychle, je to ostatně pořád to samé, a pak co? Tak jsem opravila všechny možné i nemožné písemky, vyluštila milion křížovek, a státní maturity pořád neskončily.
 Největší problém mám klasicky s toaletou. Stejně jako studenti nesmím opustit prostor, zřejmě proto, abych náhodou nevyslala ty jejich slabomyslné testy do éteru. A tak se stane, že se zoufale kroutím za katedrou a vypoulenýma očima poháním vlekoucí se ručičky hodin do cíle. J A že se jim většinu nechceL.Nedovedu si jen představit, jak bych v takové situaci mohla smolit maturitní test jako student.  Poté všechny papíry zapečetím do připravených obálek a odnesu komisařce, která tráví plodné dny na pohovce v ředitelně. Vše odparafuji a je klid. Chvíli. A za hodinu zase. Znovu ke komisařce se svojí občankou a pověřením, znovu totéž od dětí, prostě blázinec na entou. Zaplať pánbůh, že nejsem onou komisařkou, trávit dny a týdny svého času v cizí ředitelně, kde jen rozpečetím trezor, předám a pak přeberu obálky, no to by mě asi kleplo. Je to hrozná otrava. A testy triviální až trapně jednoduché, je to prostě k pláči. A lepší už to nebudeJ