Postižené děti

  Jsou jiné, tím neobjevuji Ameriku. Chci se jen krátce zmínit o mentálně postižených dětech. Kdysi jsem s nimi pracovala, takže je znám, nepřekvapují mě, umím s nimi komunikovat.  Někomu to dělá problém, proto jsem ráda, když se moje zdravé děti s nimi potkávají. Myslím, že je to naučí toleranci, jinému pohledu na život a v neposlední řadě jim otevře i jiný svět, mnohdy nečekaně bohatý. Na našem školním výletě, evidentně plném zážitkůJ, jsme narazili i na tuto skupinu.  A děti (moje) to přijaly naprosto v pohodě, což mě potěšilo. Vždycky oceňuji, když se někdo mentálně postiženým dětem věnuje natolik, že je vezme na několikadenní výlet a stará se o ně ve dne v noci. Smekám. Ovšem také zírám, protože kromě mnoha pozitivních zážitků jsem měla i jeden velmi negativní.  Ženy vychovatelky si šly po obědě zakouřit a jedno děcko si přisedlo. Svým nepřeslechnutelným hlasem se dožadovalo pozornosti a na cigaretu reagovalo, jako že smrdí. Dostalo se mu poměrně hrubého vysvětlení, ať tedy vypadne a jde si sednout na druhou stranu, kde mu to smrdět nebude.  Tak to mi spadla čelist. Živě si představuji, jak bych si tohle mohla dovolit ke zdravému dítěti, které mám na starosti? Nu, nechci být kritikem za každou cenu a všeho, všechno je jen o lidech a můj obdiv k ostatním to nikterak nezmenšuje. Jen tato historka mě natolik šokovala, že ji považuji za zajímavou i sem. Postižení jsme zjevně všichni, jen každý jinak, někdo víc a někdo míň. Ale slova by se měla vážit v každém případě.