Pohřeb

    Včerejší pošmourné odpoledne bylo určené pro poslední rozloučení. Venkovský pohřeb vedený z kostela je velkým náporem na emoce, byť ve farářových slovech já  mnoho útěchy nenacházím.   Celkem rychle přišla doba, kdy se jako rodina v celku scházíme jen na pohřbechL . Smutná realita. Rozloučení bylo hezké, důstojné, a i když jsme se podle letitého zvyku po obřadu všichni sešli, abychom společně zavzpomínali, něco snědli a vypili, ten posmutnělý pocit se rozptýlit nepodařilo. I dneska jsem pod vlivem určité nostalgie z pomíjivosti všeho hezkého. K tomu ještě seminář o syndromu vyhoření, nu, depka jako vyšitá.