Zoologická

 Po exkurzi na Hrad nás čekal výlet do zoologické zahrady. 

Počasí jsme si tedy zrovna nevybrali. Plískanice, šedivé nebe, kluzké cesty a teploty, při kterých se snad i tučňáci zamýšlejí nad stěhováním se na jih.

 A my si naplánovali návštěvu zoologické zahrady. 

Umíme  to tedy načasovat. 

Ale protože není špatného počasí, jen nevhodného oblečení, náležitě zabalení do několika zimních vrstev jsme se rozhodli tomu čelit zpříma. 

A tak jsme se opět s celou primou ocitli před branami zoo, obklopeni lezavou zimou s padajícím dešťosněhem a dětskou energií, která i v zimě hravě překonává i ty nejdivočejší šelmy.

Už u vchodu je jasné, že dnešní návštěvníci se rekrutují převážně ze škol. Nikdo jiný zjevně v zimě do zologajdy nechodí.

 I pro mě je vlastně taková premiéra, vždycky jsme chodili v té vlídnější části roku. A Tori je samozřejmě úplně poprvé.

Ze zimy se tady logicky nejvíc radují dva noví lední medvědi, i když jsou zatím pořád ve starém výběhu. 

 Dál musí jásat všechny zdejší polární lišky, vlci, sobi – tedy ti, pro které je zima a sníh domovské prostředí. A  logicky se radují děti, kterým samozřejmě nevadí, že nesedí ve škole v lavicích, ale putují poloprázdnou mrazivou zoo mezi poloprázdnými výběhy exotických zvířat. 

   Naproti tomu se většina zuby drkotajících dospělých a všechna zvířata, která pocházejí z tropů, zuby nehty snaží marně přizpůsobit svou tělesnou teplotu jednomu z mála letošních zimních dnů. Naštěstí je tady možnost ukrýt se do mnoha vyhřívaných pavilónů, kde se děti kupříkladu snaží plnit své úkoly

Pravidla jsou jasná: plnit úkoly. Prakticky, bez použití google a umělé inteligence. Spoléhat na inteligenci vlastní.

Každý má  úkol svůj, s podtextem, že kromě zážitků a nových poznatků je tu šance ulovit dobrou známku z biologie. 

 Pátrači po zajímavostech ze života zdejší fauny se proto rozprchnou do všech koutů zoo, přičemž někteří v zápalu bádání málem vtrhnou i do služebních prostor. Ale snaží se, průběžně hlásí nová zjištění.

 Celé se to uzavře stylově v pavilonu opic v kamerunské škole.

A zatímco  někteří se chlubí tím, co objevili a zjistili, jiní aktivně svačí, tak někteří se pouštějí do diskuse o tom, jestli se opice dívají na nás se stejným zájmem, jako se my díváme na ně? 

Pozorujeme zvířata my nebo oni sledují nás?

Možná mají pravdu – v tuto roční dobu jsou právě děti tím nejhlasitějším a nejpohyblivějším exponátem zahrady. Zvířata tedy přinejmenším žasnou...

Nakonec odcházíme se všemi splněnými úkoly, s promrzlými prsty, červenými nosy

 a pocitem, že i přes zavřené stánky s občerstvením, neviditelného tasmánského ďábla

 a občasné brodění se v rozbředlém sněhu, to byla parádní exkurze. Takový pěkný start do jarních prázdnin:-)

Valentýn

 Když se z únorové šedi náhle vynoří rudé růže, čokolády ve tvaru srdíček a všemožné reklamy na štěstí ve dvou, je tady svátek svatého Valentýna.

Spolu s ním se automaticky vynoří řada kritiků, která se vůči únorovému svátku lásky hlasitě vymezuje:

„Je to americký svátek, co bychom ho slavili!“

Pravdu mají v tom, že jde o svátek americký, respektive anglosaský.

Mýlí se v pocitu, že na slavení je něco špatného.

 Naopak, k oslavám bychom příležitosti měli vyhledávat.

   Svatý Valentýn byl římský kněz, který tajně oddával zamilované páry. Navzdory císařskému zákazu.

To se přeci jeví jako docela romantické a valentýnský svátek dostatečně obhajující. 

Jistě, lze pragmaticky oponovat, že lásku nelze prokazovat na povel a čtrnáctý únor ignorovat, protože slavíte celoročně, ale o tom dnešní únorová glosa zdaleka není.

Samozřejmě, že s oponenty lze pragmaticky souhlasit, láska logicky nepotřebuje ani kalendář, aby se projevila, ani růžový pugét a kýčovité srdíčko.

 Ale svátek svatého Valentýna vnáší radost do celkem jednotvárných únorových dní. 

Co jiného nám únor nabízí k nějaké oslavě či vytržení z běžné rutiny?

 Ano, je tu chvályhodný suchý únor, kdy se snažíme přesvědčit svět i sebe sama, že vyřadit víno či pivo z jídelníčku je dobrá věc.

Dále je tu revoluční únor, který si ale snad už připomínáme s lehkým pocitem studu

a trapnosti. Minimálně někteří, stejně jako někteří tím též způsobem přistupují k suchému únoru.

Tudíž se logicky nabízí idea, že oslavovat vztahy a lásku jde napříč celým společenským spektrem, bez ohledu na střízlivost či politickou příslušnost.

Jasné, láska by se měla připomínat každý den, ale v únoru, kdy venku vládne šedošedá tma

a my závidíme medvědům jejich zimní spánek, jde o zajímavě radostný impuls do posmutnělých dní.

A pokud opravdu Valentýna neslavíte, pak se jen zkuste chápavě pousmát nad těmi, co pobíhají po městě s růžemi a plyšovými hračkami, protože i to může zpestřit vaše únorové rozpoložení. I láska někdy může být únorově šedivá, ale když ji prozáříte, je tím nejhezčím, co máte.

Mějte tedy krásně zářivý pátek, s Valentýnem i bez něho.

.

 

 

 

Na Hradě

 Dnes výlet s dětmi na Hrad. 

Po strašně dlouhé době jsem byla na Hradě. Takže trochu i nostalgie. 

Začínali jsme ráno, hned po otevření, tedy skoro samotní. Jen několik netrpělivých asiatských skupin už tady bloumalo dávno před devátou. 

Všechno jsme ale měli nakoupeno dřív, takže žádné fronty. A k tomu skvělý průvodce.  Takový šikovný mladý kluk, s nadšením a elánem, vyprávěl o dějinách takové zajímavosti, že i pro mě tam byly některé věci nové. A hlavně, uměl ty děti zaujmout až strhnout. Byl milý, vlídný, vtipný, prostě jen jsem valila oči. Už dlouho jsem nenarazila na tak báječného průvodce. 

Takže jsme si prošli všechno, co se dalo, překvapivě ve velké pohodě. 

 Ono jet na výlet s primou na Pražský hrad je samo o sobě  něco mezi historickou exkurzí a dobrodružnou výpravou. 

Už v tramvaji zazněla zásadní otázka: 

„A stihneme oběd?“

Jasně, že stihneme.

Pro pražské děti totiž není Hrad vlastně nic exotického. Někteří tudy chodí do školy, jiní kolem projíždějí tramvají, další už tu absolvovali rodinné výpravy s předraženou zmrzlinou někde na Hradčanském náměstí. 

 A přesto – když se na hradní nádvoří vypraví celá prima, dostane tenhle výlet jiný rozměr.

Místo úžasu nad katedrálou spíš otázky: 

„Tudy fakt jezdil Masaryk na koni?“ 

„A kde spal Rudolf II.?“ 

"Půjdeme do Zlaté uličky?“

  Šli jsme, samozřejmě. Tu nejde vynechat. 

Největší atrakcí tam nebyl ani Kafkův byt ani samotné obchody, ale to, že v jednom proskleném pokoji viděli ležící stoeurovku. 

Hned spřádali plány, jak ji odtud dostat:-)

Trochu je udivil příběh Dalibora z Kozojed, ale to už bylo v závěru, duchem už byli právě někde na obědě. 

Při odchodu už bylo všude turisticky plno, davy proudily kolem nás jako buldozer, prostě neuhnu a neuhnu. A do toho ještě začalo sněžit, takže hurá domů. 

Ale my  jsme si to dneska opravdu užili úplně nejvíc, skoro samotní a s luxusním průvodcem.