Na Hradě

 Dnes výlet s dětmi na Hrad. 

Po strašně dlouhé době jsem byla na Hradě. Takže trochu i nostalgie. 

Začínali jsme ráno, hned po otevření, tedy skoro samotní. Jen několik netrpělivých asiatských skupin už tady bloumalo dávno před devátou. 

Všechno jsme ale měli nakoupeno dřív, takže žádné fronty. A k tomu skvělý průvodce.  Takový šikovný mladý kluk, s nadšením a elánem, vyprávěl o dějinách takové zajímavosti, že i pro mě tam byly některé věci nové. A hlavně, uměl ty děti zaujmout až strhnout. Byl milý, vlídný, vtipný, prostě jen jsem valila oči. Už dlouho jsem nenarazila na tak báječného průvodce. 

Takže jsme si prošli všechno, co se dalo, překvapivě ve velké pohodě. 

 Ono jet na výlet s primou na Pražský hrad je samo o sobě  něco mezi historickou exkurzí a dobrodružnou výpravou. 

Už v tramvaji zazněla zásadní otázka: 

„A stihneme oběd?“

Jasně, že stihneme.

Pro pražské děti totiž není Hrad vlastně nic exotického. Někteří tudy chodí do školy, jiní kolem projíždějí tramvají, další už tu absolvovali rodinné výpravy s předraženou zmrzlinou někde na Hradčanském náměstí. 

 A přesto – když se na hradní nádvoří vypraví celá prima, dostane tenhle výlet jiný rozměr.

Místo úžasu nad katedrálou spíš otázky: 

„Tudy fakt jezdil Masaryk na koni?“ 

„A kde spal Rudolf II.?“ 

"Půjdeme do Zlaté uličky?“

  Šli jsme, samozřejmě. Tu nejde vynechat. 

Největší atrakcí tam nebyl ani Kafkův byt ani samotné obchody, ale to, že v jednom proskleném pokoji viděli ležící stoeurovku. 

Hned spřádali plány, jak ji odtud dostat:-)

Trochu je udivil příběh Dalibora z Kozojed, ale to už bylo v závěru, duchem už byli právě někde na obědě. 

Při odchodu už bylo všude turisticky plno, davy proudily kolem nás jako buldozer, prostě neuhnu a neuhnu. A do toho ještě začalo sněžit, takže hurá domů. 

Ale my  jsme si to dneska opravdu užili úplně nejvíc, skoro samotní a s luxusním průvodcem.