U Stalina

 Prostor u Stalina je mimořádně nehezký a neupravený, špinavý, řekla bych až odporný. 

Přesto je to oblíbené místo. Častý cíl turistů, je odsud krásný výhled na město a plynule se dá pokračovat k Hradu. Chodí sem místní na procházky. Lidé do baru. Je to ráj skejtařů. 

Ale hlavně se tu  patrně schází pochybné existence, které nikdo zjevně nekontroluje. Jinak si neumím vysvětlit, proč je to tady tak špinavé a nechutné. 

Fotografie to zdaleka nevystihují. Hlavně proto, že jsem primárně fotila relikty minulosti, dosud jsem si totiž nikdy nevšimla, že na spodních kamenech zůstávají stopy minulosti, pozdravy z Gottwaldova. 

Odhodlání postavit sovětskému vůdci tu největší sochu. 

   Trochu mě až mrazí, když si uvědomím, že to z historického hlediska není tak dávno. A že to musela být síla, když se diktátor tyčil nad městem. Taková, že přezdívka místa zůstala v povědomí dodnes. Ba i posměšnou přezdívku "fronta na maso" si mnozí vybavují / nechci říkat pamatují, protože mi to říkali mladíci, kteří to určitě pamatovat nemohou, ba ani jejich rodiče ne:-)/ 

Trochu jsem je zaskočila dotazem na metronom, to nevěděli, co je. Nicméně, dokázali jsme si věci dovysvětlit a domluvit se. 

I to, že na vyvýšeném místě nad Letnou asi nic jiného než kyvadlo být nemůže. Kdysi, blahé paměti, tam visel Václav Klaus na plakátu ODS, ale myslím, že to tehdy rozfoukal vítr. 

Tyčil se tam i Michael Jackson, v době, kdy ho ještě všichni glorifikovali a jeho vztahy k dětem byly ve fázi utajení. Jeho obří socha tam lákala na jeho pražský koncert, kam se radostně hrnuly davy dospělých i dětí.

 A pak už jen metronom. Nekontroverzní, mohutný. Tiše odpočítává čas. 

Dole v kamenech stopy minulosti. 

A všude kolem nevlídné prostředí. Prostě u Stalina

Trestný čin domácích úkolů

 Je zajímavé sledovat diskuse o školství.  Zejména některé příběhy jsou docela vyhrocené. Alespoň mně to tak přijde. Pravda, nejde o moji vlastní zkušenost, sleduji to virtuálně. Ještě mě osobně nikdo nehnal k odpovědnosti za to, že jsem studentům zadala domácí úkol nebo nějakou jinou formu přípravy. 

Popravdě, než vypukl tento mediální hon na čarodějnice, tedy na učitele, co domácí úkoly dávají, nějak moc jsem o tom nepřemýšlela, nenapadlo mě, že by to někomu mohlo vadit. Že by šlo o tak velký problém. 

A ono se to rozjelo tak, že dokonce ministerstvo samo, jako garant vzdělávání, vydalo dokument, ve kterém se k problému vyjadřuje. V tom smyslu, že doporučuje úkoly nedávat. Bere to dětem volný čas. 

Nechci do toho vstupovat s kontra prohlášením, že i domácí příprava má svá pozitiva. Některé věci dokonce asi ani jinak nejdou naučit, než domácím opakováním nebo vypracováním. Spíš mě zaujaly ty veřejné diskuse, které jsou mnohdy vedeny tak silnou averzí proti školám a kantorům, že se divím tomu, že dosud nedošlo k likvidaci učitelského druhu jako takového. I když, ono je toho dost na obou stranách, na té rodičovské, stejně jako kantorské.

Reakce na zadaný domácí úkol ze strany rodičů jsou většinou divoké na první našlápnutí: nemají na to právo, berou dětem volný čas, jsou to uzurpátoři, doma nic do školy děti dělat nebudou, taky si nikdo nebere práci domů, jak nutí děti....Prostě většinou je v hlavní roli myšlenka, že na to prostě učitel nemá právo a co si to jako dovoluje. 

Pravda, když má domácí příprava nahradit školní práci, když jsou úkoly neadekvátně dlouhé, zadávané každý den včetně víkendů a prázdnin, pak je na místě o jejich významu diskutovat. 

Ale mám pocit, že na tomto poli se už dlouho nediskutuje, jen agresivně uráží a útočí. Vytahují se hlavně práva, respektive hledá co, kdo na co nemá právo, ale nějak se nehledá podstata problému. O tom, že existuje nějaká elementární slušnost v diskusi, o tom už vůbec nemluvím Alespoň ne v tomto textu, neb ten je primárně věnován domácím úkolem, 

z jejichž zadání se stal takřka trestný čin. S požehnáním vlastního ministerstva, řekla bych. Nebo alespoň s tichým souhlasem, protože jeho metodický pokyn je taková chytrá horákyně, lze vykládat tak i tak. Každopádně, slovo právo se tu skloňuje poměrně často. Většinou ve výše zmíněném smyslu, že na to učitel prostě nemá právo..

Nu, bez domácích úkolů se samozřejmě dá docela dobře žít. Proč ne. Otázkou je, co taková forma diskuse, postavená jen na tom, co prostě nemusíš, na co nemá kantor právo, co prostě dělat nebudeme, navíc podbarvená intenzivní agresivitou, co přinese do budoucna...

 

Divadelní

 Vždycky, když beru dítě do divadla, mám nejprve pocit, že dělám něco pro jeho rozvoj, kulturní zážitky. A společně se těšíme. 

A vždycky, když přicházíme, mi docvakne že tam budou jiné děti, respektive mraky dětí, jejich rodiče a prarodiče, tedy že zároveň vlastně dělám něco pro rozvoj svého sebeovládání.

Mezi osly tomu nebylo jinak. Vlastně byl ten titul dost symbolický, byli jsme mezi osly takřka všude. Byla to vlastně taková další sociologická studie.  Jak strašně to záleží na výchově a rodinném prostředí. 

Na školu to v tomto případě svádět nelze, neboť šlo většinou o malé děti, maximálně tak do druhé, třetí třídy. Přesto se návštěva divadla některých z nich podobala kobercovému náletu kobylek. Nebo sportovnímu zápasu. 

Stejně tak i oblečení. Zatímco někteří byli v divadle i podle toho, co měli na sobě, jiní si zjevně odskočili z tréninku nebo z hřiště. 

Loutky u vstupu, na které si mohou sáhnout a vyzkoušet sílu vodivých lan, musí být zjevně z nerozbitného materiálu, protože některé děti projevují spíš snahu Spejbla zničit než si vyzkoušet, jak by se pod jejich vedením mohl pohybovat. 

Logicky se to odvíjí od rodinných mustrů. Jasně bylo vidět, kdo rozmazluje, kdo vychovává, kdo je buran od podstaty a nechá tedy potomka zničit půl divadla. 

Velký obdiv v tomto ohledu vyslovuji všem zaměstnancům, protože někde to asi musí být hodně náročné vydržet a podobně destruktivního návštěvníčka minimálně nevykázat. 

Nemyslím si, že by se ke Spejblům mělo dorazit ve velké večerní. Ale vidět rodiče i děti v teplákovce či v šusťákách a s báglem na zádech, to mi přijde poněkud prapodivné, ale jak se říkalo, proti gustu žádný dišputát. 

   Přestávka jako všude v divadle ve znamení fronty v bufetu. Kartou platit nelze, tudíž mnozí loví drobné po kapsách. 

Když vidím tatínka, jak kupuje několik párků v rohlíku a hlady patrně vyčerpán nevydrží do konce prodejního procesu, musí se zakousnout, poté mastnými prsty hledá ty drobné, do toho mu odpadají kousky rohlíku... ohlodaný párek pak vrazí svému potomkovi ve svetru s dírami / vím, že děravé oblečení bývá označované za  módní, tady to ale na módní vlnu úplně nevypadalo, leč mohu se mýlit./, odnášenou kávou pobryndá co se dá a s hlasitým komentářem usedne ke stolku, pak si říkám, že není čemu se divit. 

   Podobné zážitky nabídne i po skončení představení fronta v šatně, kde se bojuje takřka doslova. Někteří tatínkové, vyzbrojeni ostrými lokty, se prodírají k pultíku bez ohledu na to, zda se jim pod nohama ocitne nějaké dítě. Jakmile není jejich vlastní, nezajímá je, klidně ho sejmou. Maminky si v tomto s nimi v ničem nezadají, zde jde o naprostou genderovou vyváženost. Ne sice stoprocentní, to zase ne, ale je takových frontových bojovníků na jedno malé dětské divadélko poměrně dost, řekla bych, že množství větší než malé...

   Půvabné na dětském představení je divácké prožívání. Když ti nejmenší radí Spejblovi, kam jít, napovídají Máničce či fandi Hurvínkovi, je to hezké. Když hází lahví od pití či ji prostě ponechají na místě, už to tak hezké není. Faktem je, že maminka, která celé představení blikala na telefonu, si toho rozhodně všimnout nemohla, byla někde ve virtuálním světě. I když tam určitě zveřejní, že byla s dětmi v divadle. Nu, je to jiný svět. 

Je to jen taková glosa, malý vzorek toho, co všechno má na výchovu vliv. A tak si tu glosuji:-)

Navíc, do příště zase zapomenu a zase se budeme společně těšit:-)

Mezi osly

 Nejde o popis nějaké reálné životní situace. Jde o divadlo. Hurvínek mezi osly. Tedy dětské představení, u Spejbů vždy hezké a příjemné. 

Tentokrát zpestřené i  návštěvou zákulisí. V rámci sobotní noci divadel totiž divadlo nabídlo i možnost podívat se i za oponu. Takže jsme viděli loutky připravené k vystoupení, kulisy i samotné herce, vodiče, kteří nám ukázali, odkud loutky vodí a jak se příběh připravuje. Milí byli všichni, živí herci i jejich dřevění souputníci. Poté hezké představení a zážitek umocněný zmrzlinou. 

Jiné dojmy, trochu z opačného spektra:-), zas až zítra. 

Digitalizace

 Digitalizace je pojem, který už léta bloumá veřejným prostorem. Na první dobrou se zdá, že jde o naprosto domestikovaný termín a běžnou činnost. Jenže většinou stačí jedna návštěva na úřadě, kde se mnohdy jeden odbor nedokáže propojit s druhým a vás rázem přesunou do reality pohádky O slepičce a kohoutkovi. Abychom vám vyhověli, musíte přinést ještě toto a toto….

 A nejde to náhodou digitálně?

Když vám na tuto záludnou otázku odpoví, narazili jste na ty vlídnější úředníky. Většinou vás ale probodnou vražedným pohledem a vyšlou na misi pro řadu papírových podkladů, které sice jsou kdesi v digitální podobě, ale dohledat je nelze. Tak většinou vypadá digitalizace v běžné praxi, byť v zájmu spravedlnosti je třeba konstatovat, že k určitému digitálnímu zlepšení sem tam dochází.

Uvidíme, co přinese digitalizace přijímacích zkoušek na střední školy.

Pověst současných přijímacích zkoušek už dávno utrpěla hluboké šrámy.  Zdá se, že hlouběji již klesnout nelze. Zejména po fiasku přijímací anabáze posledních dvou let. Z tohoto úhlu pohledu by mohla být digitalizace, pokud se povede, stihne se připravit a splní to, co se od ní slibuje, jakýmsi záchranným kruhem.  Pokud se ovšem povede, to je nutné podtrhnout.

  Není pochyb, že reforma systému je nutná. Digitalizace se tedy přímo nabízí, byť skeptici jistě podotknou, že už dávno měla proběhnout. Myslím si, že to musí připomenout, protože se o ní mluví už roky. A skutek většinou utek.

   Nějaké prvky jsou už samozřejmě nejen zaznamenatelné, ale i zavedené. Někde určitě. Ať už jde

o školní administrativu nebo o výuku. Jen se s tím pořád pojí ono příslovečné určení, že jen někde.

 Koneckonců, úřady a státní správa nejdou úplně zářným příkladem, i tam pořád mnohde narážíme. Vlastně i tam platí, že jen někde to jde, zatímco jinde to totálně drhne.

Pak se divme, že se k vizi o úspěšné digitalizaci přistupuje i poměrně skepticky. Jako, že slova se mluví a voda teče.

  Zajímavé je, že nejvyšší orgány si žádné pochybnosti nepřipouštějí, přestože se proslýchá, že minimálně do letošního termínu příjímacího řízení se to asi nakonec nestihne.

 To ale nebudu předjímat, spíš mě napadá současný aktivní paradox. A totiž, že i když ve finále digitalizované přijímačky splní, co slibují, zda někdo řeší nedostatečné kapacity na školách? Aby bylo dost míst?

 Ty děti se tam totiž, ani po potencionálně úspěšných digitalizovaných zkouškách, prostě nevejdou.

To je současný fakt, který ani nemusí být převeden do digitální podoby.

Tak totiž vypadá, a několik let asi ještě bude, vypadat realita. Studovat prostě chtějí silné populační ročníky.

 Docela mě zajímá, zda se tím někdo zabývá, leč ve veřejně dostupných, tedy digitalizovaných, zdrojích, se toho nemohu dopídit. Že by pořád ona démonizovaná digitalizace měla své mouchy?

To by jistě bylo dobré vědět. Vychytat všechny nedostatky, aby se přijímací zkoušky nestaly takovým digitální crash testem.

Snažím se tomu věřit, ale zkušenosti s dosavadními ministerskými a cermatími experimenty většinou nutí ke zvýšené pozornosti. Některé experimenty na dětech školou povinných by už skoro mohly patřit na smetiště dějin. Nejenže se neosvědčily, takže se opakují donekonečna, ale totálně podrývají důvěru v myšlenku, že na dětech a jejich vzdělání a budoucnosti záleží. Hledat něco jako pravidla asi nemá smysl. Ta již dávno neexistují. Ale nějaká konsekvence by fungovat měla. Bohužel, nefunguje. Leda že by platilo, že důsledné jsou pouze pokusy, kterých se na vzdělávacím procesu dopouštíme.  Nebo přesněji, že každé nové koště dobře mete, takže s novým funkcionářem často přicházejí nové výkřiky, které ale často nerezonují s ozvěnou toho minulého.

 Snad digitalizace přijímacích zkoušek bude onou vlaštovkou, zvěstující lepší zítřky, navzdory tomu, jedna prý jaro nedělá. Uvidíme. Zatím vnímám digitalizaci jako jeden z dalších módních výkřiků, určitě hezky zní. Jestli se stane realitou, uvidíme. Již brzy. Anebo také ne ...!!!!

Bratři

 Vyrazili jsme do kina. Na největší příběh studené války, jak praví mnohé recenze. 

 S určitým očekáváním, potřebným množstvím informací, protože knížku Zatím dobrý mám přečtenou, o Mašínech nastudováno plno věcí. 

A také s úkolem, zda se dá film nějak zakomponovat do výuky, aby i studenti věděli. Některé recenze psaly, že jde jen o americkou střílečku, takže tam byly i určité obavy. Ale ty se nenaplnily. 

Film je dobrý.

 Podle mého mínění.

 A zatímco dosud, i po přečtení knihy, jsem pořád měla určité pochybnosti, z filmu jsem odcházela s pocitem, že prostě opravdu jinak nemohli. Vnímala jsem to jako výborně zahrané, oba hlavní hrdinové, jejich matka i sestra, stejně jako všechny ostatní postavy. Snad jen komunistický úředník, odporný od pohledu, v rozhovoru se Zdenou Mašínovou požírající masitou sváču, sklouzl ke klasickým klišé.  K takové té oblíbené zkratce, že ti zlí vypadají odpudivě, zatímco ti dobří jsou fakt fešáci a hezcí lidé.

 Ale to byla, z mého pohledu, jen drobnost. 

Jinak se mi film líbil, udržoval rytmus i napětí, docela i vytvářel atmosféru doby. Tedy to, co se z pohodlí obýváku jednadvacátého století těžko chápe a co snadno vede k moralistickým odsudkům. 

Sama jsem si dlouho myslela, že pořádný čin by byl zabít Gottwalda nebo jeho poskoky místo nějakého policajta, ale pokud to bylo tak, jak film zachycuje, rozumím tomu. Byla doba třídního boje a on byl nepřítel. 

Nebezpečný. 

A , jak ve filmu zaznělo, kdyby to neudělali oni, udělal by to on. 

Další kontroverze, zabití pokladníka, ve filmu vidět nebyla. Ale i on měl zbraň a patrně by je zastřelil on... 

Ale to už jsou jen moje dojmy, z filmu, který nesklouzl ani k adoraci ani k odsouzení. Mně se tedy líbil. Navíc, kdyby to byla fikce, tak člověk neuvěří, řekne si, tohle tedy scénárista opravdu přehnal, to by se stát nemohlo. Copak by  mohli kluci uniknout takové přesile? Takové mašinérii? Dostat se až do Berlína? Přežít? 

Je to opravdu až neuvěřitelné. Ale, stalo se.

A teď, co s těmi studenty? 

Myslím, že je to film, se kterým se dá při výuce pracovat, ale je třeba vykládat, vysvětlovat a diskutovat. Jen tak ho pustit, beze všeho, s tím by si, podle mého, děti neporadily. Mnohé věci jsou jen naznačené, musíte znát historii a reálie, chápat, co byla válka, komunismus, padesátá léta, třídní boj. Aby znaly protektorát, odboj i komunistický převrat. Aby jim byla jasná role propagandy a vytrvalého masírování jen jedním úhlem pohledu. 

Protože ta věta, co zazněla z úst komunisty ve skvělém podání Karla Dobrého, že z nich uděláme zloděje, co za peníze spolupracují se západními imperialisty, ta vysvětluje vše. To se soudruhům opravdu povedlo. A takřka na věčné časy, protože výsledek jejich propagandy přesahuje až do dneška.

 A na úplný  závěr, skvělé Bio Oko, můžeme i s Tobiášem a to je velký bonus. 

Od Libuše ke Švandovi

 

   Divadelní sezona je v plném proudu. Dlouhé večery doslova lákají k návštěvě divadla. Vybírat lze z široké palety pražských scén, ale zastavme se u toho nejklasičtějšího, u Zlaté kapličky. V listopadu ji totiž čeká dvojí výročí. Nejprve si připomínáme její znovuobnovení po požáru, 18.11. V roce 1883 ji po požáru dokončil architekt Josef Schulz. Ti předchozí umělci, spojeni s divadlem v době jeho první vzniku, byli docela opomenuti. Shořelou oponu Františka Ženíška nahradila dnes slavná opona Vojtěcha Hynaise. Ženíšek tehdy docela ostrouhal, myslím, že vůbec netušil, že další zakázku nedostane. Stejně tak architekt Josef Zítek. Ostatně, ani takový velikán jako Bedřich Smetana si nemohl být jistí přízní tehdejších mocných, kteří rozhodovali o financích na nové divadlo a tím i o uměleckém angažmá. Stárnoucího génia sice na poslední chvíli na znovuobnovenou premiéru jeho slavné Libuše sice pozvali, ale moc důstojné to evidentně nebylo. Nicméně, Zlatá kaplička byla obnovena

a mohlo se začít hrát. O dvě stě let později se socialistická architektura pokusila o rozšíření divadla, u příležitosti dvoustého výročí. A vznikla Nová scéna. Tehdy se premiérově uváděl Strakonický dudák. Stalo se tak 20.11. 1983. A pokud mě paměť neklame, moc velká sláva

to nebyla. Tahle oslava se moc nepovedla. Celou pověst Nové scény zachránila až Laterna magika, která se tam nastěhovala na dlouhých dvacet let. Dneska je Nová scéna opět součástí Národního divadlo a její repertoár veřejnost moc neřeší. Na budovu si všichni zvykli a co se hraje v Národním, kdysi výstavní scéně českého divadla, veřejnost moc nekomentuje. Nemá na to vzdělání ani prostor, mnohdy ani žaludek, protože některá představení jsou tak alternativní, že je dokáže vstřebat málokdo. Nicméně, listopad divadlu přeje, a tak je na místě si Zlatou kapličku i s její Novou scénou připomenout. Protože cestu od Libuše ke Švandovi kráčíme neustále, od jakési vznešené důstojnosti k vypočítavému čecháčkovství. A najít tu zlatou střední cestu nám může pomoci najít i listopadová návštěva divadla, ani to nemusí nutně být to Národní. Spíš jde o to, aby inscenace nabízely svým divákům inspiraci. Tak zkuste nějakou svou listopadovou múzu najít a chvíli s ní pobýt.

Času je během listopadových tmavých dní víc než dost