Digitalizace

 Digitalizace je pojem, který už léta bloumá veřejným prostorem. Na první dobrou se zdá, že jde o naprosto domestikovaný termín a běžnou činnost. Jenže většinou stačí jedna návštěva na úřadě, kde se mnohdy jeden odbor nedokáže propojit s druhým a vás rázem přesunou do reality pohádky O slepičce a kohoutkovi. Abychom vám vyhověli, musíte přinést ještě toto a toto….

 A nejde to náhodou digitálně?

Když vám na tuto záludnou otázku odpoví, narazili jste na ty vlídnější úředníky. Většinou vás ale probodnou vražedným pohledem a vyšlou na misi pro řadu papírových podkladů, které sice jsou kdesi v digitální podobě, ale dohledat je nelze. Tak většinou vypadá digitalizace v běžné praxi, byť v zájmu spravedlnosti je třeba konstatovat, že k určitému digitálnímu zlepšení sem tam dochází.

Uvidíme, co přinese digitalizace přijímacích zkoušek na střední školy.

Pověst současných přijímacích zkoušek už dávno utrpěla hluboké šrámy.  Zdá se, že hlouběji již klesnout nelze. Zejména po fiasku přijímací anabáze posledních dvou let. Z tohoto úhlu pohledu by mohla být digitalizace, pokud se povede, stihne se připravit a splní to, co se od ní slibuje, jakýmsi záchranným kruhem.  Pokud se ovšem povede, to je nutné podtrhnout.

  Není pochyb, že reforma systému je nutná. Digitalizace se tedy přímo nabízí, byť skeptici jistě podotknou, že už dávno měla proběhnout. Myslím si, že to musí připomenout, protože se o ní mluví už roky. A skutek většinou utek.

   Nějaké prvky jsou už samozřejmě nejen zaznamenatelné, ale i zavedené. Někde určitě. Ať už jde

o školní administrativu nebo o výuku. Jen se s tím pořád pojí ono příslovečné určení, že jen někde.

 Koneckonců, úřady a státní správa nejdou úplně zářným příkladem, i tam pořád mnohde narážíme. Vlastně i tam platí, že jen někde to jde, zatímco jinde to totálně drhne.

Pak se divme, že se k vizi o úspěšné digitalizaci přistupuje i poměrně skepticky. Jako, že slova se mluví a voda teče.

  Zajímavé je, že nejvyšší orgány si žádné pochybnosti nepřipouštějí, přestože se proslýchá, že minimálně do letošního termínu příjímacího řízení se to asi nakonec nestihne.

 To ale nebudu předjímat, spíš mě napadá současný aktivní paradox. A totiž, že i když ve finále digitalizované přijímačky splní, co slibují, zda někdo řeší nedostatečné kapacity na školách? Aby bylo dost míst?

 Ty děti se tam totiž, ani po potencionálně úspěšných digitalizovaných zkouškách, prostě nevejdou.

To je současný fakt, který ani nemusí být převeden do digitální podoby.

Tak totiž vypadá, a několik let asi ještě bude, vypadat realita. Studovat prostě chtějí silné populační ročníky.

 Docela mě zajímá, zda se tím někdo zabývá, leč ve veřejně dostupných, tedy digitalizovaných, zdrojích, se toho nemohu dopídit. Že by pořád ona démonizovaná digitalizace měla své mouchy?

To by jistě bylo dobré vědět. Vychytat všechny nedostatky, aby se přijímací zkoušky nestaly takovým digitální crash testem.

Snažím se tomu věřit, ale zkušenosti s dosavadními ministerskými a cermatími experimenty většinou nutí ke zvýšené pozornosti. Některé experimenty na dětech školou povinných by už skoro mohly patřit na smetiště dějin. Nejenže se neosvědčily, takže se opakují donekonečna, ale totálně podrývají důvěru v myšlenku, že na dětech a jejich vzdělání a budoucnosti záleží. Hledat něco jako pravidla asi nemá smysl. Ta již dávno neexistují. Ale nějaká konsekvence by fungovat měla. Bohužel, nefunguje. Leda že by platilo, že důsledné jsou pouze pokusy, kterých se na vzdělávacím procesu dopouštíme.  Nebo přesněji, že každé nové koště dobře mete, takže s novým funkcionářem často přicházejí nové výkřiky, které ale často nerezonují s ozvěnou toho minulého.

 Snad digitalizace přijímacích zkoušek bude onou vlaštovkou, zvěstující lepší zítřky, navzdory tomu, jedna prý jaro nedělá. Uvidíme. Zatím vnímám digitalizaci jako jeden z dalších módních výkřiků, určitě hezky zní. Jestli se stane realitou, uvidíme. Již brzy. Anebo také ne ...!!!!