Piráti a básník

Piráti ve sněmovně vskutku řádí. Těží si kryptoměnu ve služebních bytech, protože jim prý nedošlo, že by to neměli. Nyní podpořili na vyznamenání komunistického básníka Karla Sýse. Nevěděli prý nic o jeho minulosti, na wikipedii také nic nebylo….

Sice se posléze káli, leč ruku již zvedli. A tak mě napadá, kam to s tou vzdělaností povede dál? Piráti se často honosí různými titulu, doktoráty před a za jménem, a ve finále stačí jeden neúplný údaj na wikipedii a jsou bezradní...?! Jistě, každý nemůže být děd vševěd a vědět vše, nelze také házet všechny do jednoho pytle, ale vede mě to k úvaze, že v podstatě stačí zablokovat wikipedii či si ji pozměnit k obrazu svému a všechno je jinak….? Protože kdo třeba dneska chodí do knihovny, ověřuje si údaje, disponuje vzděláním hlubším než schopností všechno vygooglit? Není to úplně trendy, být dneska za knihomola, ale zase být tak úplně free a cool, že se pak podivuji, co jsem vlastně způsobil, by asi nemělo být zcela v pohodě. Pokud jde o vyznamenání od našeho pana prezidenta, je to víceméně banalita, ale můžou přijít zásadnější věci k hlasování. A nebudou-li na wikipedii, bůh ví, čeho se můžeme dočkat?J. 

I když na druhou stranu, prapůvodní rolí pirátů (těch námořních) bylo asi hlavně škodit, pokud mě tedy moje paměť neklame. I na wikipedii to píšou, takže vlastně nic nového pod sluncemJ

Příběhy, ze kterých mrazí

Dějiny jsou plné takových příběhů, napříč staletími. Mně v poslední době hodně zaujal příběh Heliodora Píky. Že šlo o oběť komunistických monstrprocesů je všeobecně známá věc. Když ale jeho osud sledujete podrobněji, odkryjete drama jako hrom. Zajímala jsem se o něho v rámci našich Hovorů a tragických osmiček, určitě bych stála o nějakou vzrušující přednášku, ale asi nám zůstane až na tragické devítky. Protože stojí za to si ho připomenout. Jako statečného člověka, který pomohl tisícům lidí, aby sám skočil na popravišti díky závisti a zlobě tehdejších soudruhů. Jako velký paradox vnímám fakt, že on vlastně pomohl z gulagu i Karlu Vašovi, který se mu odvděčil tak, že vedl jeho zinscenovaný proces a poslal ho na šibenici. Aby toho nebylo málo, generálův osud byl dramatický i po smrti, kdy jeho tělo nejprve statečný doktor ukryl v anatomickém ústavu, aby se mu dostalo čestného pohřbu. Ale jeho tělo se ztratilo a nenašlo. A hrob v Ďáblicích je tedy jen symbolickým místem piety.  Když se ale vrátím k životu pana generála, vidím tam člověka, kterých není mnoho. Statečného, vzdělaného, obětavého, moudrého. A navíc pěkný chlap. Zdá se, jako bychom v naší historii těmito lidmi nemístně plýtvali, nevážili si jich. Anebo se jich báli, což je asi vzhledem k tomu, jaká luza rozhodovala o jejich konci, asi nejpravděpodobnější. Navíc je ani neumíme ocenit, a tak nezbývá, než si je neustále připomínat. Protože kde kdo dneska ví, kdo byl Gottwald, Jakeš a někteří jemu podobní si dokonce vesele užívají výhod vysokého soudružského důchodu, ale kdo byli popravení (ale nejen zavraždění)hrdinové už se tak všeobecně neví. I proto máme naše Hovory. J

A ještě jedna zmínka příběhu pana generála. I v televizních Reportérech myslím proběhla. Setkání syna pana Píky a dcery prokurátora Vaše. To byla emotivní bomba. A zároveň v osobě paní Vašové živoucí důkaz, že děti nemohou za svoje rodiče a že někdy jablko opravdu padne daleko od stromu a je to tak dobře. Klobouk dolů před tou dámou.

První rok

Narozeniny dnes slaví Tobiáš:-). Je mu jeden rok. Když se loni touto dobou narodil, ještě jsem o něm ani zdaleka nevěděla. Truchlila jsem pro Zachariáše, ale už jsem jedním okem pátrala po novém štěňátku. A když se hledá, většinou se i najde. Díky blogu ke mně doputovala informace o paní Haně Nejmannové a její chovatelské stanici. A během léta došlo nejen k našemu setkání, ale i k seznámení se čtyřmi mušketýry, což byl vrh L, ze kterého vzešli čtyři krásní kluci. Jeden z nich je Tobiáš, který se v srpnu stěhoval do Prahy, kde bydlí dodnes. Je to parádní kousek, vlídný pes, školní pes. Je hodný k dětem i k psům, poslouchá a je nádherně vybarvený. Pravda, jezevčí tvrdohlavost se také u něho projevuje, ale v míře menší než malé. Je to prostě ideální společník a parťák. A dneska slaví, tak všechno nejlepší:-). A jeho rodokmenové jméno je Lorthos, kdybyste ho hledali na obrázcích v odkazech.

Co je lepší...

Lépe řečeno, co je horší, aneb to by jeden neřekl, nad čím vším dokáže přemýšlet. Nedávno jsem měla takovou parkovací příhodu, zajíždím do řady, sleduji tisíc věcí kolem, když tu se jakýsi muž jal přecházet. Z ničeho nic, kráčejíce po chodníku, odbočil za mým zadkem ( autozadkem:-), skočil do ulice a dost jsem se tedy lekla.Žádný přechod nebyl v dohledu a ani ho nikdo na chodníku nepronásledoval ani na protějším ho nikdo nevyzýval k rychlému přechodu vozovky. Prostě se pán rozhodl, asi dle hesla, že chodci mají absolutní přednost absolutně všude a skočil do vozovky bez ohledu na to, že tam zrovna popojíždím a složitě manévruji. Nic se nestalo, ani jsem neotevřela dveře a nenadávala, jen jsem se patřičně zatvářila. To já umím, toho jsem si vědoma a muž,který si asi byl vědom toho, že mi zkomplikoval život (nebo podle jeho mínění já jemu) se zavile otáčel a vysílal mi verbální pozdrav. Kapku odezírám, přesto jsem nedešifrovala, zda na mě haleká " krávo" či "bábo". 
A já, místo toho, abych mu také řekla své, jen zaskočeně přemýšlela, co mě uráží víc, zda kráva či bába. A v hluboké depresi dospěla k té bábě:-) Nu, jak jsem pravila, nikdy by mě nenapadlo, k čemu jednou mohu v myšlenkových pochodech dospět. Věk si zjevně říká o pozornost a prosazuje si své:-). 

Sama sebe

Dnes si to neodpustím, v den výročí atentátu na Heydricha opětovně zařadím do své oblíbené rubriky nedělního čtení Doskočiště protektorát. Ne snad, že bych sama sebe četla, tak dalece to nejde. Navíc po mnoha korekturách většinou nemohu (chvíli) svůj text ani vidět a když hotová kniha vyjde a nedá se v ní už nic měnit, tak ji už nečtu. Ale jsem ráda, když ji čtou jiní. A v případě této knihy i poslouchají. Sama jsem velkou milovnicí audioknih, tak jsem ráda, že jedna je i mou zásluhou. Takže dneska před Doskočiště spíš připomínám historickou událost, která proběhla 27. května 1942 v zatáčce v Holešovičkách a totálně změnila chod dějin. Kubiše a Gabčíka snad už všichni znají, ale zkuste si přečíst třeba takového Pechala? Nebo i poslechnout....
A tímto slibuji,že s Doskočištěm tady končím:-)

Národní obrození

Dnes už jen kapitola ze školního dějepisu. Probouzení národa v devatenáctém století. Tehdy si říkali vlastenci a snažili se nějak probudit zájem o naši minulost a tím i současnost. Pravda, lze jim mít za zlé, že nás „zbavili rodné němčiny“, kterou se nyní musíme náročně učit, ale co se týká šíření vzdělanosti, nelze jim nic vytknout. Snažili se. Mnohdy mě napadá, že ta doba je zpět, je třeba nějakým způsobem šířit informace o minulosti, která se prolíná se současností. Někdy mám pocit, že takovou buditelskou aktivitu představují třeba naše Hovory o historii. A jim podobné aktivity. Pravda, neoslovujeme se vlastenče a vlastenko, co ostatně dnes ani nejde. Když se někde prezentujete jako vlastenec, je to podezřelé. Minimálně tím, že patrně odmítáte globalizaci a multikulturnost, což se dnes nenosí. Těžko vysvětlovat, že to může být i jinak. Ale otázka je jiná. Jak dnes budit bez médií? Ostatně, bez médií se nebudíme ani klasicky, ráno, vždyť kdo z nás vstává bez budíku, tedy bez mobilu, protože kdo dnes ještě má klasický budík? A tak buzení národa probíhá u mladé generace přes youtubery, u starší a jiné přes televizi. Tam je tedy hlavní buditel pan Soukup a jeho televize, což mi přijde docela děsivé, ale je to realita. Se kterou se těžko bojuje, jak je vidět. A pak jsou tu ještě buditelé našeho typu, co zkouší lidí vytáhnout od televize a nalákat na osobní setkání s někým, kdo něco ví, něco nám řekne, lze s ním diskutovat, polemizovat a rozšiřovat si své obzory. Jenže je to boj. Třeba na naše Hovory třeba nedovedeme nalákat kolegy. O studentech nemluvě. Ač to mají u nosu, servírované na stříbrném podnosu, tak většinou nepřijdou. Někdo mi jednou říkal, že raději beseduje mimo Prahu, lidé tam nejsou tak zhýčkaní nepřebernými možnostmi a je naděje, že přijdou. Asi ano, sama vím, že jich chodí víc než v Praze, ale i tamní „ buditelé“ řeší stejný problém. Jak vytáhnout lidi, oslovit kolegy, vybojovat na úřadě nějaké peníze, protože nikdo nechce přednášet úplně zadarmo, ani národní buditel ne. Jistě, nabízí se lákavé kontroverzní téma nebo atraktivní host, nejlépe dobře známý z televizní obrazovky. Na bratry Mašíny mi vždy dorazí plno lidí, byť tam zase většinou nejde o to, dozvědět se něco nového, ale spíš upevnit si svůj postoj k nim, buď kladný, nebo záporný. Střední cesta neexistuje. Ale to je ojedinělé, nebývá to pravidlem.  Pravidlem je spíš fakt, že hlavní buditel současnosti je mediální magnát Soukup. A já si nejsem jistá, zda to není více cesta do pekel než k jakési obrodě? No, uvidíme, co přinese čas. Zatím bojujeme, ale je to boj s větrnými mlýny….

Lapidárium

Už snad sto let jsem tam nebyla. Abych se tam tedy dostala dřív, než jako exponát, využila jsem nedávného knižního veletrhu a vypravila se tam. Navíc zde probíhaly i literární besedy, které ve zdejším prostoru mají úplně jinou atmosféru. Neříkám, že lepší nebo horší, ale jinou. Já ale šla cíleně po sochách. Vždycky mě fascinují, originály, představy, kde byly původně a jaká byla Praha tehdy. Možnost prohlédnout si je úplně zblízka…. Vnímám Lapidárium jako magické místo a vždycky tam cítím tu atmosféru let dávno minulých. I nyní tomu tak bylo, prostě genius locci….

Jen pro připomenutí, že vzniká v době jubilejní výstavy v roce 1891,což tedy musela být opravdu mega akce.:-)