Dánská dívka

Není to můj šálek kávy. Viděla jsem, a to stačí. Superlativy, emoce a nadšení, které film provázejí, se ve mně neprobudily. Hlavní hrdina mi nebyl příjemný, a ač příběh je jistě zajímavý, stopu nezanechal. Recenze praví, že je to příběh, který vás zasáhne. Mě tedy nezasáhl, skoro naopak. Ale zase jsem ráda, že jsem to viděla, jinak bych si myslela, že jsem o něco přišla.
                                                          

Vlastní paměť

„Já si to nepamatuji,“ musím občas omluvně vysvětlovat, protože dotyčný si myslí, že když jsme nějakou situaci zažili společně, mám stejné vzpomínky jako on.  Někteří jsou dokonce viditelně přesvědčeni, že jim lžu, protože to si pamatovat prostě musím. Trvají na tom, že podobné věci se nezapomínají, a když si to pamatují oni, proč bych to neměla vědět já? Často se jedná o běžné životní situace, příhody či srazy.  Nebo o jména a tváře (což je ještě horší) nějakých osob, se kterými jsme se v minulosti (třeba i velmi nedávné) setkali.

Ne, že bych si to nepřála. Velmi by se mi líbilo, kdyby všechny ty zásadní informace zůstávaly usazeny v mé paměti a byly kdykoli k použití. Kupříkladu tak, jako to má moje maminka. Pamatuje si z rodinné historie kde co, co kdy kdo řekl, udělal, kdy se narodil, kdo ke komu patří nebo kdo jak vypadá. Moje paměť v takových případech žalostně selhává. Nejen, že nic nevím, ale já navíc ty lidi ani nepoznávám. Mnohdy to vede i k trapasům, když zjistím, že člověk, kterému uctivě vykám a domnívám se, že ho vidím prvně v životě, je nějaký prastrýc, se kterým jsem si údajně dobře pokecala před pěti lety na nějakém rodinném setkání.

Někdy mívám podezření, že jde o nějakou variantu Alzheimerovy choroby (a to se nechci nijak rouhat). Ale jsem prostě schopna zapomenout cokoli, včetně celkem důležitých detailů.

Například tváře lidí. Všichni se domnívají, že jako kantor musím poznat kohokoliv široko daleko. Omyl.  Zapomínám jak na běžícím pásu. Už před lety mi dělalo potíže přiřadit jméno studenta k dospělému člověku, který se ke mně po letech hlásí na ulici. Situace se nejen nezlepšila, naopak, po letech je stav stále stejně tristní, neřku-li horší.  Hluboce se skláním před jedním ze svých bývalých gymnaziálních kantorů, který nás nejen všechny kdykoliv pozná, ale i si pamatuje, kdy jsme maturovali!!!

   Nepamatuji se, že by moje paměť selhávala třeba při studiu. Nebo při zapamatování si blbostí. Zato v jiných pamětních oblastech naprosto selhávám. Jen po mě někdo chce, abych si vybavila třeba oblečení či jaké měl vzpomínaný objekt vlasy, nevím.  Co říkal, také ne a jak vypadal už vůbec ne.

Někteří v tomto pro mě nepostižitelném oboru dosahují naprosté geniality. Zažila jsem člověka, který si pamatoval i témata rozhovorů, vedených před padesáti lety. Ne, že by šlo o podstatné věci, prostě věděl, o čem spolu klábosili v létě u táboráku či v zimě na horách. Alespoň tak na mě působilo jeho vyprávění, které se neslo v duchu nostalgického vzpomínání, v němž hrála roli nějaká genealogická snaha vypátrat jakéhosi vzdáleného předka.  On věděl, i co měl tehdy na sobě, přičemž já bych si nevybavila vlastní oblečení přesně před týdnem.

Pamětníci to mají po této stránce jednoduché, ale a ť si každý věří, čemu chce, já si myslím, že si občas trochu vymýšlejí. Osobně totiž nemohu pochopit pamětní schopnost vybavovat si po letech (po dnech)detaily či tváře.

Uchovat tyto věci v paměti je bezesporu účinný způsob jak zachovat zajímavý kolorit minulosti. Nevím, čím to je, ale mně, v podstatě velké milovnici historie, toto nejde. Představa, že si vybavím, co se přihodilo v rodině dejme tomu před deseti lety na běžné každodenní úrovni, je pro mě naprostá utopie. Ale je vůbec možné pamatovat si, co se dělo před lety na počátku jara?

Někdy ale je lépe zapomenout. Jako v případě, kdy vám vzpomínky přinášejí trauma a zlé sny. Pro spokojenou přítomnost je pak lépe nevědět. Majitel nefunkční paměti se pak netrápí tím, co už stejně neovlivní, a klidně si užívá aktivní současnosti.

Všichni jsou sice upřímně překvapeni, když se třeba vykládají zážitky ze společné střední školy, že nesdílíte stejné vzpomínky jako oni, když jste tam prokazatelně byla.

 Ukazuje se, že paměť není jen milosrdná, selektivní či nespolehlivá, ale i záhadná, protože někdy si pamatujete kde co a jindy vůbec nic. Psychologové sdělují známou pravdu o paměti spojené se silnými emočními zážitky, což je sice pravda, ale když na některé silné zážitky pak chcete raději zapomenout, je to hodně kontraproduktivní. Stejně tak, jako když si pamatujete kdejakou hloupost, zatímco paměť na tváře u vás prostě nefunguje. Natož pak na události z rodinného archivu či školní docházky.

Nechtěla bych se ovšem dožít situace, kdy nepoznám ani své nejbližší.

A propos, není to ani o skleróze ani o nějakém schopnostním limitu. Je to zamyšlení o běžné fungující paměti, která jinak pracuje docela normálně.  Jen má některé hranice, které někdy mohou život komplikovat, jindy zase usnadňovat. A v neposlední řadě umožňuje být stále něčím překvapován, stále objevovat nové věci, situace i lidi.

Sice těžko říci, zda bývalého spolužáka potěší fakt, že se s ním nově seznamujete, protože už si na něj nepamatuje či spíše si nevybavujete jeho tvář.  Myslím, že je to svým způsobem handicap, ale za určitých podmínek ze z něho nechá udělat výhoda. Podle mých zkušeností je totiž nevědomost docela neškodná. Určitě víc než schopnost zapamatovat si všechno, včetně veškerých křivd a ústrků. I když zase, nepoznat toho, koho vám právě včera představili, je také docela faux paus. Raději na to rychle zapomenoutJ

Reklamy

Patří k současnosti, ale jsou otravné, až to hezké není. O komerčních televizích se říká, že nekonečné seriály, které tam vysílají, jsou jen výplň mezi dvěma reklamami. Tomu docela věřím, protože reklama se vtírá i na internetu, je prostě nevybíravě všude. Doma televizi nemajíce jsme toho ušetřeni, ale občas, většinou u maminky, něco zahlédnu a pak žasnu. Slovo otravné se rázem stává eufemismem. Někde jsem se dočetla, že Česká televize z důvodů povinných poplatků reklamy nemá. Jak jsem ale žasla, když jsme se nedávno dostali k televizi za účelem sledování biatlonu. Než se jeden vůbec dočkal nějakého přenosu, musel přetrpět nejen milion nevkusných reklam, ale hlavně i reklam trapně erotických, jako že mužem hned apod. Docela jsem byla překvapena. Nevkusem, intenzitou a vlastně i tím, že veřejnoprávní médium vlastně obchází a nerespektuje zákon. Nebo snad už zákon o absenci reklamy na ČT neplatí? Jeden nikdy neví, ale spíš bych řekla, že to prostě nikdo nekontroluje a televize, která má na programu samé opakování, si prostě dělá, co chce. A bere peníze jak z reklamy, tak z povinných poplatků. Nu, co je dovoleno Jovovi není dovoleno volovi.

Abeceda zdraví

Den druhý v našem projektovém týdnu, který je zaměřený na zdravý životní styl, což by měl trefně vystihovat zaštiťující název celého týdne: Abeceda zdraví. Dětí není mnoho, protože někteří jsou na lyžařském výcviku, jiní na výměnném jazykovém pobytu a někteří zase mají zahraniční studenty u sebe doma. A ti, co nezasahují do těchto aktivit, mají pobyt ve škole zpestřený projektem. Dějepisci už aktivně pátrají po určujících životních stylech napříč staletími. A jelikož jsou namíchaní napříč ročníky, je to práce velmi kreativníJ. Nicméně, začali jsme s elánem, tak jsem zvědavá, jak moc zdraví a plni elánu budeme v pátek, po projektuJ. 

Tento týden

...nás čeká projektový týden. Téma je stručné,životní styl:

Životní styl napříč staletími aneb žilo se dříve zdravěji?

V rámci našeho projektového týdne se společně projdeme historickými etapami a prozkoumáme, jak se žilo dřív a zda byl životní styl našich předků zdravější než ten náš….

Takže si budeme klást otázky typu, zda měli pravěcí lidé větší fyzičku než my? A je vhodné dnes držet „pravěkou“ dietu?

                        

Byla barokní žena šťastnější než dnešní „barokní“ žena?

Zkusíme bádat, vařit podle dávných receptů či porovnávat módu tehdy a dnes. Co bylo zdravé kdysi a není dnes. Co dnes adorujeme, a naši předkové neznali nebo se toho báli. ....

Uvidíme, za týden si povíme....

Jarní prázdniny

Přestože většinou vůbec nejsou na jaře, nesou tento optimistický název. Týden volna v závěrečné fázi zimy mnozí využívají k pobytu na horách, tedy v případě, že napadl nějaký sníh. Letos je to trochu loterie, buď sníh není vůbec, nebo vznikne náznak kalamity. Lyžovat se pak nedá ani v jednom případě.  Není pochyb, že jiný výrazný účel jarní prázdniny nemají.  Na odpočinek a vzpamatování se ze školního koloběhu je to málo, takže jediným výrazným účelem je někde si dobře zalyžovat. I pobyt na horách, aby měl relaxační účinek, by měl být minimálně dvou až třítýdenní. Tedy rychle na hory, lyžovat co to dá a zase zpátky do běžného pracovního a školního rytmu. Čeští lyžaři v poslední době dávají přednost zahraničním horám, které nabízejí větší lyžařský komfort za lepší ceny než české pohostinství. Nevím, čím to je, nejsem vášnivý lyžař, takže to znám víc z vyprávění než z vlastní zkušenosti. Do Špindlu jsme zamlada jezdili naprosto běžně, dnes bych tam asi běžnou lyžovačku nezažila. Spíš nějakou luxusní přehlídkuJ.  Ostatní lyžařská střediska takovou zprofanovanou pověst myslím nemají, ale ceny zjevně neodpovídají nabízeným službám. Proto je lépe vycestovat za hranice nejen všedních dní. I naši studenti jedou na lyžařský výcvik do Itálie. Tím si prodlouží jarní prázdniny, které pro našince za týden skončí. Ani se nenadechnete a volno je pryč. Kdybych mohla dělat reformu školství, jednou ze zásadních změn by bylo zkrácení dvou měsíců v létě a minimálně o týden prodloužení na jaře. Když už si učitelé nemohou vzít dovolenou, kdy je napadne, ať mají šanci si alespoň odpočinout. A děti ostatně také. Naše letošní jarní prázdniny právě skončily.  

Vídeň

Naše druhé hlavní město. Po kolikáté už a vždycky zážitek. Stará známá místa. Nové objevy. A báječná tour po slavných cukrárnách a kavárnách: Kafé Hawelka, Sacher, Demel...kavárenští povaleči měli pré:-).

Prostě ve Vídni je krásně vždycky a všude