Veřejný virtuální prostor

Veřejný prostor je členitý a neustále se měnící. Jedno ale nezvládá: vyváženost. Přesněji řečeno, objektivní míru informací z obou stran. Všimla jsem si toho už dávno, třeba když se informuje o nějakých zlořádech, zatímco pozitivní věci tiše vyšumí. Je jistě velmi vzrušující odhalovat zločince

a vystavovat je na odiv, zatímco ti dobráci hlupáci nikoho nezajímají. Nehodí se do veřejného prostoru.

V nedávné době rozbouřila veřejné mínění facka, kterou postarší pedagog uštědřil zlobivému dítěti. Nejspíš proto, že děcko překročilo snesitelný práh jeho tolerance, ruply mu nervy a výchovný záhlavec si začal žít vlastním životem. Média se předháněla, kdo víc hanebného kantora dokáže zdeptat, zlynčovat či dehonestovat. Veřejnost, která je na práva dětí nesmírně háklivá, se hromadně vyjadřovala k bídným kantorům, kteří přeci nemohou bít jejich děti, což hlasitě deklamovali i ti, co žádné děti nemají nebo své vlastní úspěšně týrají. Oni ale mohou, jsou přeci jejich.

  Nejsem zastánce bití dětí, i když se mi občas samovolně vybaví dědečkovo oblíbené heslo, že „škoda rány, která padne vedle“. Tehdy asi platilo, dnes je situace jiná a děti se bít nemají. Souhlasím.  Je to jejich právo.

Ve stejně nedávné době tiše proběhla médii zpráva, že se jakési děti pokusily otrávit svoji učitelku. Nejspíš proto, že kantorka byla neoblíbená, čímž překročila práh jejich tolerance.  Také byla přísná, což byla jedna část jejich obhajoby. Dle dostupných informací pedagožka přežila a otrava v kabinetě kupodivu nezačala žít vlastním životem. Někdo ji zametl pod koberec. Minimálně tak, že do mediálního prostoru, který onehdá lynčoval onoho kantora, nepronikla. Na místní bázi se možná něco řeší, ale to už se veřejný prostor nedozví. Veřejnost, která je na práva dětí nesmírně háklivá, se přeci nebude vyjadřovat k otravě nějaké učitelky, která navíc byla podle dětí neoblíbená!

Jsou to přeci děti, nemají z podobných věcí ještě rozum. Nebo se neoblíbené učitelky prostě mohu trávit.

Nejsem zastánce veřejného praní špinavého prádla, ale chybí mi vyváženost. Když informuji podrobně o události A, jak k tomu přijdou aktéři události B, že jejich příběh se ztratí takřka v překladu? Či snad vychováváme mládež k tomu, že zlikvidovat ty, co se nám z nějakého důvodu nelíbí, je v pořádku? Ovšem běda, kdyby jim za to někdo chtěl minimálně nafackovat. To by se se zlou potázal. Minimálně v našem členitém veřejném prostoru. 

Renesanční člověk

Soudě podle debaty ve veřejném prostoru, je naše mládež většinou dost problémová, neučí se, ničeho si neváží. Skutečnost ovšem není tak jednostranná. Naopak. Poměrně často potkávám děti šikovné, zvídavé, se zájmem o věci kolem sebe. Ba dokonce, lze narazit i na dítě geniální, které v sobě skloubí řadu talentů pro různé obory s neobyčejným citem pro okolí, empatií a slušností. Kdysi dávno se pro tento typ lidí vžilo označení renesanční člověk.  Není jich mnoho, ale když se objeví, je setkání s nimi obohacující na všechny strany. Máme velké štěstí, že jeden takový renesanční člověk navštěvuje naši školu. Jmenuje se Martin Chudada, studuje v kvartě a jeho doménou je hra na klavír.  S tou bohužel nemáme nic společného, tu studuje u velkých pražských klavírních mistrů, jako je třeba pan Ivo Kahánek. U nás sbírá základy všeobecného vzdělání. A potvrzuje pověst renesančního člověka. Výborných výsledků dosahuje ve všech oborech, k poznání přichází se zájmem a tvořivostí sobě vlastní, umí diskutovat, klást otázky, o věcech přemýšlet.  Vyniká v českém jazyce, který není primárně jeho rodný, protože Martin se narodil na Slovensku. Ale stačila chvíle a jeho diktáty patří k nejlepším. Umí naslouchat a zapadl do studentského kolektivu, což jen potvrzuje jeho empatii a sociální cítění. Prostě renesanční člověk se vším všudy, na kterého jsme pyšní, a jsem rádi, že reprezentuje i naši školu. Je to motivující i pro jeho spolužáky. A kdo se chce přesvědčit na vlastní oči, má neopakovatelnou možnost ZDEJ. Jsme na něho pyšní.!!!

Adventní koncert

V malém venkovském kostelíku. Jako od Lady. Půvabné vystoupení zdejších dětí. Kouzelná atmosféra. Třetí adventní neděle jako z minulého století. Krása nesmírná.

DOX

Centrum moderního umění DOX často přináší zajímavé pohledy na umění a svět kolem nás. Vypravili jsme se během nedávného adventního odpoledne.  Nutno varovat případné zájemce, že adventní náladu vám současná instalace v DOX nevykouzlí, naopak. Ale námětu k zamyšlení najdete víc než dost. Navštívili jsme výstavy Báječný svět a Propaganda. První je, navzdory svému názvu, velmi depresivní, neb jde o reflexi života v diktaturách všeho typu. A druhá je depresivní už z podstaty svého názvu. Obě jsou velmi zajímavé, nutí k přemýšlení.  A budí splín a strach. Takže z výstavy minimálně někam na dobrou adventní kávu:-)

Nic nového pod sluncem

Není nic nového pod sluncem, že nejlepším dárkem pod stromečkem je kniha. Alespoň pro některé lidi tomu tak je. A že by se dal vytvořit i balíček……:-), když bude ta stříbrná neděle:-)

Je to prostě jeden z vánočních tipů na dárek:-)
A je hodně pravděpodobné, že příští rok by balíček mohl být i větší. Neříkejme hop dokud jsme nepřeskočili, ale ta vidina už tady je:-) Zdá se, že náš rytmus by mohl být zachován. Nic nového pod sluncem vyšlo v roce 2014, za dva roky je 2016:-)Pěkná představa
               

Archiv II

Druhá letošní cesta do archivu. Tentokrát přímo do Národního. Trochu tedy konec světa, přes extrémně odpudivou stanici metra Opatov, kde se zastavil čas a ocitnete se uprostřed brutálního socialismu. 

Archiv samotný je budova rozlehlá, mohutná, skrývající mnohé badatelny, depozitáře, studovny, knihovny či bufet, který samozřejmě studenty zaujal nejvíce. Ale poctivě si prohlédli všechno, co nám bylo nabídnuto, dokonce se nám jeden v labyrintu archivních chodeb ztratil.Ovšem zase jsme ho našli, tudíž se nestal zdejší archiválií, jak navrhovali jeho spolužáci. 

Přítomni byli i badatelé, kteří studovali v bílých rukavičkách, jak je přikázáno, abychom archiválie nepoškodili. Třeba, když pátráme po minulosti vlastního rodu, což je asi pro nás nejpravděpodobnější důvod k cestě do archivu.