Legální vydírání

aneb téma na sedmičce věčně zelené - tedy modré zóny. Kdysi jsem si  naivně myslela, že to může přinést pozitiva, protože zaparkovat v podvečerních hodinách bylo prostě nemožné. Jenže ono je to dosud. Přestože už deset let nám zóny slouží, v podstatě my sloužíme jim (omlouvám se písni, kterou parafrázuji, to si nezaslouží, leč tak nějak mě to napadlo.) Nejen, že parkovat je pořád stále stejně těžké a člověk musí kroužit kolem jak Gagarin s pevnou vírou, že občas bude mít štěstí a upíchne se ještě ve vzdálenosti, odkud se dá domu dorazit plynulou chůzi relativně včas. Ale, modré zóny jsou plné výtluků, které nikdo nespravoval už léta. Věčně jsou zatarasené nějakými stavebními zábory (MČ tak vybírá dvakrát za jedno místo), blokují to filmaři či prostě někdo se speciálním povolením. Takže ti, co zde bydlí a normálně platí, stejně mají smůlu. A budou ji mít dvojnásobnou nebo i trojnásobnou, protože mladí, kreativní a hlavně flexibilní radní už ví, jak se pohybovat v radniční vodě. Modré zóny se zdraží. Nejlépe třikrát, jak pravil jakýsi, jistě hodně prosociálně orientovaný, konšel. Protože jak jinak získat bezbolestně a rychle peníze než z rezidentů, kterým stejně nic jiného nezbývá?  Zejména v okamžiku kdy radní bude mít minimálně služební vůz nebo milion výjimek či povolení nebo stoprocentně větší plat než dejme tomu nějaká matka samoživitelka, která světe div se, také to auto potřebuje. Jenže pak by nebyly peníze pro radnici, takže hezky sypte za modré zóny. 
Že nefunguje Blanka, kde se prošustrovaly miliardy? No, a ty se přeci musí také nějak vrátit, ne? Tak začneme u parkování. Ostatně, kam chcete jezdit, když zrovna třeba Blanka prostě hned tak otevřená nebude.  
A tak to prosím chodí. Jistě na sedmičce a jsem přesvědčená, že i na jiných Prahách by přispěli svými poznatky ohledně modrých zón. Ostatně, magistrát, který tak šikovně vymyslel Open card i Blanku, nikoho za ty tunely nepotrestal, naopak, si nyní připravuje zóny i v jiných čtvrtích, takže názorů bude…Jenže názory voličů jsou zajímavé jen před volbami a ty zrovna nějak nejsou v dohledu. Asi proto to zdražování a další zóny…

Jo, český volič je nepoučitelný. Vždycky někomu skočí na špek. Na sedmičce bychom mohli vyprávět….

Agresivní vosy

Soudě podle rozžhaveného zpravodajství a neustálého naříkání všech kolem to vypadá, že horko v létě je něčím neobvyklým, co většinu národa evidentně silně zaskočí. 

Skutečnost ale není přeci zas tak neobvyklá, je léto a má být teplo!!

 Poměrně často ovšem narážím na radikální nesouhlas se současným počasím. V éteru se pak horko omílá ze všech možných i nemožných stran. Nedávno jsem se dočetla, že díky teplotním rekordům jsou nadmíru agresivní vosy. Vzhledem k mým vlastním zkušenostem s tímto hmyzem bych si troufla tvrdit, že vosy jsou agresivní každé léto. Nicméně, asi bude nějak prokázáno, že trvalejší horko určitou agresi vzbuzuje. Nemyslím ani tolik u vos, jako u lidí. Třeba za volantem na rozkopaných českých silnicích či ulicích rozžhavených měst zcela určitě. Nedávno jsem z pozice chodce několik takových řidičů překvapeně sledovala. Neváhali zastavit a řvát na dalšího rozkaceného majitele vozu tak hlasitě 

a sprostě, že jsem ani netušila, že čeština tolika vulgarismy disponuje. A to nemluvím o agresivní jízdě či třeba napětí v rozpálené koloněJ.

Vyrovnat se s netradičně vysokými teplotami asi opravdu není pro některé jedince snadné. Nejen v dopravě, ale vůbec v běžném životě. Uvědomila jsem si to v jedné neklimatizované prodejně, kde vyčerpaná paní prodavačka sotva pletla nohama a po zarudlém obličeji ji tekly čúrky potu. Já, která si tuto červenolící podobu dobrovolně a pravidelně vytvářím v sauně, kam tedy docházím i nyní, jsem ji musela politovat, protože ochlazovací bazének na ni za pultem vskutku nečekal. Klimatizaci prý pan majitel považuje za zbytečnou investici a zkrátit pracovní dobu jim také nehodlá. I ventilátor, který ji sem tam ofouknul horkým vzduchem, si prý musela koupit sama. Nu, pak chápu, že denně osm hodin v tomto prostředí ve vás může určitou agresivitu vyvolat. To v Rosmannu nebo v Bille zase prodavačky div nenastydnouJ a zákazníci se tam chodí z rozpálené ulice víc ochlazovat než nakupovat. Někteří dokonce netečně postávají v Bille u mrazicích boxů a čekají, až se jim vrátí ztracená energie.  

  Nám teplomilům je tento způsob léta příjemný. Ani nemusíme nikam cestovat, tropy máme doma. Já si to nadmíru užívám. Ovšem ve skutečnosti souhlasím s tím, že trochu deště by asi neuškodilo. Jednak by se zase příjemně zazelenala sežehnutá tráva, a hlavně, zchladily by se agresivní horké hlavy.

 Napadlo mě, jak asi taková vedra snášeli naši předkové, bez klimatizovaných prostor, lehkého oblečení a mrazicích pultů? A proč je najednou po několika horkých letních dnech země naprosto paralyzovaná a vyčerpaná? Nejspíš proto, že se hodně často pohybujeme v děsných klimatických extrémech. Buď pořád prší 

a je zima, nebo je najednou horko k nesnesení, na které náš zákoník práce nemyslí ani náznakem nějaké polední siesty, jako je tomu v běžně tropických jihoevropských zemích. A když už přijde déšť, pak je většinou přívalový, který zničí i ten zbyteček úrody, který statečně vzdoroval všem nástrahám dosud horkého léta.

    Přitom se současné horko dá prožít (bojím se napsat užít)

 i v souladu s vysokými teplotami. Prostě trochu zpomalit, být takový vláčnější, klidnější, pohodovější. Ráno načerpat něco chladu a pak prostě užívat opravdového léta, které jsme vlastně už dlouho neměli. Několik let zpátky přeci jen pořád pršelo, lilo, byla zima, ba i záplavy. Letos je tedy všechno naopak, jako tomu bývalo vždycky. Sucho rozhodně není nic nového pod sluncem.

Možná bychom sluneční svit měli načerpat do zásoby, před temnými podzimními večery a plískanicemi. Ačkoli, pokud je situace tak extrémní, může místo podzimu rovnu dorazit tuhá zima.

A to pak vzroste agresivita. Sice u vos už asi ne, ale u většiny národa patrně ano. Tak se nyní vyhýbejme letně agresivním vosám i jedincům vzteklým z horka a v pomalém a vláčném tempu užívejme si rychle se zkracujících letních dní.

Však ono zaprší…. 

Karlštejn

a jeho romantické podhradí v horkém sobotním odpoledni. Karlštejn je fotogenické místo, byť Karel IV. by se asi divil, čemu my dnes říkáme Karlštejn. To  Josef Mocker a devatenácté století nám vnutilo tuto romantickou představu středověkého hradu,kterou nyní automaticky bereme za svou. Ale i tak mám Karlštejn a jeho okolí ráda. Takže krásný letní výlet spojený se společenskou událostí. Romantika kam se podíváš:-)

S nadhledem

Poměrně dlouho pátrám po triku, který umožňuje některým lidem nadhled a klidný úsměv v každé situaci. Propracovat se k podobnému postoji není vůbec snadné.  Někteří jedinci toho nejsou schopni vůbec. Když máte geneticky danou emocionálnost v množství větším než malém, těžko se někdy doberete stoického nadhledu.  Tací lidé zase dovedou k dokonalosti metodu samovytáčení se, protože emocí a vášní není nikdy dost.

Ti, co mají k vyrovnanosti trochu blíže, to také nemají snadné. Okolí jim jejich cestu k nadhledu většinou dost komplikuje. Vytváří jim překážky v podobě různých byrokratických zátarasů či balíčků koncentrované blbosti. Když nemáte vyhraněnou stoickou povahu a hroší štít v podobě zlaté vlastnosti, že po vás všechno steče, je cesta k vyrovnanosti a nadhledu takřka nekonečná.

Občas se mi v zájmu vlastní duševní rovnováhy podaří podobný stav nastolit. V jisté fázi společenských vztahů totiž hrozí reálné nebezpečí, že původně normální vztahy přerostou ne-li v nenávist, tak minimálně ve velmi kritický postoj. K tomu, aby k něčemu podobnému došlo, není většinou zapotřebí mnoho. Stačí třeba jen změna společenského statusu, s kolegy je náhle nadřízený, který o nadhledu a sebereflexi najednou zapomněl úplně všechno. Spirálu nových pocitů důležitosti podobný stav dovede roztočit neskutečně rychle. To byste nevěřily, jaký fofr to někdy dovede nabrat.

Mimochodem, nejde jen o pracovní vztahy. V těch osobních je to podobné, což ovšem neznamená, že je to naprosto totéž. Tady totiž nejde s koncem pracovní doby hodit problémy za hlavu. Přesto se 
i tady stoický přístup hodně hodí, protože když vášně vyšumí, není třeba zpytovat svědomí nad tím, co nevhodného jsme řekli či jak kriticky jsme se zatvářili. Někdy přitom ani třeba není třeba nadhledu. Stačí si jenom zachovat zdravý selský rozum. Jenže na druhou stranu, zkušenost je jak známo nepřenositelná, dokud se sami nespálíte, nevěříte, že ten tál[1] opravdu pálí. Prostě si musíte sáhnout.

Proto už i mě trklo, že dělám chybu, když se opakovaně nad něčím rozčiluji. Když veškerou tu emocionální bouři kolem sebe dokážu pozorovat se stoickým klidem, nekomentovat, určitě prospěju minimálně sama sobě.

Docela se mi tím objevem ulevilo. Spousta věcí mě rázem přestala rozčilovat. Třeba to, jak s funkcí bobtná ego, že sebestřednou vzrůstá, že umění naslouchat mizí v propadlišti dějin úplně stejně jako schopnost smysluplného dialogu, o rozhovoru nemluvě.  

Pravda, pořád se objeví okamžiky, kdy mě něco dokáže nazlobit, mlčení mi tak úplně nejde a znovu se vracím ke své pradávné premise, že ze zkušeností se dá čerpat.  Ale kdo na to dneska slyší?

Abyste mi rozuměli, já nechci parafrázovat Mňačkův detailní rozbor toho, jak chutná moc. Jen poukazuji, že nejen ve vyšších patrech se dějí prazvláštní věci. U nás dneska stačí funkcička, aby z relativně normálního jednice udělala nehezkého ambiciózního kariéristu bez špetky emocí. Třeba je to zákon. Nejspíš asi Murphyho, protože ty jediné u nás platí. Člověk by tedy neměl být vůbec překvapený.

Myslím, že je to takový pravidelný rytmický proces, který se nevyhne jen těm opravdu nejsilnějším.  Aspoň si myslím, protože znám i jedince, kteří se semlít nenechali. Je jich, pravda, méně než málo, ale existují. A k těm ostatním se učím vzhlížet shovívavě a s tichým nadhledem.  Jen ty občasné návaly kritičnosti či prosté snahy něco říct opravdu k jádru věci se musím naučit eliminovat. Video et taceo.[2] To je podstata onoho triku. Stačí ho jen dokonale ovládnout…..

---

[1] Litinový plát na sporáku

[2] „Pozorovat a mlčet“. Alžběta I.

Pán ohně

Když jsem nedávno četla knihu Výjimeční lidé, docela mě bavila. Rozhodla jsem se tedy zkusit od onoho autora i něco víc. Tedy došlo na knihu Pán ohně. Jsem zvědavá, čím mě Peter May překvapí nyní. Už anotace zní děsivě:  Příběh o děsivých vraždách, které spojuje ještě děsivější tajemství.

Nu, tak to jsem zvědavá. Předpokládám letní dovolenkové čtení, tak snad z toho nebudu mít noční děsy či žaludeční neurózu. Vzhledem k tomu, že jde o sérii knih, pak by mohlo jít o čtení na delší dobu. Pokud tedy Pán ohně nezklameJ

                                               

Jak vydělat peníze

Češi jsou národ pracovitý a přičinlivý. Jedno ale nezvládá, určit hodnotu každé práce. Přesněji řečeno, duševní práce. Došlo mi to už v raném věku, kdy jsem pociťovala až jakýsi nepatřičný stud, když jsem brala peníze za doučování, tedy hezky česky za kondice, zatímco jiní, zajisté v lepší kondici, třeba za trénink hokejistů, brali nepoměrně více a beze studu. Je velmi zajímavé sledovat imaginární oceňování různých profesí, protože o konkrétních platech se ve společnosti přeci nemluví:-).  
Nůžky, obrazně zvané sociální, jsou již totiž otevřeny takřka na maximum. Nejspíš podle starého přísloví, že čert kálí víc na velkou hromadu:). Zatímco tedy někteří  vyžívají z platu kolem deseti tisíc, jiní nevyžijí ani se stonásobkem. Zatímco opravář k vám dorazí z vedlejší ulice a za deset minut práce si naúčtuje patnáct set ještě s poplatkem za dopravu (to se přeci normální, pani), když vznesete požadavek pětistovky za hodinu intenzivního doučování, většinou na vás kouknou jako na blázna a usoudí, že žádné doučování vlastně nepotřebují.

Pamatuji si, jak jsem kdysi dávno přijela na venkov s taškou písemných prací na opravování. Když jsem se u nich mořila asi dvě hodiny, dostalo se mi přátelského vybídnutí, abych šla pomáhat na zahradu a konečně také něco dělat. V jejich očích jsem totiž dosud nepracovala a jen zbůhdarma lelkovala s nějakými  papíry. Když jsem se jednou pokusila situaci obrátit a zeptala se, zda oni mi pak pomohou opravovat písemky, dostalo se mi jen nevěřícného pokývání hlavou. Copak to je nějaká práce?

 Vybavuji si, jak mi podobná selekce vždycky přišla nepatřičná.  Hlavně kvůli těm do očí bijícím rozdílům. Nesedí mi způsob takové selekce. Jistě k tomu přispívá medializace některých finančních odměn, to nepopírám.

Problém je, že to všichni berou jako samozřejmost. Jako by chyba v některé profesi jako takové. Kdo si nevybere práci, kde se automaticky očekávají nadprůměrné finanční zisky, jako by si sám říkal o společenské deklasování. Možná to bude pravý důvod, proč se staly tak oblíbené pracovní pozice tiskových mluvčích či kancléřů, kteří sice žádný konkrétní užitek nevykazují, leč o jejich příjmu se mnozí neodvažují ani snít, natož aby přemýšleli, jak se s takovou částkou dá žít.

Každý si samozřejmě vydělává, jak umí. Životní minimum je ovšem výsměchem těm, co pracují, přesto výše jejich platu je s životním minimem takřka totožná. Občas si představuji, že bych si řekla třeba o částku dvou tisíc korun za jeden mail, jako třeba nejmenovaný rozvodový právník, se kterým jen dopisování přišlo hodně draho. A to nemluvím o osobních schůzkách a celkové faktuře za jeho odvedenou práci. Přesto se nikdo nevzpíral mu to zaplatit. Jsem přesvědčena, že na stejný požadavek ze strany jiné profese by byla reakce naprosto jiná, nepublikovatelná.

Pravda, trh je o otázce nabídky a poptávky, přesto jsou některé částky prostě nemorální.

Přitom rozhodně nejsem žádný rovnostář ani socialista. Nevadí mi, že nemají všichni stejně, to ostatně neměli nikdy.

Ale kladu si otázku, čím se liší práce třeba nějakého kancléře od asistentky ve škole, která tam s minimální mzdou obětavě pomáhá handicapovaným dětem? (podotýkám, že mě zajímá státní sektor, nikoli privátní, podnikatelský, kde jde o jiný princip, který nehodlám nijak zpochybňovat).

Konečně, mnozí státní zaměstnanci ze státu doslova tyjí:-) (to je asi už dost zapomenuté slovo), zatímco jiní zase ve státní službě takřka živoří. Dotaženo do konce platí, že některá profese je ve všeobecné mínění považována za důležitější a tak je také zaplacena, zatímco bez jiných se lze snadno obejít a tak je neplatíme. Měřeno tímto metrem si jejich práce společnost prostě neváží.

V ohledu pozitivní změny do budoucna moc optimistická nejsem. Snad jen v případě, že bychom se vrátili k prvobytně pospolné společnosti či ke směnnému obchodu. I když i tam by to asi brzy sklouzlo do stejných kolejí.  Spíš jde asi o to umět si vybrat profesi, kde se prostě vydělává. Třeba takový dvorní kancléř. Jen nevím, jestli je vhodně zvolené slovo vydělává…:-)

Svatopluk Čech

Svatopluk Čech má v letenské Čechově ulici:-) tyto dva domy zasvěcené jeho sbírkám.A pak je zde půvabná kavárna Pod lipami,která logicky evokuje další Čechovu sbírku Ve stínu lípy. Je to pro mě trochu záhada, protože Svatopluk Čech bydlel sice na Letné, ale za křižovatkou, na druhé straně... A zemřel dole v Holešovicích. Přesto má ulici i krásné domy zde. Záhadu snad vyřešíme výletem do Ostředku, kde se Svatopluk Čech narodil a fotky z městečka doplním, kavárnu mohu směle doporučit stejně jako procházku ospalou letní Čechovkou. Je tu krásně. A když zvědavě vyrazíme na druhou stranu Letné, tak tam najdeme (krom jiného) i mého favorita, Antonína Slavíčka. Takže odrazový můstek k výletu do Kameniček. Nyní je ale na řadě Ostředek. A Svatopluk Čech (1846-1908) který nás sice může lákat hlavně na Vikárku (bohužel zavřenou) a s pomocí nameteného pana Broučka na výlet proti proud času. Ale ospalé léto přeje víc poklidné poezii, takže třeba právě Husita na Baltu, Roháč na Sioně či Ve stínu lípy nebo půvabné Jitřní písně. A Písně otroka, za které tehdy málem seděl.Nu,časy se mění, a to tak, že Písně otroka pro změnu zase nikdo nezná, natož aby sbírka budila nějaké vášně:-). Takže z Čechovy ulice přes Čechův most třeba do Sadů  Svatopluka Čecha. A odtud do Ostředka či měst Slaný a Vraný. A na závěr do Litně. Letní  čechovský výlet jako vyšitý:)- po stopách našich literátů

                                                         


                                                             Slavíček coming soon.