Kdo je tady ředitel?

 Tak tato sugestivní otázka by zcela klidně mohla znít i u nás ve škole, čímž by se ovšem můj text změnil na pracovní, což rozhodně nemám v úmyslu.  

  „Kdo je tady ředitel?“ je převážně vyprodané představení ve Švandově divadle. A že získat lístky není zas tak úplně jednoduché mohu opravdu potvrdit, protože se pokouším již pěkně dlouho. Ještě že existuje myšlenka o vzájemném obdarovávání seJ, takže nakonec se zadařilo a sobotní večer mohl být ve znamení hledání ředitele. Pravda, jméno autora Lars von Trier, evokuje spíš hlubokomyslnou depresi, leč v tomto případě tomu tak rozhodně není.  Původní film byl na divadelní jeviště převeden báječně, podle mého názoru tedy J.

   Michal Dlouhý v hlavní roli je přímo famózní. Pověst, která představení předcházela (a způsobuje jeho beznadějnou vyprodanost) tedy rozhodně nelhala. Hra, ač tedy dost dlouhá, pobaví, rozchechtá, ale nutí i zamyšlení. Obsah asi nelze prozrazovat, jen v kostce, že se opravdu hledá ředitel, protože ten skutečný se na zapřenou pohybuje mezi svými zaměstnanci a najednou potřebuje pro jednání s kupcem ředitele skutečného, tedy sebe. Ovšem nechce vystoupit z ilegality, tak se hledá fiktivní ředitel. A střetnutí té fiktivní a skutečné reality je klasicky zdrojem mnoha veselých zápletek. Bravurně zahraných a dotažených do dokonalé pointy.  Takový koktejl reality, fikce, erotiky, dobrého humoru. Dlouho jsem se v divadle tak nepobavila. Že je Michal Dlouhý v hlavní roli výborný jsem již zmínila,ale skvěle hrají i všichni ostatní. Nad některými akrobatickými či mimickými výkony jsem skutečně žasla. 
   Pro mě tedy skvělý začátek letošní divadelní sezóny.

                                                               

                                                         obrázek je ze stránek Švandova divadla

Nic nového pod sluncem

První představení. 

Tahle nějak by měla vypadat další kniha. Brzy se rozepíši o nadaném výtvarníkovi, který je autorem obálky. I jeho originální grafiky budou ke koupi na první prezentaci knihy. To pro případné milovníky výtvarna, kteří třeba dorazí na Letnou. Nicméně, dnes jen úvodní entréé pro Nic nového pod sluncem. Protože není nic nového pod sluncem, že o čem se nemluví, jako by nebylo. Proto začínám svůj blogomonolog o Nic nového pod sluncem:-)

Letenské protimluvy

    Abych Letnou, kterou mám ráda, pořád jen nehaněla, jak se děje celý tento týden, přeladím se na pozitivnější notu. A nejen proto, že Letná je srdeční záležitost, ale i proto, že zítřkem zase na čas vracím blogu jeho původní roli, kterou byla propagace mých knih. Takže takový "oslí můstek", přes pozitivní Letnou k nové knize. Že se mají hledat světlé stránky života, není přeci Nic nového pod sluncem:-)

   Občas narážím na určité protimluvy, které jsou sice asi záhadné jen pro mě, přesto se nad nimi občas zamýšlím. Třeba proč je Letná nazvaná Letnou, když trvalé léto je tady stejně nepravděpodobné asi úplně stejně jako v Dejvicích či ve Strašnicích?

Proč je Kostelní ulice Kostelní, když dominantní kostel jse stejně dole na“ Štrossu“?

A je to Strosmajerovo náměstí pojmenované po slavném televizním lékaři z Nemocnice, jak si mininálně půlka republiky myslí?

 Dáte si dortík v Belcrediho pasáži, ovšem kdo byl Belcredi je všem buď ukradené nebo naprosto neznámé.  Trochu podobné je to i s Erhartem, byť tam již širší lidové povědomí funguje trochu víc.

 A tak nezbývá, než se pustit do pátrání.

     Letná má opravdu název od prosluněného místa, na kopci nad Prahou tu patrně slunce svítilo tak intenzivně, že jeho svit pronikl až do místního názvosloví.  Díky krásným vinným sklepením je i dnes zjevné, že se tu budovaly kvalitní vinice, které slunce k životu potřebují jako sůl.

Dnes se zde potýkáme víc s podzemní aktivitou, tudíž je dominantou oblasti spíš temný tunel Blanka, než prosluněná Letná.

Po pravdě řečeno, temné chvilky zažívala zdejší pláň odjakživa, bojovalo se tu od raného středověku. Proto někteří obyvatelé raději emigrovali a vytvořili si vlastní odnož Letné, tedy Letňany.  Tam byl údajně větší klid.

    Zajímavější historku s Letnou nabízí pohled na slavnostní korunovaci krále Václava II., který údajně nechal letenskými studnami protékat víno. Podobná aktivita s vínem by mu dnes mohla vynést zvýšenou dávku politické popularity. Anebo také zvýšenou ochranu ve vazební věznici, záleží na úhlu pohledu a konkrétním vínu.

 Ostatně korunovační hostinu na Letné pořádal již Václavův otec Přemysl Otakar II., což nám dodnes připomíná auty přecpaná ulice Korunovační, zatímco Rudolf II. zde zase nechal vybudovat svoji vlastní štolu, která se v podstatě zachovala dodnes. Zajímalo by mě, kolik letenských stavebních projektů, včetně již zmiňované Blanky, bude mít podobnou životnost?

 Inspirovat by se mohly třeba i kostelíkem v Kostelní ulici, který tam nejen je, ale patří i k nejstarším stavbám na území Prahy 7. Jen ulice Kostelní již není centrální tepnou, tudíž se kostel svatého Klimenta trochu vytratil ze všeobecného povědomí, což si samozřejmě vůbec nezaslouží. Nejen, že je velmi půvabný, ale navíc v sobě skrývá historii nejen letenskou, ale i bubenečskou a holešovickou, těm všem oblastem kdysi sloužil jako farní kostel. Tuto zásadní funkci nyní přebral kostel svatého Antonína na Strossmayerově náměstí, které samozřejmě s proslulým doktorem z Dietlovy nemocnice nemá nic společného. Ale je hezké si to myslet.  Pikantní může být spíš fakt, že se náměstí určitou dobu jmenovalo Kopeckého. Ne ovšem díky mistrovství Miloše Kopeckého, který nezapomenutelného doktora ztvárnil, ale po komunistickém funkcionáři Václavu Kopeckém.  Nu, jak již bylo řečeno, všude nacházíme temné stránky historie.

 Skutečný Strossmayer byl obyvatel Rakouska - Uherska, žil převážně v devatenáctém století na území dnešního Chorvatska a píše se o něm jako o lékaři, biskupovi a mecenáši.  S Prahou nemá moc společného, přesto mu bylo uděleno čestné občanství a navíc jedno náměstí, které dřív neslo název Bubenské náměstí. A nebýt Nemocnice, možná by se víc udržel lidový název Před kostelem. Takhle je to ovšem slavné Strossmayerovo náměstí, respektive „Štross.“

  Belcredi, do jehož pasáže lze vstoupit z ulice Milady Horákové, dříve také ulice Belcrediho, žil přibližně ve stejné době jako biskup Strossmayer.  Jen byl víc světsky založený, tudíž patřil k předním  rakousko - uherským politikům.  Na kariéru musel rezignovat proto, že nesouhlasil s prusko- rakouskou válkou. Vzhledem k tomu, že ji Rakousko drtivě prohrálo, by měl být spíš za svoji předvídavost povýšen a glorifikován, ale pravda a skutečné pojmenování situace není terno ani v současném politickém světě, natož v tom rakousko uherském.  Poněkud hořké konstatování si proto oslaďme letmou zastávkou v cukrárně u Erharta, která nabízí dortíky luxusní, byť prostředí kapku stísněné.  Kdysi se zde nacházel Palác Letná a v jeho přízemí pak dokonalá cukrárna. A ta dnes znovu funguje, i ve své funkcionalistické podobě. Pro mlsné jazýčky i milovníky architektury skvělá tečka za krátkým letenským putováním...

                         Psáno pro Listy Prahy 1

DNA psího lejna

  Televizní stanice se dnes hemží mnoha různými naklonovanými odnožemi detektivních příběhů, od Kriminálky Miami, přes Kriminálku Paříž až ke Kriminálce AndělJ. Zjevně jsou jejich vyšetřovací metody tak inspirativní, že se jimi řídí i na Praze 7. Vzhledem k tomu, že tento týden jsem již několikrát avizovala, že některé příhody ze zdejšího regionu úspěšně imitují život v Kocourkově, ještě ani dnešek nebude výjimkou. Ve výše zmíněných kriminálkách je  „dějová linka“ postavena na rozboru DNA, která usvědčí kde koho. Vrah je okamžitě lapen a geniální detektivové slaví se svými vědeckými experimenty jeden závratný úspěch za druhým. A tak tomu prý bude i u nás. Nikoli ovšem v boji se zločinem, ale s nevychovanými pejskaři a jejich domácími mazlíčky. Kriminálka Kocourkov J. 

  Pravdou tedy je, že na letenských chodnících člověk nikdy neví, do čeho šlápne. Někdy se prostá cesta na nákup či na procházku změní v tanec divokého Víta, neb pro psí lejno není kam šlápnout. Zejména s malými dětmi jde o docela adrenalinovou záležitost. 

   Ale to se údajně nyní změní! Nikoli systematickou osvětou, zvýšeným množstvím sáčků či dokonce policistů, kteří by nezvedené pejskaře kontrolovali a pokutovali. 
Policisté budou mít jiný úkol. Zásadnější!  Budou dešifrovat z psích hovínek psí DNA, která prý bude evidována u zvěrolékaře a pak po pachateli tvrdě vyrukují J. Odhalí ho, pokutují, možná i zatknou, co já vím..... 
                  Protože DNA je usvědčující důkaz.

    Ač se to zdá k nevíře, podobně jako včerejší olympijská vesnice, 

i toto je realita. Sice ve fázi pokusu a rozběhu, ale je. Na takový experiment opět peníze jsou. Budou tak dlouho, až se zjistí (tedy oficiální místa až zjistí), že jde o nekřesťansky drahou záležitost (což jde) a celá věc se zruší. Mezitím si ovšem někdo pěkně namastí kapsu. 

Skoro by se nabízela paralela namastit mu jí tím psím lejnem. A pak si klidně může zjistit DNA.J 
To ovšem patrně nepůjde. 

   A tak my, co po psech uklízíme, nadále budeme trpět za ty, co to nedělají. A peníze (myslím tím obecní peníze) se budou vesele vyhazovat za další podobně atraktivní experimenty. Nebo v tomto případě exkrementy?

Olympijská Letná

   Někdy mám pocit, že jsem se ocitla v jiné časové dimenzi. Nebo alespoň v Kocourkově. Tak nějak na mě působí letošní olympijská myšlenka a to rozhodně nemám nic proti původnímu Coubertainovu heslu, že "není důležité zvítězit, ale zúčastnit se." 

Představa Prahy 7 o účasti je ovšem pro mě (a zjistila jsem, že nejen pro mě), naprosto neuchopitelná.  Vůbec je asi Praha nějak posedlá olympiádou. Zatímco Bémovo šílenství, které stálo miliony, tiše vyšumělo (i s těmi miliony, samozřejmě), nastupuje šílenství nové. A totiž jakási scestná představa vybudovat na Blankou zdecimované Letné olympijský park. Za sto milionů korun. Ne, nepřepsala jsem se. Takové peníze se vrazí do imaginárního čtrnáctidenního sportování, další miliony lze připsat ztrátám a devastaci, které už tato geniální myšlenka přinesla a přinese. A to nemluvím o předimenzované kapacitě Letné, to si nechám na později. Dnes si hlavně pohrávám s myšlenkou, že by mě zajímalo, jaká geniální hlava toto vyplodila? Přesto, že si podobnou atrakci většina normálních lidí na Letné rozhodně nepřeje, stejně se staví.

                                     A zasněžuje!

Překvapivě jim první fáze pokusu o iluzi zasněžených tratí roztála. Zasněžují tedy dále. A staví. Nájezdové rampy, lyžařské trasy, bruslařské stadiony…Už když to píšu, mám pocit, že tvořím sci-fi. Pravdou je ovšem fakt, že popisuji realitu. Velmi smutnou realitu.

   Na stížnosti městský úřad neodpovídá, zjevně jde o vyšší zájmy.  Patrně tedy nezbude nic jiného, než se na dobu olympiády  někam odstěhovat.  Přesto si kladu řečnickou otázku, jak je možné, že tady nefunguje MHD, nejsou školky, nesvítí veřejné osvětlení, ale na úchylnost podobného kalibru se najdou miliony? A ještě se to vydává za nějakou záslužnou aktivitu?

Nu, zjevně Bémovo olympijské šílenství našlo své pohrobky.

                               Evidentně jiná dimenze. 

Arogance filmu

    Občas si o sobě myslím, že jsem tzv. samonaštvávací typ, tedy že mě automaticky vytočí řada věcí, které stejně neovlivním. Prostě mě tak vnitřně rozhodí, naštvou a rozčílí. Někdy dokonce tak, že píši stížnosti na příslušná místa, na které mi ovšem většinou nepřijde žádná odpověď. Nebo ona nicneříkající asertivní fráze, která mi úřední, rádoby slušnou formou říká, ať si trhnu nohou.  
Většinou se jedná o nějaký noční řev (nazývaný koncert) ze Stromovky, což je můj dlouhodobý evergreen, který ale překvapivě není na pořadu dne...

 Podobně mě totiž dovedou vytočit i jiné arogantní zásahy do občanského soužití, jako třeba filmaři. Podpořeni arogancí peněz si zjevně téměř všichni  od filmu myslí, že jsou takřka nadlidi. 
 Bohužel si z nějakého důvodu oblíbili Letnou, tudíž je zde máme  mnohem častěji, než by se jednomu líbilo.

 Zde je totiž arogance peněz cítit snad ještě víc než u dunivých koncertů. Pravidelně se tak u nás objevují zákazy parkování v modré parkovací zóně, protože  tady bude natáčen další skvost české kinematografie. Patrně tu nějaký ten vyhledávač lokací bydlí, neb jinak si nedovedu vysvětlit, že jsou tady opravdu víc než často. Zaberou svými karavany a obřími světly půl Letné (bez ohledu na placené zóny), usadí se tu většinou na vícero dní, omezí provoz a běžný život, svítí vám do oken, řvou tu a ještě se ofrňují nad těmi nadšenci, co jejich práci (nevím proč) obdivují a sledují je z opačného chodníku.

 Naposledy se tu usalašili chvíli před vánočními svátky, tedy v době, kdy na arogantní invazi nemá náladu takřka nikdo, nejen my, méně tolerantní. Ale překvapilo mě, jak nejsem sama, koho to rozčiluje. Nejde tedy o moji „samonaštvávací“ vlastnost, zjevně je nás víc, komu vadí tato arogance peněz a síly.
   Dá se samozřejmě předpokládat, že radnice Prahy 7 si to nechala řádně zaplatit. Hezky tím zdublovala svůj příjem z modrých zón, proč si jedno místo nenechat zaplatit dvakrát, že? Že zde běžný občan nezaparkuje, koho to zajímá?

 Navíc, když nezasvěceně sledujete práci filmařů, tak na první dobrou je to převážně jen postávání se sklenkou vína či horké kávy před kavárnou Burundi (která má podle mě v tom prsty), čekání na nějaký záběr a povýšené chování ke kolemjdoucím.Nu a pak zmizí, nepracuje se, ale karavany a obří auta zde stojí dál.   

   A tak to u nás chodí. Nafintěné pozlátko filmu se tváří jako by bylo něco víc. A nedá se říci, že by se s tím něco zmohlo, naše současná, vskutku kvalitní filmografie by jistě přišla o další skvělý kousek. 

    Nu, my na Letné ovšem nemůžeme filmařům přijít na jméno. Nejvíc mě na tomto zjištění těší fakt, že nejsem sama, koho podobné akce rozčiluji. Možná bychom ve větším množství mohli něco zmoci...?

I když dle komunikace s radnicí Prahy 7 silně pochybuji….

   Protože pecunia non olet je jediné platné pravidlo v naší současnosti. 
A to nemluvím o vyhozených penězích za zbytečný ohňostroj a následný úklid ( přičemž třeba není na fungující MHD,která pořád jezdí jako o Vánocích), nemluvím o vznikající olympijské vesničce na Letné, která nám zvyšuje krevní tlak již pěkně dlouho ( a vezmu si ji na paškál vzápětí), nemluvím (zatím) o dalších šlendriánech, kterých je najednou jako by čím dál víc. Ti filmaři jsou v podstatě takový symbol, prostě když něco zaplatím, tak pravidla neexistují. Obraz naší politické scény se úspěšně promítá dál...
                        Nestačím žasnout.

Tříkrálové zamyšlení nad uměním popřát

   Na Tři krále o krok dále. Krásné české pořekadlo pojené s šestým lednem. .

Mně se s ním pojí ještě narozeniny mojí babičky, které by dnes bylo 108 let. Úctyhodný věk.

    Letos se s tímto hezkým datem pojí i jedna „nehezká“ záležitost, a totiž, konec dovolené a nástup do práce!  Alespoň pro některé, samozřejmě.....

     Ale ještě nechci psát pracovně, spíš zpětně svátečně. Zaujala mě totiž sváteční přání a gratulace. V nedávných dnech měly tyto mezilidské písemné projevy žně, v mnoha různých podobách. Někde jsem dokonce četla, že se ve velkém vrací zvyk posílat pohlednice. Vypadá to, jako by se potvrzovalo pořekadlo, že kvalitní věci nezaniknou? Nu, nevím, co na to statistiky, stále pořád bych řekla, že elektronická podoba převládá. Zjevně je spolehlivější než naše pošta:-).

    Já osobně ovšem v tomto případě bytostně  nesnáším hromadné, rádoby přací, maily a smsky. Ne tak, že bych okamžitě zavrhla jejich autory a přestala s nimi hromadně komunikovat.J 
 To ne. Jen přemýšlím, proč to vlastně lidé dělají a jaký to má smysl? Jestli to nějaký vůbec má?

 Hromadné maily či sms mi totiž přijdou neosobní, zbytečné a tak trochu jako výsledek náhodného klikuJ (čímž nemyslím sportovní výkon J)

   Uznávám samozřejmě, že jde o můj privátní pocit, ale s úžasem jsem zjistila, že ve finále kupodivu nejsem jediná, komu to vadí. Jediná asi budu pouze v té fázi, kdy to okomentuji J. Jen tak, bez nějakého ataku či násilí. Jen pocitově. 

   Oč tedy jde? V podstatě opravdu hlavně asi o pocit. O pocit, který ve mně evokuje odkliknutí určité povinnosti, potažmo mě trochu (ale trochu, rozhodně autory nezavrhuji J) v podstatě uráží a s postupujícím věkem (jak ztrácím nadhled a toleranci) nebetyčně vytáčí.

  Jde o  samozřejmě o výše zmíněná sváteční (vánoční, novoroční, velikonoční - jiné mě nenapadají) smsky či maily, hromadně odbouchnuté všem. Někdy (často) bez zjemňujícího osobního slova, které má alespoň předstírat, že přání je pro Vás osobně.

   Jeden čas jsem se snažila. Psala jsem i papírová přání, na hromadné sms odpovídala jednotlivě, vždy se jménem v záhlaví, stejně tak jako na maily. Dělala jsem to tak i letos.

 Žádnou zásadní změnu jsem ovšem nezaznamenala. Hromadné maily či sms chodí pořád. Mnohdy dokonce i od lidí, od kterých bych to tedy vskutku nečekala. Prostě jsem v jejich adresáři.  Dokonce i od některých, se kterými se nescházím, nevídám. Náhodou jsem se připletla do jejich odbouchnutí. Tady už jde trochu i o trapas, řekla bych...
Doba si ale asi žádá své.

   Už tedy neodepisuji.  Nereaguji.

Konfucius se svým heslem: „chovej se k jiným tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě“, zjevně lhal. Nebo byl pod vlivem nějakých čínských opiátů....J

    Nechápu totiž současný módní trend. Vytvořit jedno (byť mnohdy velmi hezké) přání a odbouchnout je všem v adresáři. To je takový problém poslat je po jednom, s oslovením? 

 Nebo stejně tak hromadná sms.....     

Takové přání pro mě osobně ztrácí poselství i smysl. Taková pásová výroba.....

    Hromadně zvu na třídní schůzky či besedu,školní sraz po letech,  případně na nějakou hromadnou pijatiku.

    Hromadně rozhodně nepřeji. K ničemu. Je to neuctivé a neosobní. Tedy z mého úhlu pohledu....

  Dehonestuje to ono poselství, které  má  přání přinášet.Že si na Vás někdo vzpomněl a chce Vám popřát. 
Ne, že jste v jeho seznamu.... 

Fakt, že na podobné maily už neodpovídám, je asi don kichotský boj....

   Ale alespoň nějak bojovat se musí. Jinak se tady nakonec všichni dostaneme do rukou nějakých robotů, kteří rozešlou vánoční i novoroční přání bez ohledu na to, kdo je má dostat a kdo ne.

    A to tak nějak nechci, byť je mi jasné, že moje dnešní tříkrálové poselství je naprosto zbytečné. Kdo to tak necítí, to prostě nedělá.

Jen já, od letoška (vlastně od loňska) definitivně, na hromadné sváteční přací maily ani sms už vůbec nijak nereaguji. Jako by ani nebyly. A pokud zahlédnu, že "anděl vrtí prdýlkou a letí k vám s nadílkou," už to ani nečtu..... 

 Určité konzervativní tradice a zvyky si holt rozhodně nedám vzít.

Hromadným mailem ani sms se prostě nepřeje J. 

Mýlím se snad? Na Tři krále?