Psí nebe

Vlčák Riko byl velký Zachariášův venkovský kamarád.  Pes mých rodičů.

  Byl neskutečně trpělivý, chápavý k jeho jezevčíkovským vrtochům. Toleroval i jeho "trpasličí" aroganci, se kterou ho občas vyháněl z jeho vlastního teritoria.

 Vládl na něm čtrnáct let. 

Nedovedu říct, zda je to hodně či málo, protože ve světle současných událostí se to zdá samozřejmě málo. 

  Od doby, kdy se přibatolil jako mrňavá chlupatá kulička, byl věrným společníkem, kamarádem a hlavně výborným hlídačem. 

   Nejvíc si rozuměl s mým tatínkem, který s ním asi strávil nejvíc času. Patřil ke koloritu venkovského domu. Během letošní zimy postupně chátral.  Možná věkem, možná smutkem po zemřelém pánovi. Možná obojím.  

Hůře chodil, zhubl, ale dle doktora byl zdráv. Ani já si nemyslím, že by fyzicky trpěl. Spíš asi psí duše smutněla. Pohled do jeho vlčákovských očí to velmi často potvrzoval. 

Když ta nebetyčně dlouhá zima skončila, konečně občas vysvitlo slunce, svitla i nám naděje, že jaro mu dodá sil a energii, on se otřepe a ještě chvíli s námi vydrží. 

Nevydržel, ač to tak chvíli vypadalo. Minulý týden se najedl, uložil ke spánku a už se neprobral. Tiše se odebral do psího nebe. Asi za svým páníčkem. 

    Užil si hezký psí život. Vlastně i docela dlouhý. Čtrnáct let je ve psím věku celkem ctihodná délka. 

Přesto je to smutné a nepřichází to ve vhodnou dobu. Jakoby nám letos pořád někdo odcházel…..

   Rozhlížím se po novém štěněti, aby maminka nebyla bez psa, ale nějak se mi do toho nechce.  Zatím. Musíme to vstřebat….

Poslední zvonění

Tak dneska takřka beze slov. Byl to prostě blázinec. Hezky mladistvý, plný radosti a ptákovin, prostě poslední zvonění.... Pravda, počasí nebylo maturantské beach párty úplně stoprocentně nakloněno, ale to v podstatě nikomu nevadilo. Mládí je prostě otužilé a tak byly plavky, a dokonce i takřka nudistický výkon! Ten raději nezveřejňuji, ale oči jsem valila, div mi nevypadly:-).

 Prostě dnešek byl den mimo pravidla. 

A vybavuji si svoje pocity, ty dávné pocity, kdy člověk nadšeně vítá, že něco končí a něco nového začíná.... (Seifert to uměl vyjádřit prostě geniálně). 

Vybavuji si ty hezké pocity. Ještě ano. Byť už jsem v etapě, kdy většinou něco končí a nic nezačíná…. 

Ale ještě pořád si to pamatuji. A bylo to skvělé. Stejně jako dnes…

Narozeniny

A to přímo devadesáté. 

Řeč není o mně ani o příbuzenstvu, ale o rozhlasu čili rádiu. Jeho devadesátiny se na nás linou ze všech stran, na Václavském náměstí probíhá pokus o moderátorský rekord a slaví se vskutku o sto šest (respektive o sto devadesátJ. Mám rozhlas ráda, tedy jeho veřejnoprávní stanice, komerční rádia nejen že nemusím, ba z duše nesnáším. To se ale k narozeninám nehodí, tudíž jen to dobré. Kdesi jsem zaslechla anketu na téma minulosti rozhlasu, jako s čím si rádio spojujete v pradávnu vaší vlastní paměti. Tak jsem se pasivně zúčastnila, zamyslela jsem se a odpovídala sama sobě. Naskočilo mi několik pradávných (ale i stále trvajících) programů.  Asi nejstarší reminiscence je na Jak se máte, Vondrovi?. Patrně první nekonečný seriál, jehož děj si vůbec nepamatuji, ale vidím, jak jedeme na návštěvu k babičce, která nevlastní žádnou elektroniku, jen chrčící rádio. A tam chraplá ,tuším  nedělní, pořad, Jak se máte, Vondrovi? 

Pak se mi vybavila nedělní pohádka, to je ten přesah do dneška. Po obědě, klídek, pohoda, rádio a pohádka. ....

A jako třetí mám Kolotoč, jehož znělku mám nesmazatelně spojenou s mojí nevidomou tetou, pro niž byl rozhlas léta podstatným společníkem. Proto Kolotoč miluji dodnes. Nesmím samozřejmě zapomenut na svoje mládí a nezapomenutelnou Zákrutu. Zejména na náš oblíbený dobový bonmot: „Ráno vstanu a pustím si Zákrutu….“ (pro nezasvěcené, Pozor, zákruta: motoristický pořad s písničkami, běžel od jedné odpoledne J).

Pak mám s rozhlasem neodmyslitelně spojený Tobogán, Hajaju a Meteor. Tedy oblíbené stálice i do dneška.

Těší mě četba na pokračování a mým přáním je, aby se někdy četlo třeba i Odnikud nikam. Jo, člověk nemá mít malých cílůJ.

Nedám dopustit na Toulky českou minulostí a nezapomínám na dobrá jitra Františka Nepila. Neopakovatelné.

Prostě rozhlas.

Líbí se mi i jeho český název a baví mě dětem připomínat, jak se pro televizi termín rozvid neujal. Ale rozhlas je naprosto vžité a trefné označení něčeho, co jinde znají jen jako rádioJ.

    Takže milý rozhlase, blahopřeji. Držím palce moderátorům na Václaváku, ať rekord zlomí, a všem ostatním veřejnoprávním stanicím (chybí mi tedy ovšem Leonardo, jehož zrušení nepovažuji za šťastné) do další devadesátky jen to nej. 

   Nu, to jsem se aktivně zapojila do ankety, aniž by se mě někdo ptal J.  A tak se ptám dál. Jen pro zajímavou diskusi: 

                A jak to máte s rozhlasovými pořady vy?

                Slavilo se samozřejmě i na Výstavišti- Svět knihy:-)

Na útěku

Divadelní hra s vyzývavým názvem v Ungeltu. 
Někdo je na útěku celý život, někdo se nehne z místa, jiní utíkají v pozdním věku....., o tom všem tato půvabná hra je. 
Viděla jsem ji již podruhé, v podstatě takřka po třech letech, a musím konstatovat, že nic ze svého kouzla neztratila. Ba naopak. Přinesla mi nové úhly pohledu, nové podněty k zamyšlení. Hluboce se skláním před paní Štěpánkovou, její výkon mě dostal zcela absolutně. Tím nechci říct, že druhá protagonistka, Zlata Adamovská, nebyla dobrá. Byla, obě byly skvělé. Ale mě víc oslovilo hraní i postava paní Štěpánkové, a při pátrání na blogu jsem zjistila, že ani před třemi léty, při první návštěvě, tomu nebylo jinak. Některé jistoty se vskutku nemění. 
Ale je zajímavé, jak tři roky postačí k tomu, aby člověk začal některé věci vnímat jinak, kam se posunou pocity i náhled na život a jeho radosti i strasti. Až mě to samotnou zaskočilo. Kdoví, jestli "Útěk" nedám ještě jednou. Znovu za pár let.
 Ze včerejšího večera mám pořád dobrý dojem a to je moje známka kvalitního divadla (či filmu). Když ho nepustím z hlavy při odchodu ze sálu, když o něm musím přemýšlet či ve mně nějak rezonuje. 
A Ungelt toto dokáže velmi často. 
Takže Na útěku se vydařilo, a teď jen rozhodnout, od čeho či od koho je třeba utéct, život dostal nové dimenze?:-). 
Otázka je, zda útěk opravdu všechno vyřeší. To bych ovšem sklouzla úplně někam jinam, než byl můj původní záměr. Ten byl připomenout moji oblíbenou divadelní scénu Ungelt (která mimochodem láká na letní sezónu do magického prostoru Nového Světa, kde je fakt nádherně) a její představení Na útěku, které pobaví, potěší i vybídne k zamyšlení. 

   Jen cena těch lístků se stává takřka děsivou. Když jsem kdysi dávno Ungelt objevila, už tehdy byly lístky docela drahé. Platilo se 260,- korun. Dnes je to 430,- což je výrazně víc než padesátiprocentní skok. Tím pádem je jasné, že bohužel nelze do divadla chodit jako do cukrárny. 
O to cennější je, když představení nezklame a nemusíte hru rozladěně opouštět o přestávce (což se stává čím dál více), 

a odnesete si hezký divadelní zážitek. 
A to Na útěku nabízí. Alespoň z mého pohledu ano.

Chytrost nejsou žádné čáry

Říkávalo se kdysi v pohádkové nadsázce a dnes to v podstatě platí také. S tím rozdílem,že chytré už nemáme děti,ale mobily. Mít chytrý mobil je mezi mládeží školou povinnou samozřejmě in, rozhodně mnohem víc in než být chytrý sám. To se naopak moc nenosí, nese to s sebou nálepku šprta či někoho, kdo si vše potřebné neumí najít na netu,což je heslo dne.

Napadla mě tato smutná analogie při sledování našich nejmenších studentů, kteří mnohdy mají problém vytvořit smysluplnou větu, pochopit smysl napsaného textu a o nějakém vlastním přemýšlení ani nemluvě.  

Ale s telefonem problém nemají, často to až vypadá,že jsou k němu přirostlí. Máme školu, kde se o přestávce děti mohu proskočit na dvorku, jenže převážná většina z nich rovnou se zvoněním sahá po mobilu, zapíná ho a s očima přisátýma na display přestává vnímat svět. Skoro bych řekla, že se dá mluvit o počínající závislosti. Vysvětlovat jim škodlivost podobného počínání rovná se nošení dříví do lesa. Pravda, vypadá to až komicky, ta jejich  symbióza, kdyby to ve skutečnosti nebylo spíš smutné.

 Že trendem doby je spíš chytrý mobil a ne chytré dítě.

Čtyři malířky

Na Letné máme Montmartre. A neříkám to jen jako frankofil, kterým se tak trochu cítím. Je to všeobecně přijímaný fakt. Kdysi dávno se tak této lokalitě i přezdívalo, zejména díky nedaleko sídlící AVU, která sama o sobě evokuje určitý bohémský styl života.  Navíc jsme na pahorku, který při zapojení velké dávky fantazie může ten pařížský evokovat. Hlavní je ale existence výtvarna a hospůdek všude kolem. A projekt přímo nazvaný Letenský Montmartre provozuje galerie Scarabeus, u které lze najít kavárnu Alchymista či Muzeum kávy. A samozřejmě, již několikrát avizovanou, nádhernou zahradu.
 A právě zde ve středu proběhla vernisáž čtyř mladých malířek, z nichž jedna byla před lety i mojí žačkou, tudíž jsem k uměleckému zážitku přistupovala i s osobními pocity určité pýchy. Výstavu zahájila sama majitelka galerie i myšlenky o obnovení Montmarteru na Letné, Kateřina Ebelová.Poté vše uvedl pán, který o děvčatech dokonce natočil dokumentární film. Na závěr prohovořily umělkyně samotné, které představily svoji zajímavou tvorbu, která je k vidění celý následující měsíc v galerii Scarabeus. K tomu se podával výborný čaj, hrála zajímavá hudba a hezké počasí podkreslovalo báječnou atmosféru v neobyčejné zahradě v místech, kde by podobnou zeleň nikdo nečekal. Příjemné zastavení na Letné. 

Hovory H v novém hávu

V souvislosti s včerejším představením kavárny Dadap přidávám pozvánku na květnové Hovory, které proběhnou přesně za dva týdny. Srdečně zveme své stávající příznivce i případné nové zájemce. Už je to rok, co se scházíme....Čas vskutku letí jako bláznivý....

                    Hovory H v novém hávu

Srdečně zveme na naše další Hovory, které se přestěhovaly do krásné kavárny Dadap

 http://www.dadap.cz/

29. 5. 2013 – u příležitosti ročního výročí našich setkání se sejdeme nad tématem

                        Historie ve filmu

Společně se zamyslíme nad tím, jak moc virtuální zpracování ovlivňuje naši představu o minulosti, kolik se ve filmu skrývá pravdy, fikce a nakolik s námi vědomě či podvědomě manipuluje. Otázek a variant se samozřejmě naskýtá nepřeberné množství, přijďte se přesvědčit a podiskutovat.

Přednáší pan režisér, dokumentarista a historik,

                                        Miloslav Kučera      

29. 5. 2013 v 19 hodin v kavárně Dadap, Praha 9 (K Žižkovu 495/8)