Dneska naposledy

Lze platit papírovou padesátikorunou,
                                                 
 poté nám, stejně jako dvacka,
                                               
 zmizí v propadlišti dějin. Jeden exemplář si doma archivuji, stejně jako dvacetikorunu. Samozřejmě pamatuji i jiné bankovky:-)

Teď už nás ale čekají jen mince. Asi trénink na euro.

Divoká šelma domácí

Život se psem přináší spoustu dobrodružství. Veselých, překvapivých a někdy i dramatických. Život s nevyzpytatelným jezevčíkem dvakrát tolik. Platí-li pořekadlo, jaký pes, takový pán, měla bych se nad sebou hluboce zamyslet. Zachariáš totiž klame tělem. Na první pohled roztomilý pejsek, který láká k pomazlení a pohlazení. Navnadí vás a vzápětí rafne. Zatím tedy většinou jen vrčel a nekousal, ale zjevně česká pořekadla neplatí do puntíku. Ovšem protože proces stárnutí hypertrofuje všechny povahové zvláštnosti až do patologična, zdá se, že nám nastalo dramatické období. Krapet nám náš roztomilý jezevčík (sebekriticky tedy přiznávám, že jsem ho nebetyčně rozmazlila) zdramatizoval poklidnou nedělní návštěvu u rodičů. Po obědě všichni odpočívají, tatínek si sundává brýle po zdárně vyluštěné křížovce, což z nějakého důvodu rozzuřilo Zachariáše, který vyletěl a hluboce se mu zakousl do ruky. Krev stříkala, já ječela a pes trhal. Nakonec pustil, což sice přineslo chvilkovou úlevu, ale vzápětí bylo nutno jednat. První pomoc a rychle se zraněným do nemocnice. Aby toho nebylo málo, tak mě ještě staví policejní hlídka. Naštěstí zkrvavený obvaz na ruce mého pasažéra je dost výmluvný, takže aniž by mě podezřívali z pokusu o vraždu, mě po  bleskové kontrole zase rychle pustili, takže jsme u nemocnice přistáli v rekordním čase. Následovalo šití, několik stehů,  cesta domů a odtud za veterinářem. A Zachariáš je jako mílius, roztomilý pejsek. Veterinář mě sice ujistil, že je to u jezevčíků běžná zákeřnost, která patří k jejich zásadním povahovým rysům, ale to mě moc neuklidnilo. Zachariáš je v pětidenní karanténě, rozkousaná ruka již po druhém převazu pořád bolí a všichni trneme, kdy se ten roztomilý miláček zase promění v záludného trhače. Nu, život se psem přináší spoustu dobrodružství. Když ho ale pozoruji, jak soustředěně na mě kouká hnědýma očima, vůbec bych tu jeho bojovnost (lepší slovo než zákeřnostJ ) do něho neřekla. A jaký pán takový pes, s tím se mi tedy nechce souhlasitJ

Králova řeč

Jelikož jde o historický film, lákala mě Králova řeč už dlouho. A nyní na ni konečně došlo:-) Vzhledem k tomu, že jsem měla i odbornou společnost, těšila jsem se na nevšední zážitek s komentářem, kterého se mi tedy i dostalo. Vždycky ráda historické filmy rozebírám a to většinu lidí nebaví. Spokojí se s komentářem, že je se film buď, líbil nebo ne a tím to hasne:-)
O situaci kolem Jiřího VI. jsem sice ledacos věděla, ale i tak mě v něčem film překvapil. Třeba tím, jak Wallis se svým královským nápadníkem cvičila. Že to byla potvora, to jsem věděla, ale tak nějak jsem tomu dávala punc romantické lásky. A vida, všechno je jinak. Což ale pro film není vůbec podstatné: -). Příběh Královy řeči je v podstatě chronicky známý a tak předvídatelný, že se i vtírá podezření, že historické kulisy jsou tu jen jakýmsi podbarvením charakterové studie problematického dětství, týraného dítěte, otcovského komplexu, odpovědnosti, morálky či lásky. Ale i kdyby, tak historické okolnosti jsou tu zachyceny velmi dobře. Hlavní postavou je podle mého spíš královna matka, kterou Angličani právem takřka nekriticky milovali až do jejího pozdního věku, ale příběh je o koktavém králi. Pro Colina Firtha mám slabost od jakživa a ani tady nezklamal. Setkání Jiřího a jeho dvorního logopeda Lionela je silný a skvěle zahraný příběh, i když si nejsem jistá, zda by bez oscarového šílenství vzbudil takový zájem. Ale mně se líbil.

.

Den učitelů

28. března 1592 se narodil Jan Amos Komenský, proto má tento den nárok být označován za den učitelů. Naše oficiální místa z nějakého mně neznámého důvodu za něj prosazují pátý říjen (viděla bych to na rozmarný příkaz z Bruselu, který se u nás servilně plní). Říjnový datum ignoruji, den učitelů byl dnes. Většinou si na něj nikdo nevzpomene, je to takový svátek nesvátek, ale já mám ten den ráda. Asi i proto, že v podstatě učím ráda, tak mě to tak svátečně naladí. Navíc je většina našich studentů na horách, škola poloprázdná, počasí jarní, prostě den má barvu růžovou.
   Český rozhlas u příležitosti tohoto svátku pořádá soutěž Zlatý Amos. Když člověk poslouchá přímý rozhlasový přenos této veřejnoprávní aktivity, nabude dojmu, že pustil přenos z nějakého gladiátorského zápasu, takový řev se line z reproduktorů. A jelikož jsme kdysi i měli kolegy, kteří byli přímo v ringu, vím, že ta kulisa opravdu takto hřmotná je. Organizátoři zjevně mají dojem, že jinak, než totálním řevem a řadou infantilních soutěží, práci učitelů oslavit nelze. Ruku v ruce s tím jde i tón novinových článků, které se svorně diví tomu, že některá učitelka může být i oblíbená a milovaná. Nu, tento způsob prezentace kantorské práce mi přijde poněkud podivný, ale v podstatě zaplať pánbůh za něj, že ano? A tak dnes přeji všem svým bývalým učitelům, na které ráda vzpomínám. A všem současným, kteří jsou vlastně kolegové ve zbrani. A i těm budoucím, kteří do toho chtějí jít s námi. Prostě, hezký den:-)

Cena Thálie

Jsou jediná anketa, která mě oslovuje, pravidelně ji sleduji, ba dokonce se na ni i těším. Ne snad, že bych nějak souzněla s Antonínem Procházkou, který tento slavností večer několik let uvádí, spíš naopak. Ale moderátor je pevně dán, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, a to je asi tak všechno, co s tím můžeme udělat. Přesto mám Thálii ráda, je to přeci jedna z devíti antických múz, věnuje se divadlu a to já mám ráda skoro ve všech jeho podobách. Dramatizuji někdy i v životě, tak když mi to prkna, co znamenají svět, legalizují, nemohu toho nevyužít. A na profesionální divadelníky pod patronátem Thálie se vždycky ráda kouknu.

   Včera jsem si ji dopřála ve dvojím vydání. Nejdřív můj oblíbený Tobogán, kde byli jako hosté Květa Fialová,která perlila a skvěle všechny bavila, takže na závěr hosté mohli konstatovat, že se cítí báječně „fialově“. Další hosté byli Johana Gazdíková, Dasha, Marián Vojtko. Zuzana Pokorná, Adéla Pollertová a Richard Ševčík, Michaela Kapustová a Richard Halámek. A mnozí, co přišli do Tobogánu, vskutku večer cenu získali. A Jiřina Bohdalová za celoživotní dílo. Ne, že bych o její ceně pochybovala, to v žádném případě. Jen nevím, co na to Jiřina Jirásková:-(? Obě mají stejné životní jubileum,tak být paní Jirásková, je mi to asi kapku líto. Nicméně večer to byl fajn a navnadil mě na návštěvu divadla. A klidně bych vyjela i mimo Prahu, třeba do Pardubic, Plzně či Hradce Králové, kde jsou skvělé divadelní scény. Nu, sezóna je v plném proudu, divadlo žije a tak, nic není nemožné:-)

Exempla trahunt

   Čili příklady táhnou. K sobotní ranní kávě jsem si dopřála četbu Reflexu. Čtu ho ráda a s chutí, přičemž dnes mi mnohé články mluvily z duše. Nejvíc pak text o nedotknutelných, respektive o našich státních aparátčících, kteří jsou v článku Zdivočelá země naprosto trefně popsáni. Celkem volně cituji zamyšlení Adély Knapové, která se (stejně jako já) ptá, jak žít v zemi, kde ministr dopravy sám porušuje dopravní pravidla, premiér bez mrknutí oka poruší předvolební slib, že nezvýší daně a stejně tak se nezná ke své výhružce, že zatočí s kmotry. Namísto toho s jejich podporou vládne. Ministr financí, jež považuje lež za zábavnou, a který zanechal na mnoha svých postech a v mnoha politických stranách plno finančních ztrát. Je nemožné najít mezi lidmi, jež přímo či nepřímo řídí život v ČR, někoho, kdo by obstál jako kladný vzor. Znamená to, že ve společnosti (rozuměj naší české společnosti), jež dlouhodobě pociťuje absenci dodržování zákonů, jsou pravidla skutečně jen orientačním bodem. Jinými slovy, zákony jsou u nás jen pro chudé, hloupé a slušné lidi.
Tolik citace z posledního Reflexu.
   Asi není víc co k tomu dodat. Příklady opravdu táhnou a ti, na které je vidět, rozhodně dobrý příklad nedávají. Tisk (alespoň některý) nás o tom sice poctivě informuje, ale to je asi tak vše, co se s tím děje (a taky jediný rozdíl od minulého režimu, dřív se o soudruzích nepsalo). Situace se popíše a vzápětí vyšumí. Řešení žádné, postih žádný. Zajímalo by mě, kolik si toho ještě necháme líbit. Podle mého už dávno pohár přetekl, ale já mám všeobecně nízkou míru tolerance k všivárnám a mizerům všeho druhu. A tak přečíst si poslední Reflex na počátku víkendu vlastně nebyl zas tak dobrý nápad. Dobrá nálada je v nedohlednu. Stejně jako hezké počasí:-)

Spláchnutí

 Týdenního stresu je nejlepší v hospodě nebo v bazénu. Vybrala jsem si bazén a dobře jsem udělala. V pátek odpoledne v bazénu nebyla ani noha, zřejmě byli všichni právě v té hospodě. Takže jsem mohla vesele pilovat svůj skvělý plavecký styl ala paní radová, a hodinku protahovat své ztuhlé svalstvo a čistit hlavu od pracovních povinností. A zapomenout na hysterie některých kolegyň, které to školství dovedou udělat ještě horší než je. Je všeobecně známé, že ani vzdělání ani znalost jazyků hodnotného člověka nedělá, ale stejně mě pořád zaráží, co všechno se za tou katedrou pohybuje. Žel, už od Werricha víme, jaké srážky jsou nejhorší, a vyhnout se jim prostě nelze. Pak takový bazén nabízí dokonalou očistu, zaplavat si, unavit se, vyčistit hlavu. Prostě spláchnout. A dobrý.
Večer jsem pak na netu objevila zprávu, jak Japonci dokázali opravit svoji dálnici zničenou zemětřesením za šest dní. Tomu našinec odchovaný českými neopravitelnými výtluky prostě nemůže uvěřit. A stalo se:-) Japonce prostě ani opravdové spláchnutí nezdeptá. Chtěla bych mít jejich sílu :-) a energii :-). V pátek večer nemám ani jedno ani druhé:-). Příště zkusím tu hospodu:-)