Mazlíčci

Onhedy mi kdosi vyprávěl o domácím mazlíčkovi listonohovi. Znalá dosud pouze pojmu listonoš, o kterém se ale lze těžko domnívat, že by patřil do kategorie domácí zvířeny, jala jsem se pojem vyhledat. A ejhle. Listonoh je vodní živočich, je jich několik druhů a žije v akváriu. Vhodný tedy pro milovníky vodních mazlíčků, eventuálně pro alergiky. Pro mě zcela nevyhovující, neb mu chybí vlastnost zásadní pro moje vnímání domácího mazlíčka a tím je možnost si ho pohladit, případně se s ním trochu pomazlit. Ale je mi jasné, že vkus je různý a někteří jiní by zas nesnesli doma psa, kočku či z kategorie chluáčů třeba potkana. Dosud mi jako nejprapodivnější mazlíček přišly strašilky. Listonoh má dobře našlápnuto se jim v žebříčku vyrovnat. Když jsem ale tak bádala o neobvyklých spoluobyvatelích našich domácností, čímž myslím ty legální, tedy o štěnicích, švábech či třeba roztočích řeč nebude, došla jsem k mnohem divnějším či extrémnějším případům soužití. Ostatně, ani jako milovnici psů mi nějak nekonvenuje představa dejme tomu bernského salašnického psa či obří dogy v malých městských bytech, byť i takové na ulicích potkávám.  To je ale zase jiná kategorie k zamyšlení. Vrátím-li se k neobvyklým domácím mazlíčkům, tak pro mě je to třeba i prase, byť ho nedávno trochu glorifikovali v jakémsi televizním dokumentu s dodatkem, že jde o poměrně rozšířenou zálibu a chovatelský směr v městských bytech.. Tam se ovšem objevují třeba i hadi či krokodýli, kteří ve mně budí spíš strach než cokoli jiného. A chybí mi u nich, stejně jako třeba u pavouků, onen relaxační prvek pohlazení, byť herpetologové by mi jistě s radostí toto tvrzení vyvrátili. Hladit hada je prý hebké a příjemné, což nemohu potvrdit, neb jsem nikdy zbaběle nevyzkoušela. Někdo chová v Praze i slepice. Nikoli pro vajíčka, ale jako mazlíčka. Do stejné kategorie pak někde patří třeba i myši, zatímco jiní jedinci si právě myši chodí do Zverimexu kupovat jako potravu pro své hady. Tito lidé se asi nemohou moc kamarádit. Je to jistě i o národních zvycích. Zatímco morče se u nás hřeje na výsluní domácího miláčka, v Peru by ho s chutí slupli k obědu. Ostatně, psi to v některých světových lokalitách mají podobné. Osmáci jsou také pro někoho jen kategorií pubertálního žactva, zatímco jiní je chovají doma pro radost. Někde mají souběžně obě kategorie...
Jinde zase chovají ježky?

 Z mého dumání mi vypadla kategorie ptactva, která má velmi širokou škálu, andulkami počínaje a některými dlouhověkými papoušky konče. Asi i tam by se našly prapodivné druhy, které jedni milují a druzí nechápou, co na nich můžou mít. Nu, vede to vlastně jen k otevřenému konci této chovatelské dumky. Jaké prazvláštní mazlíčky máte nebo znáte Vy? 

Osmička ze třináctého století

Šestý únor také přináší jedno osmičkové datum. Nikterak tragické ani osudové, ale zase zajímavé. Ono každé století mělo nějakou svoji osmičku. Tohoto dne, 6.2.,v roce 1228, byl korunován Václav I. českým králem. Přesněji řečeno, mladším českým králem, protože taťka Přemysl Otakar I. ještě žil a chtěl tímto aktem synkovi pojistit pozici. Nejdřív ho nechal zvolit, posléze korunovat:-). Protože co kdyby náhodou měl někdo na jeho volbu jiný názor. A tak máme od roku 1228 českého krále Václava I., který nechal Prahu obehnat hradbami, účastnil se bitvy u Lehnice, která údajně zastavila vpád Turků do Evropy a zahájil v Čechách rozmach gotické kultury. Takže je tato osmička v podstatě dost pozitivní. 

Přednáška

Setkání s paní doktorkou Veselou je pro kantory vždycky osvěžující a nabíjející. Ostatně, účast na přednášce, která se koná během pololetních prázdnin a stejně je na ní narváno, je toho důkazem. V pátek druhého února další takový pedagogický svátek proběhl v útrobách MÚ Prahy 8. Téma: legislativa a právo ve škole, tedy věc pro učitele velmi potřebná. Největším oříškem dne se nakonec ukázala cesta do místa konání. Praha osm je totiž ve stavu totální rozkopanosti, nic nejezdí, Libeňský most je zavřen a Zenklova ulice připomíná válečnou zónu. Do toho parkovací zóny, maskované výsměšným názvem nové pražské aplikace“ parkuj v klidu.“ Nu, řekla bych, že většina Pražanů je díky magistrátním úředníkům spíš v neklidu, ale to je zase jiný problém. Tedy ti,  kterým se rozkopanou a uzavřenou Prahou podařilo proniknout až do tzv. bílého domu, kde přednáška probíhala, měli jistotu krásného a zajímavé pátečního dopoledne. Od devíti do dvou zde skvěle paní doktorka Veselá přednášela o problematice právních záludností ve školství, čímž dokázala nejen osvětlit mnohá tabu či stereotypy, které ve školách přetrvávají, nabourat či dokonce zničit mnoho strachy, které kantory svazují a zároveň dodat svým posluchačům energii, elán, víru ve školství a hlavně vtip a nadhled. Tedy ingredience, kterých je mnohdy (nejen) ve školství absolutní nedostatek. Skvělé to bylo. Těším se na další setkání. A ti, co nebyli v Praze, mohou totéž zažít v Plzni, Pardubicích, Ústí či jinde. Stačí si najít společně k bezpečí, vybrat si, přihlásit se a pak můžeme sdílet podobné zážitky a pocityJ

Třetí republika

Nová kniha v mém nakladatelství. Sice není moje:-), ale i tak na ni ráda upozorním. Stoji za přečtení.

Tak jako hnědá zvůle se otevřeně formovala od roku 1936, tak rudá zvůle se ihned formovalo od roku 1945. Bohužel euforie z nadšení konce války zastřelo toto nebezpečí, které zdárně bujelo a propuklo v únoru 1948.

Předložený příběh na základě reálných událostí rodiny z malého města z jižní Moravy z let 1945 až 1948 varuje a snaží se historická fakta správně interpretovat a osvětlit podle skutečnosti.

 A krom toho, jedno osmičkové datum: 4.2. 1808 se narodil Josef Kajetán Tyl: tedy je to již 210 let, pokud tedy dobře počítám:-) A Tyl, krom mnoha dalších prvenství, jako první přeložil Shakespeara, takže také nedělní čtení:-)

Moje velké přání

Zajímavá aktivita na Praze sedm. Kdo by chtěl vědět víc, koukne na stránky celého projektu. A kdo zná nějakou babičku či dědečka, kteří by uvítali nějakou pomoc, společnost či aktivitu, nechť je informuje či jim aktivitu moje velké přání zprostředkuje. Neplatí jen pro seniory na sedmičce, byť ze sedmičky pochází. Nabízí (krom jiného) i doprovod na kulturní akce, posezení u kávy, popovídání si…Tedy věci pro mnohé naprosto běžné, které nevnímáme jako nadstandard. Pokud ale zůstaneme sami, nebo nás přemohly roky či nastupující nemoci, může i takové setkání působit jako splněné velké přání. Pohlédněme se tedy po seniorech v našem okolí, třeba uděláme dobrý skutek jen tím, že otevřeme cestu akci Moje velké přání, upozorníme na ni či zprostředkujeme seniorům kontakt. I to je takové moje velké přáníJ

Autoservis

 Jedu z práce. Věci ze stolu smetu do tašky, přihodím i navigaci. Ta byla se mnou kvůli aktualizaci map, i přes svou bídnou prostorovou orientaci do práce kupodivu zvládnu dojet bez navigace.  Hodím tašku do auta a jedu. Na palubní desce cosi bliká. Nijak výstražně, ale bliká. Než se stačím rozmyslet co s tím, začne cosi houkat. Výrazně a intenzivně. Docela mě to vyděsí. Pro jistotu vypnu rádio, jestli náhodou nepanikařím a nehouká něco v rádiu. Ne. Je o v autě. Automaticky zamířím do servisu. Pán, který se již nemůže dočkat konce pracovní doby, asi není moc rád, že mě vidí. Přesto mě trpělivě vyslechne. Podívá se na palubku a blikající symbol, který je podle něho normální. Ale jestli chcete, paní, mluví se mnou jako s dítětem, tedy trpělivě, pomalu a s lehce protočenýma očima, uděláme servisní prohlídku. Proto vám to bliká a můžeme ji udělat hned.

A to houkání? Kladu opakovaně svůj zásadní dotaz. S tím si tedy chlapec neví rady. Opravdu vám to houká.

„Ano, trvám na svém, dost intenzivně.

Svítí tam něco?

„Ne, jen to houká,“ jsem dost monotematická.

Nic neodhalí. Objedná mě tedy na zítra na servis a já jedu domů. Po pár kilometrech znovu houkání, tentokrát intenzivní a vytrvalé. Nechápu.

Opatrně zaparkuji a jdu domů. Když hledám klíče v kabelce, všimnu si blikající navigace. Nějak se „sama“ zapnula a zmatená nějakými nejasnými údaji vytrvale houkala….

A na zítra jsem díky tomu objednaná na servisní prohlídku. Odhadnutou tak na čtyři tisíceJ. Je to asi stejně efektivní, jako když jdu se psem na veterinu kvůli rýmě, kterou vlastně pes ani nemá…Nu, zdá se, že nejen zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Ale i hysterické ženy dělají prapodivně zoufalé věciJ. Alespoň mám zase o čem psátJ

Prvního února

Mám ráda začátky měsíce. Prvního je pro mě vždycky trochu jiný den. A to nehledě na to, kolikrát je prvního něčím významné (začátek roku, začátek prázdnin, začátek školy, narozeniny, apríl, první máj apod.). I prvního února tak vnímám. I když prázdniny a seminář s doktorkou Veselou bude až zítra a bude to jistě zážitek. Ale prvního začíná druhé pololetí. Moje babička měla prvního února svatbu, již je tomu osmdesát dva let. Tu nepamatuji, ale její zlatou svatbu ano. A diamantovou. Obě také prvního února. Haničce je rok a půl. A večer maturitní ples. Prostě prvního jak se patří. A to i přes to, že ve škole se všichni tváří, jako že je úplně všední den.  Pro mě je to tak trochu svátek. Snad i proto, že se právě namlouvá Doskočiště jako audiokniha. Čtou Simona Postlerová a Martin Zahálka. To je prostě sváteční událost. Prvního je prostě vždycky tak trochu svátekJ