Akademie slova

Snažíme se přivést studenty k literatuře všemi možnými cestami. Dnešek je výsledkem jednoho nápadu, dlouhodobé přípravy a hromady práce. K tomu ochota a laskavost osobností, které obětavě do našeho projektu jdou a podpoří svou prací, účastí a hlavně silou svého umění. Dnes odpoledne to vypukne, tak nám držte palce. 

Nejdříve přišel pan Alfréd Strejček, který děti nadchnul svým řečnictvím. A nás těší,že i on byl s našimi studenty spokojen. Následovala recitace Kytice s pomocí paní Lady Jelínkové, která s dětmi secvičila Vodníka. Pan Vladimír Brabec recitoval ukázky ze své velké role Cyrana z Bergeraku a pak dorazil novinář, pan Michal Musil, který pracuje s dětmi na reportáži. Zároveň se učí dabing pod vedením Petry Hobzové a načítají audioknihu s paní Milenou Steinmasslovou. S paní Kateřinou Pindejovou dramatizují etudy a emoce. Během celé akce ještě oktáva četla svým mladším spolužákům. Myslím, že pro rozvoj literatury a divadla jsme dnes udělali docela dost. Teď jen, aby to v těch dětech zůstalo. 

Vrak

Prahou hýbou modré zóny. Parkování je nyní prostě kapitální problém. Abyste náhodou nespočinuli v modré zóně (a klidně i naprosto prázdné) bez zaplaceného výpalného, od toho je "bonzauto", které jezdí ulicemi a šmíruje, kdo stojí a neplatí. Jak neplatíte, táhnete. Respektive (od)táhnou vás. Stejně tak s vámi vymetou při čištění ulic. Ovšem vždy musí být reálná šance, že když vás vyprudí, zaplatíte. Když z toho nic nekouká, nic se neřeší. Uvedu jeden klasický příklad. Máme na osmičce vrak. Tedy není to vrak, jak pravila Policie ČR, když po několika urgencích konečně odpověděla na naši stížnost. Je to auto, které má vymlácená skla, rozkradené doplňky, nemá ani jedno kolo. Ale vrak to není, informovala nás Policie. Tak tedy toto auto zde stojí již několik měsíců. Překáží parkování. I čištění ulic. Nikdo ho neodtáhl, jako by odtáhli auto, u kterého je předpoklad, že někdo další výpalné zaplatí. Vrak nevrak tady prostě stojí a stojí a nikoho nezajímá. 

Tak to prostě u nás funguje. Věci se pojmenovávají podle toho, jak se to právě hodí. Modré zóny efektivně řeší parkování, tvrdí odpovědní. Auto bez kol a s vymlácenými skly není vrak, tvrdí odpovědní. Prostě, všechno je jinak, to je asi jediná jistota v našem výkladu legislativy. Minimálně té pražské!

Jan Nepomucký již za týden

Říjnové Hovory příští středu povede pan profesor Vít Vlnas. Tedy se ponoříme nejen do historie,ale i do umění. Přijďte si pana profesora poslechnut, bude to stát za to. Srdečně Vás zveme.

Daniel Stach

Pan Daniel Stach je mladý, velmi úspěšný a šikovný člověk. Těší mě, že velmi ochotně přijal naše pozvání a dnes přijde mezi naše studenty. Jsem ráda, že děti uvidí úspěšného mladého muže... 

 A musím říci, že to byla jedna z nejlepších našich besed. Pan Stach je úžasně inspirativní,nabitý energií, vnímavý mladý člověk, o kterém prostě mohu konstatovat jen samá pozitiva. Když vyprávěl o svém nabitém programu, žasnu, jak může všechno stíhat. A s úsměvem na rtu. Dokonale nám přiblížil přípravu pořadu Hyde park civilizace, který se opravdu vyplatí sledovat. Vysvětlil, jak probíhá seznámení se s danou problematikou, na jeden večer je třeba nastudovat čtyři sta stran textu, většinou v angličtině. K tomu má ještě v neděli pořad Věda 24, který se sice rozbíhá, ale už teď nyní signalizuje svoji kvalitu. Popsal i svoji celou profesní dráhu i kariéru sportovce. Mně ale nejvíc fascinoval jeho přehled, noblesa, schopnost upoutat. A v neposlední řadě i to, že nám ochotně a nezištně věnoval svůj čas, což také nebývá zvykem. A pan Stach přišel. Chce se mi říci jazykem dějin, že veni, vidi,vici: tedy přišel , viděl , zvítězil.

Elektronizace

Nedávno jsme doma dělali probírku starých věcí. Narazili jsme i na žákovskou knížku z dob naší základní školní docházky. Zajímavá připomínka starých časů, vybledlé známky, omluvenky, poznámky. Zprávy od paní učitelky, podpisy rodičů. Hle, tehdy mi nešly zlomky? A co ta čtyřka z diktátu, vždycky jsem si myslela, že čeština mi šla vždycky dobře? A jednička ze zemáku, to bych do sebe ani neřekla! Jejda, několik pozdních příchodů a vybíraly se peníze na Vietnam….!

Prostě takové úsměvné listování. Občas ho mohu provozovat i se starými učitelskými diáři, které uvízly v mém archivu. Ale jde o věci dávné a dávnější, dnešek se svojí elektronizací nic podobného nenabízí. Děti disponují elektronickou žákovskou knížkou, která nabízí komfort v tom směru, že rodiče všechno hned vidí, průměr spočítá program sám, žákovskou nelze ztratit (pokud samozřejmě nespadne síť nebo se ve třídě nevyskytne šikovný hacker), nelze ji zachovat pro následující generace, takže nehrozí žádná „tragikomická“ situace, kdy váš nezdárný potomek zjistí, že ani vy jste neměli vždycky samé jedničky. A těch poznámek, mami?

To vše mizí v propadlišti dějin. Aby toho nebylo málo, krom žákovské knížky je už elektronická i třídní kniha, což třeba slavnou cimrmanovskou hru Vyšetřování ztráty třídní knihy rázem řadí do kategorie absurdních dramat, eventuálně sci-fi literatury.

Pokud by z tohoto zamyšlení někdo dovozoval, že jsem nějak zaměřená proti pokroku, neměl by pravdu. Někdy jen trochu pochybuji. Například právě ohledně žákovské knížky. Například v situaci, kdy většina dětí , a skoro stejně velká většina rodičů, ztratí svá přístupová hesla, a o prospěchu a dění ve škole nemají vůbec žádný přehled.

„Jaké mám známky, paní učitelko?“

„Máš je přeci na netu,“ zní už takřka automatická kantorská odpověď.

„Tam jsem už tři měsíce nebyl (a),“ zni odpověď, většinou někdy v době nějaké klasifikace.

Někteří z nás se tomu diví. Jiní si vedle elektronických zápisků vedou pro jistotu paralelní písemné. Jenže je to věc nahodilá, nikoli systémová. Takže ve finále někteří své výsledky znají a jiní zase ne. Problém nastává v okamžiku, kdy dochází na nějaké lámání chleba.

Mediální obraz školy je elektronickými zápisy velmi výrazně vylepšen. Ne že by se tím zlepšila kvalita výuky, ale hrozně dobře to zní, když se někdo prezentuje elektronickými knihami (ať už žákovskými, třídními či dokonce výukovýmiJ). Na to se dneska klade velký důraz. Vypadá to elegantně, nezavání starou dobou a působí velmi moderně.

Pravda, když přijdu do třídy a místo klasické třídní knihy otvírám počítač, přichází čas nových úsměvů: kde je myš? Proč nefunguje klávesnice? Proč se nemůžu připojit? Kdo se zase neodhlásil? … podobných hlášek by současný elektronizovaný kantor, který pořád datluje nějaká hesla, mohl sypat z rukávu dvanáct do tuctu. Když si ale uvědomíte, že elektronická třídnice se ve finále stejně tiskne, aby byla i v papírové podobě, nevyhnutelně se nabízí otázka:

 Proč to všechno? 

Asi hlavně proto, aby to vypadalo hezky na webu a v inzerci. Doba je prostě taková.

V zásadě proti elektronizaci vlastně nemůžeme nic zásadního mít. Snad jen, že žijeme natolik virtuálně, že by se jeden mohl začít bát, aby nás nějaký nečekaný delete nevrátil někam do doby kamenné. Když stačí jen zmáčknout klávesu….

Psáno pro Rodina a škola

Hříšná světice

Naprosto dokonalý název, který dnes prodává sám. Takový vtipný oxymóron musí jistě lákat i ty, kteří běžně po historických knihách nesahají. Ovšem v tomto případě rozhodně neudělají chybu. Jan Bauer, který mimochodem tento týden křtil jinou zajímavou knihu: A to přímo Zajímavá zastavení v dějinách:-), opravdu umí. Ale o tom až příště. Dnes je na programu Hříšná světice. A je výborná, skvělé čtení.  A ti, co znají Ludmilu jen z několika strohých řádků v učebnici, budou žasnout. A my ostatní si budeme vychutnávat krásnu četbu. A žasnout k tomu samozřejmě můžeme také:-)
                                   

Podzimní Praha

Některé výlety mohou být za humny. A přesto nezapomenutelné:-)