Elektronizace

Nedávno jsme doma dělali probírku starých věcí. Narazili jsme i na žákovskou knížku z dob naší základní školní docházky. Zajímavá připomínka starých časů, vybledlé známky, omluvenky, poznámky. Zprávy od paní učitelky, podpisy rodičů. Hle, tehdy mi nešly zlomky? A co ta čtyřka z diktátu, vždycky jsem si myslela, že čeština mi šla vždycky dobře? A jednička ze zemáku, to bych do sebe ani neřekla! Jejda, několik pozdních příchodů a vybíraly se peníze na Vietnam….!

Prostě takové úsměvné listování. Občas ho mohu provozovat i se starými učitelskými diáři, které uvízly v mém archivu. Ale jde o věci dávné a dávnější, dnešek se svojí elektronizací nic podobného nenabízí. Děti disponují elektronickou žákovskou knížkou, která nabízí komfort v tom směru, že rodiče všechno hned vidí, průměr spočítá program sám, žákovskou nelze ztratit (pokud samozřejmě nespadne síť nebo se ve třídě nevyskytne šikovný hacker), nelze ji zachovat pro následující generace, takže nehrozí žádná „tragikomická“ situace, kdy váš nezdárný potomek zjistí, že ani vy jste neměli vždycky samé jedničky. A těch poznámek, mami?

To vše mizí v propadlišti dějin. Aby toho nebylo málo, krom žákovské knížky je už elektronická i třídní kniha, což třeba slavnou cimrmanovskou hru Vyšetřování ztráty třídní knihy rázem řadí do kategorie absurdních dramat, eventuálně sci-fi literatury.

Pokud by z tohoto zamyšlení někdo dovozoval, že jsem nějak zaměřená proti pokroku, neměl by pravdu. Někdy jen trochu pochybuji. Například právě ohledně žákovské knížky. Například v situaci, kdy většina dětí , a skoro stejně velká většina rodičů, ztratí svá přístupová hesla, a o prospěchu a dění ve škole nemají vůbec žádný přehled.

„Jaké mám známky, paní učitelko?“

„Máš je přeci na netu,“ zní už takřka automatická kantorská odpověď.

„Tam jsem už tři měsíce nebyl (a),“ zni odpověď, většinou někdy v době nějaké klasifikace.

Někteří z nás se tomu diví. Jiní si vedle elektronických zápisků vedou pro jistotu paralelní písemné. Jenže je to věc nahodilá, nikoli systémová. Takže ve finále někteří své výsledky znají a jiní zase ne. Problém nastává v okamžiku, kdy dochází na nějaké lámání chleba.

Mediální obraz školy je elektronickými zápisy velmi výrazně vylepšen. Ne že by se tím zlepšila kvalita výuky, ale hrozně dobře to zní, když se někdo prezentuje elektronickými knihami (ať už žákovskými, třídními či dokonce výukovýmiJ). Na to se dneska klade velký důraz. Vypadá to elegantně, nezavání starou dobou a působí velmi moderně.

Pravda, když přijdu do třídy a místo klasické třídní knihy otvírám počítač, přichází čas nových úsměvů: kde je myš? Proč nefunguje klávesnice? Proč se nemůžu připojit? Kdo se zase neodhlásil? … podobných hlášek by současný elektronizovaný kantor, který pořád datluje nějaká hesla, mohl sypat z rukávu dvanáct do tuctu. Když si ale uvědomíte, že elektronická třídnice se ve finále stejně tiskne, aby byla i v papírové podobě, nevyhnutelně se nabízí otázka:

 Proč to všechno? 

Asi hlavně proto, aby to vypadalo hezky na webu a v inzerci. Doba je prostě taková.

V zásadě proti elektronizaci vlastně nemůžeme nic zásadního mít. Snad jen, že žijeme natolik virtuálně, že by se jeden mohl začít bát, aby nás nějaký nečekaný delete nevrátil někam do doby kamenné. Když stačí jen zmáčknout klávesu….

Psáno pro Rodina a škola