Když žasnout, tak potichu

Z našeho ministerstva (rozuměj školství) občas přicházejí nápady, že když o nich soudný člověk přemýšlí, musí dospět k názoru, že jde o patrně o jakousi nepsanou povinnost vydávat nová nařízení jak na běžícím pásu, bez ohledu na jejich relevanci.

Vzhledem k úrovni a množství podobných aktivit na tom asi něco bude. Jenom nevím, jak to probíhá prakticky. Jde o vnitřní příkaz? Či vlastní aktivitu a nekonečnou invenci některých úředníků?  Myslím, že jde kombinaci obého. Je to takové méně viditelné a také bezpečnější, což se hodí v okamžiku, kdy se objeví nějaký šťoural, který se nad věcmi začne pozastavovat. V podobném případě nemůže být nikdo popotahován či volán k odpovědnosti, protože se celá věc označí za kolektivní dílo či povinnost směrem k EU.

Asi by stálo za to vyřešit i takové detaily, jak podobné věci úplně obalit stoprocentní nenápadností Pobyt dětí ve škole se třeba nenápadně stále prodlužuje, povinných deset let zatím nikoho nepobouřilo, nezkusíme to protáhnout ještě o rok či dva?  Mimikry jsou totiž dokonalou zbraní. Když na sebe moc neupozorňujete, mluvíte tak, že vám skoro nikdo nerozumí, můžete prosadit tolik novinek, že by bývalí kreativci bledli závistí.  

Podle mého by jistě bylo zajímavé, kdyby podobní tvůrci někdy vyzkoušeli praktickou stránku školství. Aby si mohli vyzkoušet třicet dětí s pěti integrovanými jedinci, kteří jsou zařazeni v rámci moderní inkluze, leč peníze již nikdo nedodá.  Kantor si tedy musí vystačit s vlastní energií. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby dostal k dispozici nějaké kreativního úředníka nebo alternativce, který by se jistě rád zapojil. Jenže kde je vzít? Těžko říci. Přitom experimentátorů ve školství je dost.  Od stolu se to ovšem krásně vymýšlí, ale vyrazit do terénu se už nikomu nechce.  Jedna bývalá kantorka mi před nedávnem vyprávěla, že v našich úřednických kruzích se už dneska vlastně ani neví, co se ve školách učí, protože trendy se mění tak rychle, že už se ani neví, v kolikátém bodě té které novely se právě nacházíme. Ona sama prý vkládá určitou naději právě do té nepřehlednosti. Až se zase vymění ministr, nemá šanci zjistit, co funguje a co ne, tak se třeba – nějakou administrativní chybou-můžeme dostat k něčemu, co má skutečný smysl. Rozumím tomu tak, že doufá v něco jako záblesk zdravého rozumu. No, napadlo by vás, že bude třeba hledat špetku logiky a přemýšlení i v takové instituci, která si myšlení dává do svého loga? Najít ho tam není přitom vůbec snadné.

Nelze ovšem vyloučit, že časem se bude blýskat na lepší časy.  Dojdou teoretici a ke slovu se dostanou vysloužilí praktici. Tedy ti, kteří nehoní politické body a o školství nejen reálně uvažují, ale i si ho sami vyzkoušeli. Možná pochopí, že sedět v lavicích do dvaceti (a výše) není úplně to pravé ořechové. Otázka je, zda se zase dětem bude chtít někam do skutečného života, protože poflakovat se ve škole je jistě příjemnější než někde pracovat. Byla bych i pro zrušení státní maturity, stovek zbytečných gymnázií a vznik kvalitních odborných škol (pozor, neplést s praktickými, ty jsou právě nyní v poloutajení rušeny.), i když bych asi nepotěšila ty ambiciózní rodiče, co si přejí mít doma gymnazistu.

Předpokládám, že konečně by se opět mohly vrátit školní osnovy, které se vzájemnou provázaností dopracují k lepším studijním výsledkům.

Trošku problém by mohl být se současnou politickou korektností. Praktické školy (které dříve byly zvláštní či pomocné, což je dnes nepřípustné vyslovit) měly své opodstatnění. Děti se zde mohly rozvíjet ve svém vlastním tempu a bez stresu. To se zjevně nehodí do dnešní doby. Možná to zní hezky, že chceme inkluzi všech, ale jaké je to, být v kůži dítěte, které není zrovna na matematiku, ale má šikovné ruce a dostane se do školy, kde tu matematiku prostě musí dát ve stejném rozsahu jako ti nejlepší, protože manuální zručnost tam nikoho nezajímá, asi nikdo neřešil.

Na veřejnost a pro mediální obraz se navíc detaily moc nehodí. Nepůsobí nijak efektně. Protože když inkluze, tak inkluze. A běda, když pochybujete. Rázem jste necitelný egoista. Takže sledujme v tichosti další nová nařízení z našeho ministerstva. A jediné, co můžeme, je tiše žasnout.

Přijde?

Přijde pátá kniha?

Je otázka, kterou si kladu na prahu nového roku. Je u pana nakladatele, v redakční práci, je přislíbená. Tak uvidíme, jakou odpověď si za rok touto dobou na zvolenou otázku budu moci dát. Zatím pevně věřím, že kladnou, ale znáte to, neříkej hop….Tak uvidíme:-)

Svatý Martin ve zdi

a koncert našich školních umělců. Krásné místo v centru Prahy, je tu logicky i výborná akustika, takže to našim pěvcům znělo pěkně malebně. Tříkrálový koncert. Zakončení Vánoc. Letos poprvé,ale mohla by z toho být pěkná tradice. Dnes šlo o výborný zážitek. 

Hus předává pochodeň

Nějak jsem si nemohla odpustit tuto slovní hříčku, která ale vystihuje podstatu letošních celoročních oslav. Zajímavých asi většinou pro historiky, ale snaží se prostoupit celý veřejný prostor. Loni se připomínalo šest set let od upálení Jana Husa, letošek bude ve znamení Karla IV. To už, na rozdíl od upálení, lze slavit. 
V květnu to bude sedm set let od okamžiku, kdy se v domě U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí Elišce Přemyslovně narodil první syn Václav, budoucí otec vlasti. Celý letošní rok si to budeme v nějaké podobě připomínat. Docela se těším, co nového se dozvím, jak to bude pojato, co všechno to přinese. Husův rok byl docela plodný, tak uvidíme, kam donese výroční pochodeň náš největší Čech:-)
Samozřejmě se mu plánujeme věnovat i v našich Hovorech o historii, kde nás životem Karla IV. provede odborník na slovo vzatý, pan profesor Petr Čornej, který nám přislíbil přednášku na 24. února. Tedy už teď se můžeme těšit na velkého Čecha v podání velkého historika.

Umělecká Paříž

Vánoční dárek. Že by inspirace pro příští rok? Každopádně zajímavé čtení. Mám už doma podobně laděnou Vídeň a každý výlet do rakouské metropole s tímto průvodcem byl úplně jiný a zajímavý. Paříž slibuje totéž. Jde o průvodce po stopách spisovatelů, básníků, malířů, hudebníků a bohémů.  Autorem je Václav Fiala. Anotace na obálce praví, že kniha vyšla už před třinácti lety a protože se jí dostalo velkého zájmu čtenářů, vychází znovu po důkladné revizi. A nejlepší je poslední věta: 
"autor i nakladatel doufají, že se opět stane oblíbeným průvodcem, který čtenáře povede po stopách umělců magickým světem města nad Seinou".  

Napadlo mě, že to může být rovnou i novoroční předsevzetí, že přání pana nakladatele a autora dojde realizace. Zatím je to tedy ve stádiu čtení a i to je zážitek. Příběhy doslova ožívají před očima. Třeba zrovna se „potuluji“ po rue Daguerre, která se jmenuje podle vynálezce černobílé fotografie, vznikaly tu krom jiného první návrhy „mobilů", a bydlel tu též i Émile Zola. V roce 1866 obýval dům číslo 62…:-) Už se těším, až se virtuální zážitky představí v realitu a budu stát před oním domem skutečně. Zatím tedy čtu...

                                                        

Filipika proti ohňostrojům

Nějak si nemohu odpustit svou každoroční nechuť proti petardám, střílení, kraválu a ohňostrojům všeho druhu. Čím jsem starší, tím víc to nesmyslné vyhazování peněz do vzduchu za účelem vítání čehokoliv (nejen nového roku) nechápu. V první řadě jako milovnice psů a zvířat vůbec (dodnes se mi otvírá nůž v kapse při vzpomínce na předloňský ohňostroj „kreativně“ odpálený z Vltavy, který zabil několik labutí.)

     Trapné detonace zní v podstatě už od Mikuláše. Stalo se nějakým novodobým zvykem během těchto zimních svátků pořád něčím práskat.  A v období konce roku to vrcholí, což je fakt, se kterým asi nic nenaděláme, protože se to prostě líbí,byť jistě existuje víc jedinců, jako jsem já, totiž takových, kteří ho upřímně nenávidí.

  Fascinuje mě i ta automatická arogance, kvůli ohňostroji se mění doprava, uzavírají ulice, nelze ujet, utéct, uniknout.

    Fascinuje mě samozřejmě i to nesmyslné plýtvání. Když jako škola žádáme Magistrát o dotace kupříkladu na protidrogovou prevenci, dosáhneme s vypětím všech sil a špičkového výkonu v oboru byrokracie tak na dvacet třicet tisíc korun. A to není vůbec jisté. A včera večer tady naprosto jistě vyletělo do vzduchu víc jak milion magistrátních peněz. (když už jsme u toho, nechápu ani to, že jinde to jde mnohem levněji - třeba v Brně "jen" za tři sta tisíc...)

A krom toho desítky dalších lokálních ohňostrojů, které si vybuchují, jak koho napadne, ve dne, v noci, ráno, večer…

My, odpůrci, samozřejmě nemáme snadnou pozici, protože ono blyštivé šílenství se táhne celým světem a mnoho lidí na něm s radostí okem spočine. Proč, je mi záhadou. Úplně stejnou, jako nutnost během oslav všechno kolem sebe ničit. Tak v rámci čísi veselé ohňostrojové detonační radosti kdesi vzplál dům, jinde shořelo auto, sem tam hořely stromy, koše a další veřejné atributy, které padly za oběť ohňostrojovým oslavám.  Média pak (pro mě) překvapivě takové oslavy hodnotí jako klidné, hořelo málo domů, málo aut… Musí snad hořet lidé, aby se nad tím někdo pozastavil? Nahnala bych všechny ty opilce, aby si ten zničený Václavák, Staromák a další lokality šli uklidit hezky sami, ne, aby ve tři musely nastoupit úklidové čety pracovníků, kteří musí uklízet bordel po davu nezvedených ožralů. Když jdu na oslavu k přátelům, také na jejich zahradě netřískám lahve od vína a nezapaluji okrasné stromy, jak se děje ve veřejném prostoru?

A aby toho nebylo málo, tak se mnoho ohňostrojů spustí znovu na Nový rok. Je to jistě forma vyzkoušené římské metody chléb a hry, dovedené do absurdních detailů tyranie ohňostrojem, hlukem a vyhazováním peněz do ovzduší.

Těším se na osvíceného panovníka, který podobné kratochvíle zakáže. Nebo povolí, ale jen za vlastní a v určeném čase. Pěkná to utopie na počátku nového roku. 

Jak na Nový rok

Tak po celý rok:)
Dnes je to sedmnáct krásných měsíců. Bude to tedy krásný rok:-)
  Už se rýsují nová,celá a smysluplná slova. Je jim rozumět a denně přibývají. Z vánočních dárků byla největší radost z knížek:-). Už i diskutuji, umím pěkně sdělit své ne. Každý den je prostě dobrodružství. A tak by to mělo být celý tento nový rok:-)