Když žasnout, tak potichu

Z našeho ministerstva (rozuměj školství) občas přicházejí nápady, že když o nich soudný člověk přemýšlí, musí dospět k názoru, že jde o patrně o jakousi nepsanou povinnost vydávat nová nařízení jak na běžícím pásu, bez ohledu na jejich relevanci.

Vzhledem k úrovni a množství podobných aktivit na tom asi něco bude. Jenom nevím, jak to probíhá prakticky. Jde o vnitřní příkaz? Či vlastní aktivitu a nekonečnou invenci některých úředníků?  Myslím, že jde kombinaci obého. Je to takové méně viditelné a také bezpečnější, což se hodí v okamžiku, kdy se objeví nějaký šťoural, který se nad věcmi začne pozastavovat. V podobném případě nemůže být nikdo popotahován či volán k odpovědnosti, protože se celá věc označí za kolektivní dílo či povinnost směrem k EU.

Asi by stálo za to vyřešit i takové detaily, jak podobné věci úplně obalit stoprocentní nenápadností Pobyt dětí ve škole se třeba nenápadně stále prodlužuje, povinných deset let zatím nikoho nepobouřilo, nezkusíme to protáhnout ještě o rok či dva?  Mimikry jsou totiž dokonalou zbraní. Když na sebe moc neupozorňujete, mluvíte tak, že vám skoro nikdo nerozumí, můžete prosadit tolik novinek, že by bývalí kreativci bledli závistí.  

Podle mého by jistě bylo zajímavé, kdyby podobní tvůrci někdy vyzkoušeli praktickou stránku školství. Aby si mohli vyzkoušet třicet dětí s pěti integrovanými jedinci, kteří jsou zařazeni v rámci moderní inkluze, leč peníze již nikdo nedodá.  Kantor si tedy musí vystačit s vlastní energií. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby dostal k dispozici nějaké kreativního úředníka nebo alternativce, který by se jistě rád zapojil. Jenže kde je vzít? Těžko říci. Přitom experimentátorů ve školství je dost.  Od stolu se to ovšem krásně vymýšlí, ale vyrazit do terénu se už nikomu nechce.  Jedna bývalá kantorka mi před nedávnem vyprávěla, že v našich úřednických kruzích se už dneska vlastně ani neví, co se ve školách učí, protože trendy se mění tak rychle, že už se ani neví, v kolikátém bodě té které novely se právě nacházíme. Ona sama prý vkládá určitou naději právě do té nepřehlednosti. Až se zase vymění ministr, nemá šanci zjistit, co funguje a co ne, tak se třeba – nějakou administrativní chybou-můžeme dostat k něčemu, co má skutečný smysl. Rozumím tomu tak, že doufá v něco jako záblesk zdravého rozumu. No, napadlo by vás, že bude třeba hledat špetku logiky a přemýšlení i v takové instituci, která si myšlení dává do svého loga? Najít ho tam není přitom vůbec snadné.

Nelze ovšem vyloučit, že časem se bude blýskat na lepší časy.  Dojdou teoretici a ke slovu se dostanou vysloužilí praktici. Tedy ti, kteří nehoní politické body a o školství nejen reálně uvažují, ale i si ho sami vyzkoušeli. Možná pochopí, že sedět v lavicích do dvaceti (a výše) není úplně to pravé ořechové. Otázka je, zda se zase dětem bude chtít někam do skutečného života, protože poflakovat se ve škole je jistě příjemnější než někde pracovat. Byla bych i pro zrušení státní maturity, stovek zbytečných gymnázií a vznik kvalitních odborných škol (pozor, neplést s praktickými, ty jsou právě nyní v poloutajení rušeny.), i když bych asi nepotěšila ty ambiciózní rodiče, co si přejí mít doma gymnazistu.

Předpokládám, že konečně by se opět mohly vrátit školní osnovy, které se vzájemnou provázaností dopracují k lepším studijním výsledkům.

Trošku problém by mohl být se současnou politickou korektností. Praktické školy (které dříve byly zvláštní či pomocné, což je dnes nepřípustné vyslovit) měly své opodstatnění. Děti se zde mohly rozvíjet ve svém vlastním tempu a bez stresu. To se zjevně nehodí do dnešní doby. Možná to zní hezky, že chceme inkluzi všech, ale jaké je to, být v kůži dítěte, které není zrovna na matematiku, ale má šikovné ruce a dostane se do školy, kde tu matematiku prostě musí dát ve stejném rozsahu jako ti nejlepší, protože manuální zručnost tam nikoho nezajímá, asi nikdo neřešil.

Na veřejnost a pro mediální obraz se navíc detaily moc nehodí. Nepůsobí nijak efektně. Protože když inkluze, tak inkluze. A běda, když pochybujete. Rázem jste necitelný egoista. Takže sledujme v tichosti další nová nařízení z našeho ministerstva. A jediné, co můžeme, je tiše žasnout.