Podzimní Vídeň

Vídeň, naše druhé (první) hlavní město, je krásná vždycky. Mám pro ni slabost, cítím se tam tak trochu jako doma:-). Když ještě vyjde počasí, je víkendový výlet do Vídně vskutku relaxační. Naším posledním cílem byla Albertina a výstava Joana Miró. A jako bonus pak císařská hrobka a Schonbrunn. Doprovázeno samozřejmě kvalitní vídeňskou kávou, dortíky a atmosférou.........

Opera

                                                                        Albertina

                                                        Obrazy katalánského umělce

                                                      Kapucín před císařskou hrobkou

                                                  Marie Terezie majestátní i po smrti

                                                  Poslední odpočinek Franze Josefa

                                                             Svatoštěpánský dóm

                                                                      Schonbrunn

                                                       Krásné podzimní zahrady

                                                                Neptunovy fontány

.............prostě Vídeň jako vyšitá:-)

To za našich mladých let nebylo:-)

To za našich mladých let rozhodně nebylo, bývala dědečkova oblíbená mantra. Reagoval tím na všechno, co se mu jen trochu nelíbilo či co se vymykalo všeobecně přijímané realitě. Myslel tím tedy stejně hlučnou mládež jako zkorumpované politiky, nedochvilnou dopravu či třeba nedostatek sněhu v zimních měsících.

Někdy také připsal vinu na přírodních anomáliích i nám, když jsme jako děti trochu víc skotačily, hned za to mohly erupce na slunci, které ale za jeho mladých let zcela jistě nebyly. Nebo když mu přívalový déšť zničil jeho s láskou budovanou zahrádku, s naprostou jistotou dokázal označit viníka, kterého viděl v současných neschopných politicích. Za jeho mládí takoví „kazisvěti“ rozhodně u moci nebyli.

S přibývajícími léty jeho mantra nabývala na intenzitě a nakonec současnost definitivně zavrhnul, protože za jeho mládí bylo všechno lepší.

Nikdy bych nevěřila, že jeho modlitba postupně pronikne i do našeho slovníku. Fakt, že najednou zjišťujeme, že za našich mladých let bylo všechno jinak, může člověka trochu zaskočit. Je to genetika? Známka stárnutí? Nebo nějaké zvláštní úchylky na minulost?

 Tahle myšlenka mě zaměstnávala zejména poté, kdy jsem podobnou hlášku vyřkla poprvé, tehdy vlastně ještě tak trochu mimoděk. První, co mě napadlo, byla otázka, proč to vlastně říkám?  A myslím to doopravdy nebo je to skutečně nějaká mantra, která se v určitém věku objeví u všech? Chvíli jsem o tom pseudoproblému dumala. Popravdě řečeno, nic světoborného jsem nevykoumala. Jde logicky o vzpomínkový optimismus, který asi nemá žádný racionální základ. Ale vydrží jako váš průvodce dlouhá léta. Ne, že by se člověk občas nepokoušel mlčet, ale projevy sebezapření v tomto ohledu lidé dvakrát nešetří.

 Jistě mnozí z nás došli k názoru, že za našich mladých let to bylo stejné, ba někteří dokonce jdou tak daleko, že sarkasticky tvrdí, že to bylo mnohem horší než dnes.

Přitom reálné srovnání by jistě nebylo od věci. Jenže s realitou je trochu potí. Každý si ji upravuje k obrazu svému, chápe ji po svém a realitu jiných moc nebere na zřetel. I můj dědeček rozhodně neměl idylické mládí, co také chtít od válečné doby, ale přesto se k idealizujícímu výroku uchyloval více než často.

Pamatuji si, že mě to jednou vedlo ke zvědavým otázkám, jak mohlo být lépe třeba za války? Podíval se na mě jako bych promluvila cizí řečí a pak jen rezignovaně mávl rukou. Tomu ty nemůžeš rozumět, řekl mi a pustil se do pletení košíků, které měl jako uklidňující terapii. Dodnes s nimi chodím na houbyJ. Výsledkem bylo, že jsem si myslela něco o nepochopitelných myšlenkových pochodech starců, což se mi po letech vrátilo jako bumerang.

Dovedu si představit, jak by se dnes tvářil na moje prozření. Pokud by ale už zase nebyl myšlenkově jinde a nehleděl na veškeré dění kolem sebe se shovívavostí a moudrostí stáří, které ví, že všechno tady už bylo a s úsměvem sleduje, jak se všichni kolem pinoží, aby objevili dávno objevené.

To se samozřejmě už dnes nedozvím, protože dědeček je dávno na pravdě boží a mě přepadají pochybnosti o tom, jak to vůbec za našich mladých let bylo.  A rozhodně nemyslím politické systémy či náladu ve společnosti. Co vlastně myslím jde jen těžko říct. Asi jen to, že to prostě za našich mladých let nebyloJ

Deník kastelána

Humorné příběhy Poslední aristokratky probudily čtenářský zájem i po jiných knihách pana Bočka. Proto se na pultech objevila i jeho dávná kniha Deník kastelána, který je situován do devadesátých let. Samozřejmě, úměrně zájmu je našponovaná i cena, která, dle mého, této útlé knížečce neodpovídá, leč zákon trhu je nelítostný. Tedy i přes neadekvátní cenu jsem čekala adekvátní čtení. Nyní již pod jménem autora, ne pod pseudonymem, jako před lety.  A co k tomu říci?  Tak třeba už jen proto, že být kastelánkou je jedním z mých životních (a dosud nesplněných) cílů, mě kniha lákala. A i zaujala, i když jsem vlastně asi čekala něco jiného. Přesto jsem četla ráda a s chutí, ale vracet se asi nebudu. Možná jsem si měla přečíst tehdy, před lety, možná by to souznění bylo ještě větší. Leč za přečtení příběh člověka, který v pětatřiceti naprosto znechucen vším, odchází na Moravu dělat kastelána, určitě stojí. Je tam výborné vyprávění, je tam tajemno, pragmatično, kritično, prostě vše, co je žádáno a je aktuální. V devadesátých letech i dnes. Zajímavá nadčasovost. Deník kastelána se mi četl dobře i přesto, že jinak deníkovou literaturu moc nemusím. Ale jak známo, výjimky potvrzují pravidla, proto jsem za Deník kastelána rádaJ

                                            

                                                               

Mlčeti zlato

Jestli mi něco opravdu moc nejde, tak to je mlčet v pravou chvíli. Většinou cítím potřebu pojmenovat všechny křivdy světa, vyjádřit se k danému problému, protože mě prostě ta slova svědí na jazyku. Navíc, nepojmenovanost či nedořečenost podle mého nadělá víc škody než užitku, ale zdá se, že si to mnozí lidé nemyslí. Když se řekne A mělo by také zaznít B. Pokud nezazní, jakože většinou ne, nemělo by ale ani přijít ani C někde za rohem či v jiném kontextu. Kdysi jsem s podobným nastavením bojovala hodně, s věkem přichází prozření a rezignace. A učím se mlčet, protože je asi mnohem lépe něco neříct než říkat a mít pocit, že se hází hrách na stěnu. Ono by se dalo najít i jiné české přísloví, takové expresivnější, ale to by si jistě někdo mohl vztáhnout na sebe, tudíž je hrách rozhodně bezpečnější varianta k vyjádření zbytečnosti. Pravda, rázem vyvstává nový problém, jak svoje němé já ventilovat, protože někdy se ta slova derou ven i proti vaší vůli. Tady se poměrně osvědčuje deník, kam lze bez obav vyjádřit názor či pocit bez nutnosti vysvětlovat, proč zrovna nejste politicky korektní. Prostě slovo zase získá svůj prvotní význam a nesupluje roli vaty, tedy něčeho, co se sice řekne, ale prase aby se v tom vyznalo. Samozřejmě nepřipadá v úvahu deník elektronický, který vyžaduje tolik autocenzury, že vlastně o žádnou zpověď nejde. Hezky, postaru, rukou. Pravda, i tady hrozí zcizení či vpád cizích očí, ale protože schopnost dešifrovat rukopis se dnes kvapem vytrácí, je tato forma ventilace poměrně bezpečná. Pak můžete dospět do stadia, kdy nemáte potřebu komentovat vůbec nic, protože to stejně nemá cenu. Pravda, kapku nihilistické, leč jde o léty ověřenou realitu. Jistě, člověk se musí vymezit i v profesi, rozhodně nemůžete být s takovým přístupem třeba politikem, jedno zda komunálním či celorepublikovým. To naopak, musíte umět mluvit pořád a nejlépe o něčem, leč rádoby sofistikovaně. A hlavně se rád poslouchat, protože to je základ úspěchu. ..

Jak to mám s časem?

Vztah dcery a otce má svá určitá specifika, nějakým způsobem ovlivňují jeden druhého jinak, než matka dceru či matka syna.  Prostě je to jiné. Nechci dělat psychologickou sondu, chci se jen tak nějak nostalgicky zamyslet. Čas totiž letí jako bláznivý a od tatínkovy smrti už brzy uplynou dva roky.  A když tak hledím na jeho fotku, třeba na tu, na které blbne se Zachariášem, napadá mě, jak je ten čas relativní a jak to všechno posouvá do jiných dimenzí. Často se mi nyní vrací pocit, že mi chybí víc než tehdy, když odcházel. Tenkrát byl nemocný, všechno bylo na nic, v podstatě všichni čekali, že to přijde a zároveň všichni čekali, že se stane zázrak, on se probere z kómatu, vstane a všechno bude jako dřív. Nebylo, samozřejmě. Ale šlo tehdy o takové bezčasí, krajinu nikoho, kterou se člověk pohybuje tak nějak ze setrvačnosti, apaticky, v podstatě bez těch hraničních emocí. Pak se to stane, vyvalí se kupa starostí, problémů a kdo ví čeho, po pohřbu máte pocit, že vám něco někde amputovali, ale ještě pořád nevíte co a kde, protože amputace údajně tolik nebolí a ještě dlouho funguje imaginární pocit, že amputované místo je na svém místě. Není, to víme, ale je tu určitá anestézie, takže to prostě nějak jde. Ale útlum odezní, čas běží a musí se přiznat k velké lži. Totiž k tomu, že rány vůbec hojit neumí, to si prostě někdy vymyslel, aby si zlepšil svou zhoršující se image.

Čas všechny rány zhojí je totiž jedna z největších mystifikací, kterou se lidstvu podařilo vytvořit. Nezhojí. Posune jinam, obrousí, ohladí, vytvoří jiný úhel pohledu, ale nezhojí.  Tak to prostě je. Stejně jako to, že mně se po tátovi teď stýská víc než tehdy, když se to stalo. Prostě amputace.

Zatím ho pořád cítím, ale i tak, už životem kapku kulhám. Vím, že budu v průběhu zbývajícího života pajdat čím dál víc, ale tak to prostě je. Uvědomuji si to dneska asi o to víc, že zrovna dneska by měl tatínek svátek. Takže gratulace už jen virtuální, stejně jako moje zamyšlení. To prostě není Nic nového pod sluncem...

Bejvávalo.....

I takhle se psalo, i když to je dnes už sci-fi. I nedávno oprášený psací stroj už budil nevěřícný údiv, což teprve pradávný husí brk. Že s ním někdo napsal celou knihu, ba i několik knih, je prostě neuvěřitelné. Rukou už se dnes takřka nepíše a pokud ano, pak jde většinou buď o luxusní pera nebo klasické propisky, které slouží k nečitelnému podpisu,protože víc vlastně ani psát nemusíme. Když jsem nedávno vytáhla stařičký psací stroj, sama jsem nemohla uvěřit, že jsem na něm kdysi naklepala celou diplomku. Suverénně jsem si tedy myslela, jak tu historickou mechaniku stále ovládám, což se samozřejmě ukázalo jako omyl. Už to prostě nejde, na počítači se píše jinak. Vlastně se píše samo...A to jsem to brkem ani nezkoušela, byť lahvičku inkoustu také vlastním. Ale jako hezkou dekoraci. Stejně jako penál na tužky z počátku století. Či tabulku, kterou děti kreativně nazvaly tabletem minulosti:-).  Jen mě tak napadá, jak to prostě tehdy mohli zvládat, psát brkem, prát na valše, chodit pěšky, vařit na plotně, topit v kamnech....Nepochopitelné, ač něco z toho jsem sama zažila. Ale ten brk kupodivu ne, to je jen hezká historická rekvizita.:-). Podobně jako disketa, na které mám ještě několik svých prvotních textů. jen už je nelze na ničem přečíst. Nějak rychle se to všechno mění. Jen staré knihy, napsané brkem, zůstávají:-)

Nové šatičky

Když jsou narozeniny, má přijít dárek. A je jedno, že nejde o nějaké kulatiny, ale o dva měsíce. Každá žena je parádnice, jedno, zda několikaměsíční či několikaletá. Hanička má dva měsíce zrovna dnes a k narozeninám šatičky prostě patří. Nejsou na denní nošení, čekají na křtiny, které se blíží. Ale už dneska se můžeme radovat a těšit. Dva měsíce jsou k radosti důvod jako hrom. Hanička se navíc ukázala jako velká parádnice. Při zkoušení a následném focení se tvářila velice spokojeně. Přestože přicházela doba, kdy si ráda zakřičí, najednou bylo ticho, nové šaty a naše frenetické poskakování kolem s foťákem ji zjevně zaujalo natolik,že se předvedla jako profesionální modelka. Spokojenost a úsměvy rozdávala na všechny strany. Móda ji zjevně baví:-)