Mluv, mluv, zajímáš mě...........

Už mám dost odžito, abych věděla, že v lidových moudrech se skrývá pravda.  Abychom dávno známé věci nemuseli složitě znovu objevovat. Nevztekat se, neplácat hlouposti, neplýtvat časem. Jsou dokonce i takové, které už vnímám jako zažité, nebo přesněji, snažím se podle nich existovat. 

Je mi jasné, že plno věcí člověk může prošvihnout naprosto zbytečně a tak se snažím. Životní zkušenost mi radí, že opakování si můžeme dovolit jen ve škole.

   Už bych mohla teoreticky sepisovat, co všechno člověk má a co by neměl zmeškat.  Asi by nešlo o bestseller, neb bych nenapsala nic objevného, nic, co by každý z nás nevěděl. Přesto, i když člověk ví, často nekoná.  Protože co neřekneš, nedopovíš.

A tolik věcí zůstává nedořečených, tolik jsme neřekli, mnohdy i z důvodů naprosto malicherných. Prostě jsme nestačili dopovídat. A to i přesto, že to dobře vím.  
Jako by člověk myslel, že jemu se léty ověřené pravdy vyhnou. Nevyhnou. 
A mrzí o to víc, že víte, že jste to prošvihli nezvratně. A mnohdy vlastní vinou. Navíc možnost nápravy v budoucím životě je velmi nejistá. Ale jeden prostě doufat musí…:-)

Tak se snažím říkat vše, co cítím a o čem si podvědomě myslím, že by počkalo na později. Nepočkalo. Prostě, carpe diem.

Zejména s bližními svými……….

Škola hrou

Aby se děti nenudily a všechno je bavilo, což je trend současnosti, oživuji občas výuku nějakým kvízem. Kdysi jsem je i kreativně vymýšlela, dnes už používám ty předpřipravené. Naši odborníci jistě vědí lépe než my, co děti zaujme a baví. Do občanky jsem tedy vybrala kvíz o Praze. Pražské děti hlavní město všeobecně moc neznají, tak si formou školy hrou Prahu procvičíme!.

Otázka zněla: Kde máme v Praze  dostihové závodiště?

Odpověď: V Pardubicích.

   

  Žádné zaváhání, žádná odezva z lavic, že tudy cesta nevede.... 

A pak že, Praga caput regni. 

 Prostě škola hrou...:-)

Nerozumím

Nerozumím v naší zemi mnoha věcem. V poslední době mému nechápání vévodí systém věznění našich poslanců. Nemám nastudovaný trestní zákoník, ale docela by mě zajímalo, zda když mě zabásnou, zda mi také půjde plat? Je mi jasné, že ne,neb u nás se přísně dbá na pořekadlo,  co je dovoleno Jovovi, zcela jistě není volovi.

 V podstatě by se totiž tak dalo dobře ušetřit,takový další pilíř úspěšné důchodové (a nejen důchodové) reformy.  Sedíš ve vězení, ušetříš za bydlení a stravu, asi i za lékařské ošetření, a ještě ti jde plat. Ideální systém. Kam se hrabou utopičtí socialisté. 
Všimla jsem si, že zatímco dřív bývalo vězení přeci jenom jakési stigma, dnešní sebevědomí poslanci, když tedy nevezmou nohy na ramena, nastupují do vězení jako do hotelu. S kufírkem, nadutou sebejistotou a představou,jak budou za katrem dál vykonávat svou práci. Samozřejmě, za plný plat. 
Tak tomu tedy fakt nerozumím. Zřejmě nebudu jediná, ale to naše zákonodárce zcela jistě nezajímá. Známe je, ne!

                          

Komiksoví hrdinové

V době, kdy vstupuje do kin jediný komiks, který jsem schopna akceptovat, tedy Čtyřlístek, se do komiksových hrdinů převtělili i naši studenti. Hezká náhoda, stejně jako ta, že k oné reinkarnaci došlo v době předávání Českého lva, kterého jsem ovšem nezískali, byť by si ho mnozí za své filmové kreace jistě zasloužili. 

Na vstupence se třeba objevilo  loňské datum, čehož si povolaní všimli až krátce před  plesem, kdy už bylo hodně pozdě něco měnit. Leda snad filmovým trikem, který se nekonal, ale i tak jsme se dobře pobavili. Šlo totiž o náš maturitní ples. 

 Studenti ho pojali ve filmovém stylu. A  bylo narváno, že by nejeden český film mohl jejich návštěvnost závidět.
 Imatrikulovaní primáni tančili ve stylu Matrixu, jejich starší spolužáci se převtělili do nadpřirozených hrdinů.
 Trochu jsem si finální zážitek zkomplikovala tím, že jsem nechala doma brýle, tudíž jsem byla o řadu detailů ochuzena. Ovšem Supermana jsem poznala. Určitě je všechny pozná i naše dvorní fotografka Gabro, neb průvodní fotografie jsou z její superdílny. Další plesové atributy jsou tradiční a známé, proslovy, předtančení, šerpování, déšť drobných mincí (pravda, spadly i papírové), dojaté příbuzenstvo, tanec, zpěv, přípitky, dary.
 Hudba už je jen k tanci, ne jako  dříve,kdy se uvádělo k tanci a poslechu hrají....

K poslechu to opravdu není. Tím vůbec nemyslím styl hudby, hráli naopak pro všechny generace,ale tak hlasitě, že neslyšíte vlastního slova. Takže jakmile se začalo hrát, přestalo se povídat a měli jste šanci se buď mlčky svíjet v rytmu tance či trpně mlčet. Případně utéct do baru nebo před hotel.

 Dorazila řada absolventů, s nimiž byla radost si povídat ( v mezi-přestávkách nebo právě v tom baru). Pravda, některé ročníky mi už splývají, někoho mám problém poznat, ale veskrze jsme se vzájemně identifikovali a mohli si velmi mile popovídat. To je hlavní důvod, proč mám tato setkání ráda, byť řev reproduktorů jinak ničí mou chatrnou nervovou soustavu. 

    Maturanti byli letos velmi pozorní a krom dárku pro třídní učitelku připravili i dárkové překvapení pro zbývající učitelský sbor. Všechny kantorky jsme si s květinou odnesly poukázku na dva týdny cvičení v Expresce. 
U maturity je tedy budou zkoušet samé štíhlé a vytrénované "krasavice." 

Nu, a když nám bílou limuzínou odjely děti na "afterpárty", my dříve narození jsme se spokojeně odebrali domů se slovy: 
                                        "Tak zase za rok".

Prostě si to přej

   Pierre Franckh je prý autorem bestsellerů, které nám změní život.?  Jsem spíš skeptik a pozitivní myšlení mi většinou moc nejde, tak jsem na knihu zvědavá. Už její název: Prostě si to přejte, a to s lehkostí…

Nu, mám tu zkušenost, že se mi většinou plní ty horší věci, na které se snažím nemyslet, přesto je moje podvědomí vytahuje a ony se pak splní. S těmi pozitivními věcmi to už tak slavné není. Ale jelikož to chci změnit, tak se učím. V záhlaví knihy se píše, že nám dodává odvahu k opuštění zažitých myšlenkových vzorů a díky tomu se nám mohou splnit všechna přání. Prostě si to přej:-)!

No, jestli je to tak jednoduché, tak jsem promarnila pěknou řadu let:-). Nu, trochu to zlehčuji, v univerzální recept stejně moc nevěřím, je to asi v osobním nastavení každého a pak v síle, s jakou si to uvědomuje a jak moc to chcete změnit. Ale knihu čtu s chutí a jsem zvědavá, co se stane, až ji přečtu. Prostě si něco přeji a ………. Uvidíme...J

                   Hezké a zajímavé čtení na konečně slunečnou neděli.

                                                        

Matějská

Přestože Matějové slavili už před týdnem, slavná Matějská začíná až dnes.  Pro mě to znamená definitivní předzvěst jara. Matějská je prostě jaro, byť to mnohdy podle počasí nevypadá.  Ale dneska svítí sluníčko, po tolika temných dnech, takže ta Matějská je opravdovým poslem jara. A to i přes to, že jsem osobně na ni nebyla ani nepamatuji. Stačí mi vědomí, že začala. 

Letos slavně, má padesátileté výročí, tak Stromovkou pochoduje slavnostní průvod, vyhrává hudba, cvičí klauni a večer nás údajně dokonce čeká ohňostroj. Matějská prostě slaví padesátiny ve velkém, tedy padesátiny na Výstavišti, jinak je mnohem starší. 

A ve vzduchu už voní jaroJ. Je to paradox, když si vzpomenu, jaké záplavy sněhu nás deptaly ještě před týdnem, je to prostě jako na houpačce. No, Matějská…J

Neříkej hop...

......dokud jsi nepřeskočil. Všichni dobře známe.Tak jsem tady hopsala spokojeností, že jsem cosi vyhrála v soutěži časopisu Xantypa. Čekala jsem, napjatě,co to asi bude. Obálka z Xantypy dorazila. 
Velká, bublinkatá!
A prázdná!
  Docela jsem zírala. Více méně pobaveně, neb nevím, zda šlo o vtip ze strany časopisu,o čemž pochybuji. Či o chybu odpovědného pracovníka, který má obálky plnit, což je pravděpodobnější.
 A nebo se naskýtá ještě další možnost,na kterou mě přivedly kolegyně v práci díky vlastním zkušenostem.Někdo to prostě po té cestě od Xantypy ke mně vybral! 
Nebylo to doporučeně (jako třeba úmrtní list na jméno zemřelého) a tak to asi není nic těžkého. 
Nyní mám tedy doma výhru nevýhru. Obří obálku a nic.Nu,život je prostě hra. A česká pořekadla více než pravdivá, prostě neříkej hop....