A je tu jiný svět............

Únor

Je měsíc sice krátký, ale i krátká verze umí potrápit. Nemluvím o 

vítězném únoru, ale o měsíci jako takovém. 

Některý výklad jeho názvu zní i jako úmor, že se během něho kdysi 

hodně umíralo. 

My doma to tak máme i v současnosti,  v několikerém vydání, úmrtí 

i pohřby, jeden aby se února skoro bál. A letos zase. 

Některá data si dokonce nesou svoje smutné výročí dublované, na 

jeden den připadá úmrtí i pohřeb, byť po několikaletém cyklu. Asi, 

aby se to nepletlo či lépe pamatovalo. Nebo aby se naši nebožtíci na 

onom světě snadněji našli.  

Únor má prostě svoji nezaměnitelnou roli. A tak si neochotně 

zvykáme a  chystáme pohřeb. Únor své pověsti dostál na sto 

procent. 

Po pohřbu prý přijde úleva.?? 

A až potom si člověk začne doopravdy uvědomovat, jaká změna v 

životě nastala............. 

Rovnováha

Aby byl život hezky vyrovnaný a v rovnováze, tak se včera kamarádce narodila krásná Anička. 

Je zdravá, hezká a plná energie. Takže velmi dobrá zpráva. A hezké datum, znám několik zajímavých lidí právě s tímto datem narození. Anička jistě bude patřit k nim. Hezký start do života.

Moc mě to těší, mám z toho radost a Aničce přeji krásný a spokojený život.

                      Ta miminka jsou prostě úžasnáJ

Psí život

Občas mě napadá, jak celou současnou situaci vnímá Zachariáš. Měl ho rád, s oblibou sedával u něho na klíně a spolu pozorovali, co se děje za oknem. Dovedli spolu blbnout jako malé děti.Tatínek měl také podobné sklony k jeho rozmazlování, jako mám já. Takže při našich návštěvách si  Zachariáš často smlsnul na jeho obědu, za což byli oba náležitě peskováni od maminky. 
A najednou zmizel z jeho života. V podstatě bez rozloučení, odjel a nevrátil se.

    My lidé to máme v tomto jednodušší, můžeme si poplakat, vypovídat se. Můžeme v sobě nechat rezonovat vzpomínky, víme, co se stalo. Umíme si sednout, otevřít víno, zapálit svíčku a v duchu procházet vzpomínkami od začátku do konce. Zasmát se nad veselými příhodami, pobrečet u těch smutných.  A také to tak děláme.

   Navíc víme, nebo alespoň trochu věříme, že rozloučení má definitivní platnost jen pro tento svět, nikoli pro existenci absolutní. Že existuje nějaké propojení nás s těmi na věčnosti. 

   Tyto filozofické úvahy ovšem pes nemá, i když ho měl také rád. Hodně.

     Z počátku nejedl, dlouhé hodiny sedal na jeho židli nebo posteli a posmutněle kňučel. Teď je zase celý pryč z toho, co se kolem děje.

   A tak mě napadá, jestli doopravdy vnímá, že jeho smečka je o 
jednoho člena chudší, nebo zda si to jen namlouvám a přemýšlím o hloupostech. Ale co jiného také dělat, v mezičasí, které nastalo….?

 A tak si tak dumám, jestli ten psí život je opravdu psí. Jestli jen tak štěkne a všechno je zase dobré....?

 Myslím si ale, že to tak není. Prostě si truchlí po svém. Protože to tak je…….

Poprvé

…že všechno je jednou poprvé je můj oblíbený bonmot, který ráda používám.

Pasuje i na moji současnou situaci. Poprvé zařizuji pohřeb takto blízkého člověka. A mnohdy žasnu, co to všechno obnáší. Nechci se rozepisovat o průběhu, to jistě mnozí znají či již zažili na vlastní kůži. Spíš mě zaujala nechtěná komika několika událostí.

Protože tatínek žil na venkově, půjde o klasický pohřeb do hrobu. 

    Některé zvyky jsou na venkově odlišné od městských, a nejen proto se může přihodit, že se stávám svědkem či účastníkem takřka bizarních, možná tragikomických situací. 

  Nebo je to prostě jen nomen omen, což mě napadlo v okamžiku, kdy v pohřební službě vyjednávám s paní Smutnou. 
Hrob vykope pan Vykopal, který mě pozval na schůzku k márnici. „To nemůžete minout“, dodal přátelsky a jal se mi vysvětlovat, co udělá s kostmi, které patrně při výkopu objeví.  
Setkání s panem farářem se zdálo být podobných věcí prosto, nicméně i zde byl vydařený začátek. Na otázku, zda mu  řekneme jméno a další informace ze života, bratr hned začal:

"Nerad!"
Pan farář soucitně pokýval hlavou, že to chápe, že mluví nerad,ale on ty informace opravdu potřebuje. Na druhý pokus už jsme se pochopili a jednání mohlo začít. 

   Jeden by tedy neřekl, kde všude se skrývá určitý humor, komično či přinejmenším možnost se pousmát. A jelikož tatínek byl muž se smyslem pro humor, jistě by ho i tato naše anabáze od paní Smutné k situaci, že to prostě říká nerad:-), pobavila. 
              Protože to on, ač Nerad, tak rád:-)

A život jde dál...............

                                                 

                                                                                                                                                                                      Jsou v životě lidském chvíle, kdy účast ani dobrá slova moc nepomáhají, člověk si prostě určitou zkušeností musí projít sám, sám ji vstřebat, uchopit a nějak ji přijmout

    Moc dobře ve svém věku vím, že štěstí není jen o úsměvech, veselosti a dosažených životních metách.

Tyto atributy jsou sice příjemné, ale nejsou tím hlavním.
 Věta, mnohdy vnímaná jako fráze, je tím základním stavebním kamenem, hlavně zdraví. Nic jiného nám štěstí nepřinese.

 A když není zdraví, všechno je rázem jinak. Život  se náhle rozplývá v mlhavé beznaději. Konec. Spokojenost opadne a pak už je tu jen ta starost a smutek. Ten všudyprostupující, všudepřítomný smutek. 
     Člověku pomalu dochází, že něco končí, že to, co bylo, už není 

a nějak se to nedá ničím nahradit. Cokoliv by v daný okamžik vyměnil za změnu situace. Nejde to.

      I když už léta vedeme dospělý život, pořád je v nás něco z té holčičky, která se potřebuje přitulit ke svému tátovi, cítit jeho blízkost, jeho rozhodnost, péči i lásku. To dodává energii i dospělé ženě, ta mužná jistota žijící v povzdálí.
 Ačkoliv má každý svůj vlastní život, víme, že je. A to přináší člověku nejen sílu a klid, ale i ten neuchopitelný pocit štěstí. 
Občas člověk podlehne iluzi, že je to navždycky. Hezkým věcem se snadno uvěří.
 Pak nevěřícně schováváme hlavu do polštáře, který tlumí vzlyky a vpíjí  slzy, které odnášejí to šokující poznání, že všechno je jinak. Naděje mizí.

   Častokrát si člověk představuje, co bude, až něco podobného přijde. 
Přesto na to není připraven, nemůže být. Nejde natrénovat podobné situace, kdy se musíme vyrovnávat s utrpením svých nejbližších. Přitom je to přirozený běh života, i když na to tak rádi zapomínáme.

Chceme pro svoje blízké jen to nejlepší, a tak to má být. Patříme k sobě. Je to až symbióza.

   A pak jako bychom ztráceli podstatnou část sebe sama. Jasně, člověk to nakonec vstřebá, půjde dál. Ale ta ztráta už zůstane naší trvalou součástí. Už navždy nás bude podstatný kousíček chybět.

    Teď jsme ve věku, kdy v podstatě můžeme mnohé, co si přejeme. Ale to, co si přejeme nejvíc, nemáme a nikdy mít nebudeme. Možnost uzdravit své blízké, pomoci jim v jejich trápení a bolesti.

    Netušíme, kdy to přijde. O to víc jsme zaskočeni.  Litujeme, že bezstarostné období tak prudce skončilo. Kdybychom mohli vrátit čas, udělali bychom to.

 A třeba bychom chtěli být víc spolu. Nebo bychom to prožili úplně stejně, protože naše soužití bylo prostě báječné.

    Protože to ale neumíme, nemáme ty schopnosti, musíme se naučit žít s tím, co je. 
Není nám patnáct, něco máme za sebou a víme, že každá etapa 
v životě má svůj konec.

      Tatínek v mnohé z nich hrál svou hlavní roli.

Náš první hrdina a ochránce, vzor. Později neotřesitelná opora 
a pomocník, zkušený rádce a moudrý patron všech našich rozhodnutí.

Spolehlivý a obětavý dědeček, další ze skvělých životních rolí. Všechny, za které se říká, děkuji, ale děkuji, které se nemusí vyslovit nahlas, protože on to ví. My víme, že on to věděl. A že jsme měli to obrovské štěstí, že jsme to společně prožili.

                         Vzpomínám na svého tátu.

  Snažíme se netruchlit příliš, spíš vzpomínat na to hezké.

Myslím na tátu, kterého jsem znala jako správného, veselého a férového chlapa.
 Život s ním byl fajn a navždy si ho ponesu ve svém srdci.  

     Víc už asi napsat nemohu, stejně jsou to jen slova, která situaci nezmění. Ale snad trochu pomohou ……
A zbytek si povíme, až se zase jednou sejdeme.......

                                                           

Děkuji

Ráda bych srdečně a upřímně poděkovala Vám všem za Vaše milá, empatická a povzbudivá slova. Děkuji a již brzy se rozepíši více. 
Psaní je prostě pro mě terapie. 
                              Vaši účasti si nesmírně vážím