Na tykání...

Kdysi bylo tykání výrazem soudružské spřízněnosti. Tykat soudruhovi vyjadřovalo spiklenecké poznání, že jsme na jedné lodi.  A lehce povýšený postoj k těm ostatním. S některými tento zvyk plynule přešel do nové doby, kde získal i jiné dimenze. Tyká se proto, že neexistují pravidla bontonu, přes veškerou mediální snahu páně ŠpačkaJ, tyká se proto, že je to amerikanismus, anebo prostě jen proto, že jste kolegové v práci. Zase něco jako, jsme na jedné lodi, tak proč si netykat. Pro některé to bývá důvod k rozčilení, pro jiné k fiktivnímu pocitu být cool, když si tykám s každým, koho potkámJ.

Realita, kdy se z úcty vykalo i vlastním rodičům, je dnes vnímána jako sci-fi. Dnes se mnozí rodičové dokonce nechávají od svých potomků oslovovat křestním jménem, jako by na oslovení táto mámo bylo něco nepatřičnéhoL. Ale zpátky k tykání. Už léta jsem alergická na situaci, když nastoupí mladý kolega (jedno, jakého pohlaví) a automaticky všem tyká. Samozřejmě ho rychle zbrzdím, ale napadá mě, kde se v nich bere ta bezprostřednost? Pravdou je, že v českém prostředí moc kultivovanosti neokoukají, mnohde je to tak, že ti staří zase automaticky mladým tykají, tak nějak bohorovně, snad z pozice doyena nebo jaké, což je stejný problém postavený na hlavuLJ.

   Pro mě je zlom v patnácti letech. Od patnácti let cizím dětem zásadně vykám, bez ohledu na bohorovné pobízení: „ ale tykej mu, je to ještě dítěJ.“  Nemám to ráda. Stejně jako bych nesnesla, aby nějaký cápek začal tykat mně, jen proto, že spolu pracujeme. Setkávám se s častým nesouhlasem, většina mých oponentů to považuje za přežitek, ale já mám některé přežitky ráda. Navíc si myslím, že tykání je určitá výsada, tedy ne jako za soudruhů, tykat si hned a se všemi. V tom jsem hodně staromódní a hodlám být i nadáleJ.

   Pak se jeden vyhne i trapnému okamžiku, kdy si s nadřízeným připíjí na (přeřeknutí) tikání místo tykání. V okamžiku, kdy si uvědomíte, že šéf trpí letitým a viditelným tikem oka, je rázem po vřelé pracovní atmosféře, která měla být nastolena vzájemným tykánímJ

Saxana

  a lexikon kouzel, čili nastavovaná kaše. JPo dlouhé době jsme se vypravili na rodinný film. Jako milovníci staré Saxany jsme to měli skoro jako povinnostJ. Nu, vzhledem k tomu, že dětská část výpravy byla spokojena, kulturní výlet splnil účel. Ale…je to prostě nastavovaná kaše, která nemá hlavu ani patu. Zatímco stará dívka na koštěti baví i po čtyřiceti letech, je svižná, vtipná a plná neotřelých nápadů, současnost nabízí jen oči pro pláč. Občas se zamýšlím nad tím, čím to je? Napadá mě samozřejmě věk a asi i vlastní nekritičnost, kdy jeden neví, kdy má skončit. Vnímám to u filmů Věry Chytilové, Jiřího Menzla a teď i u pana Vorlíčka. Ty skvělé kousky, které dokázali v mládí, už dávno odnes čas, a dnes už je to jen opravdu velmi slabá káva. Samozřejmě, obdivuji pana Vorlíčka, že se v osmdesáti letech pustí do náročné animace a všech těch technických vymožeností. Ale ve finále (alespoň z mého úhlu pohledu) triky vyráběné na koleně měly švih, nápad a byly prostě lepší. Tahle nápodoba Hollywoodu je prostě trapná a u nás to nikdo neumí, byť efekt otočeného vlaku byl pěkný. Ale k ničemuJ

Pan Vorlíček tady – asi úmyslně- vykrádá sám sebe. Asi to má působit jako odkaz na naší filmovou klasiku, ale ve skutečnosti to vypadá, že prostě došly nápadyL a tak obšlehneme dávno povedené. Poněkud nelogické je rodinné soužití staré Saxany a jejího manžela, kteří se brali v roce 71 (jak neopomenou v úvodu sdělit, čímž to celé ještě trapně zdůrazní) a dítě do druhé třídy mají až nyníJ.

 A děcko, které mimochodem hraje dost hrozně, ale to tam všichni, vůbec netuší, že má dědu netopýra,J naopak, má tetu Irmu, která loví nápadníky. No, nemá se připomínat reálný věk představitelů, ale Jiřina Bohdalová není zrovna v období, kdy by měla diblíkovitě a dost křečovitě lovit milence. Ale asi by to nebyl český film, bez BohdalkyJ.Celé to na mě tak trochu působilo, jako nepovedená vzpomínková akce. A triková animace, tolik vychvalovaná, se může jít schovat před dávnými triky bez počítače. Kdyby naopak, počítačem oživili Josefa Bláhu či Jiřího Sováka, nemuseli jejich role hrát jiní, a celé to nevyznívalo trapně. Petra Černocká sice vypadá exkluzivně, ale hraní to není. Navíc, jak už jsem zmínila, věkově mi to nesedí, mělo jít víc o její vnučku než dceru, která navíc nemá o minulosti maminky ani ponětí. Prostě tady vypadla jedna generace, což by třeba nevadilo, kdyby to bylo zahrané. Ale nebylo.Těm starým uličníkům Krause a Zavřela člověk snadno jejich lumpárny uvěřil, těm současným dětem neuvěří ani nos mezi očima. Pohádkové postavičky jsou neskutečně kýčovité, trapně kopírují ty americké velkofilmy, kde na podobné hlouposti mají nepoměrně víc peněz. Prostě smutek nad smutek, když si jeden uvědomí, co pan režisér dřív dokázal. Tehdejší Dívku na koštěti nebo první část Arabely považuji za konkurenci schopné světovým trhákům i dnes, byl tam nápad, vtip, zápletka, mělo to spád. A pak to zmizelo. Dnešní Saxana nemá nic. A tak je z toho člověku skoro až smutno. Nastavovaná kaše prostě není k jídlu. Jenže dětem se líbí a tak nevím….Jsem už tak vzdálená pohádkovému světu či si pěstujeme nenáročné publikum? Asi obojíJ

A co na to Iveta Bartošová?

„Co je s Ivetou Bartošovou?“ setkávám se v poslední době poměrně často s bizardní otázkou, kdykoli opustím hranice hlavního města.

Moji naprostou neznalost tohoto problému, který hýbe českou společností, považují za nepatřičnou, protože přeci žiji v Praze a měla bych mít o Ivetě dokonalý přehledJ

   Když jsem se ale nedávno s podobně investigativní otázkou setkala i ve svém celkem blízkém okolí, pochopila jsem, že je něco shnilého ve státě českém. Poznamenala jsem, že k Ivetě mám vztah asi jako ke státnímu rozpočtu Toga, tedy je mi naprosto ukradená. Některým se ale moje lhostejnost příliš nezamlouvala.

„Ale Iveta je přeci jednou z našich nejlepších zpěvaček!“L

  Podobná jistota se v argumentech tohoto bizardního fan klubu objevovala poměrně často. Pochybuji, že by se dala pregnantněji vyjádřit podstata současné kulturní úrovně.  Lidi zajímá, co se děje s Ivetou Bartošovou. Denně si o tom čtou v Blesku či jiných atraktivních tiskovinách, jelikož jiné čtení není dostatečně akční. Nepíše o Ivetě BartošovéL.

   S Ivetou Bartošovou mám tedy ve finále opravdu určité potíže.  V tom mají zvídaví tazatelé pravdu.  Nedá se to ale zlepšit. Jejími eskapádami se rozhodně nehodlám zabývat. Ostatně, co je zajímavé na životě obtloustlé stárnoucí asi alkoholičky? Snad jen to, že nezvládá výchovu svého syna, čímž by měla probudit zájem zejména sociálky a ne naší „kulturní“ veřejnosti.

Jenže když pak zjistíte, že kolem Ivety se točí hovory i na školní chodbě, ba i ve sborovně, je vám do pláče. Nebo se otevírá kudla v kapse.  Protože když jsem kdysi prohlásila, že na naší škole bude studovat vnuk Jana Procházky, i mnohé kolegyně marně pátraly, kdo to ten Jan Procházka vlastně byl. A to by se s Ivetou Bartošovou bohužel nestalo. Její drobeček naštěstí u nás studovat nechce, tak jsou moje úvahy čistě hypotetické.

Nepamatuji si přesně, kdy mi jméno Iveta Bartošová začalo vadit. Myslím, že jsem ji kdysi vnímala jako jednu z řady pophvězdiček, která zpívá docela normálně. V současném mediálním průjmu kolem bývalé zpěvačky a aktuální skandalistky může ještě tak zaujmout fiktivní studie“ jak úspěšně zničit své vlastní dítě“, nic jiného.

Proto její život úspěšně šumí mimo mě. Popravě řečeno, není to zas tak úplně jednoduché, Iveta totiž vykoukne takřka odevšad - internet –trafika – Billa-veškerá audiomedia bez ohledu na jejich veřejnoprávnost-ulice- kadeřnice- kavárna- venkovJ. Ba řekla bych, že před Ivetou není úniku. Zvlášť, pokud vám vadí. Všeobecně jaksi platí, že co vám vadí, toho je všude kolem nepřeberněL.

Ne všichni jsou zanícenými  voyery Ivetina života.  Ale obecně je jich mezi námi na můj vkus poměrně mnoho. A proto poměrně vyrovnaně očekávám situaci, kdy se každý problém zakončí zásadní otázkou:

“ A co na to Iveta Bartošová?“

A bez znalosti odpovědi se prostě nehneme dálJ……

Jan Tleskač už má dávno odzvoněno:-)

Posvícení

....nikoliv ještě svatomartinské, ale klasické, u maminky, která tak každoročně svolává celou původní i rozšířenou rodinu k prostřenému stolu:-). Kdo  by odolal nacpat si břich domácí husou a dalšími dobrůtkami.:-) A krom toho si popovídal, popil, zrelaxoval? Jen ta dieta se sem jaksi nehodí:-). Mezi tou záplavou lahůdek je to skoro sprosté slovo:-).Ovšem jinak má posvícení své neopakovatelné kouzlo.Asi i proto, že je pouze jednou ročně.

Dvojčata v Praze

„Veřejnost se nezdá být dosti rozlícená, aby nevolila strany, které za to nesou odpovědnost,“

 ....  přečetla jsem si v Lidových novinách. Má jít o odtajněnou americkou zprávu, která by snad mohla povzbudit oblíbenou konspirační teorii, že dvojčata si amíci zničili sami!!! Netuším, jak to bylo, ač se přiznám, že podobné myšlence o americké sebedestrukci za účelem zvýšení nějakého zisku či území, jsem docela nakloněna a ochotná uvěřit. Americká stejně jako ruská rozpínavost ve mně vůbec nebudí důvěruL.  Ale to není předmětem mých dnešních úvah. Mně se líbí ona věta o pasivní veřejnosti, která jako by byla namířena na naši současnou realitu. Veřejnost se vskutku nezdá být dosti rozlícená, protože si doopravdy nechá pokorně líbit všechno, co si na ni političtí zločinci vymyslí. Pokorně platíme vyšší jízdné, aniž by se zlepšily služby. Chodíme do práce za nižší plat, aniž bychom dělali méně práce. Nakupujeme méně potravin za více peněz, přičemž o kvalitě a čerstvosti se v našich obchodních řetězcích dá s velkým úspěchem pochybovat. Zaplatíme více peněz za nejhorší dálnice v Evropě, přičemž za vjezd na D1 by se naopak mělo platit statečným řidičům, kteří si tam dobrovolně ničí své vozy, nervy a velmi často i své životyL. Záměrně nemluvím o korupci, protože to by bylo jen nošení dříví do lesa. Kdyby v naší zemi bylo všeho tolik, jako korupce, kterou sice všichni kritizují, ale nikdo netrestá, jo, to bychom se měli. Nedá mi to jen nezmínit se o mé „milované“ Blance. Čísla mám opět z lidovek, tak doufám, že jsou skutečná, byť jsou děsivá. Tak tunel, který se začíná podobat fatě morgáně, měl být dokončen za 21 miliard korun. Ovšem konečná (snad, protože u Blanky jeden nikdy neví, kdy bude konečnáJ) cena je 37, 9 miliard. A nic. Nikde jsem se nedočetla o něčí odpovědnosti či trestu, naopak, ti, co si na Blance namastili kapsu, rozhodně nemají zájem o její dokončení. Kdo by také zabíjel zlatou husu, že? A tak se obloukem vracím k otázce, co dokáže tu naší veřejnost rozlítit natolik, aby si nenechala podobné věci líbit? Také si budeme muset sestřelit nějakou dominantu a na někoho to hodit?

Volný den

Během pracovního týdne se dopoledne dostanu do města málokdy. Exkurze s dětmi není zrovna klidná procházka a jinak to většinou nejde. Leda bych šla za školuJ, a to je v mém věku už poněkud trapné. Ovšem když jdu dávat krev, přichází volný den jako bonus. Nu, a protože krevní vysátí snáším poměrně dobře a bez následků, je to opravdu příjemný den. Většinou stihnu tolik věcí, že další kolo může být s klidem až za tři měsíce, při dalším odběruJ. Zařizuji, utrácím, nakupuji. Takže kromě zdravotnictví ten den podporuji i naši chátrající ekonomiku, a to velmi zdatněJ.

 Úspěšným zaplacením parkovací karty jsem tentokrát mimořádně podpořila i obecní finance Prahy 7, a to bez ohledu na to, že minimálně půl roku čistého času jsou parkovací zóny rozkopanéL, ale co by člověk neudělal pro své demokraticky zvolené zástupceJ?

 Poté jsem si po půl roce rozhodování Jzakoupila několik nezbytných doplňků, bez nichž už opravdu nemohu existovatJ, abych svou dopolední pouť zakončila tradičně v Luxoru. Jelikož jsem před Luxorem potkala Markétu WlčiciJ, málem jsem krom skomírající české ekonomiky podpořila i rozvinutý český zlodějský průmysl, neb jsme spolu uvolněně krafaly uprostřed Václaváku, a já měla vesele otevřenou kabelku s peněženkou navrchu, která chmatáky takřka vyzývala. Zjevně mi tentokrát s krví vysáli i moji běžnou ostražitost.  Václavští lapkové ale asi nemají rádi snadné výzvy anebo právě obědvali, takže jejich (i moje) skóre zůstalo nezměněno, zaplať pán bůhJ.  Naše setkání s Markétou bylo tedy jen pozitivně příjemným zakončením nečekaně volného dopoledne. V Luxoru jsem se poté finančně vyčerpala, ale zase mám už i první vánoční dárkyJ. Cestou domů jsem pozvolna získávala pocit, jaký mívám v cizině. Mnohojazyčné štěbetání na Příkopech tomu jen napomáhalo. Pozvolným tempem jsem se doploužila k tramvaji, která samozřejmě nejela podle jízdního řádu. Tentokrát byl jiný nejen čas, ale i trasa. Projela jsem se tedy úplně jinou částí Prahy, než jsem původně očekávala. Pražská MHD je zjevně každý den plná překvapení. Změna nebyla avizována ani česky, natož v jiných jazycích, a tak cizinci docela zírali. Zjevně se turistické výlety do Čech prodávají v sekci zlevněné adrenalinové zážitkyJ. Nicméně na Letnou jsem se nakonec úspěšně dostala.  A odpoledne už jsem jen relaxovala po šestačtyřicátém odběruJ

Rozhodnutí

Chovám určitý obdiv k rozhodným lidem. Umět se rozhodnout, jasně a rychle, bez ohledu na následky, to mi nikdy úplně nešlo.

   Už od mládí jsem o všem přemýšlela, mám, nemám? Udělat, neudělat? Říct či neříct? Zní to trochu hamletovskyJ, ale ve své podstatě to poměrně komplikuje život. V mém případě zejména nakupování. Neumím vyrazit do ulic a rozfofrovat výplatu jenom proto, že jsem v depresi či mě přepadla nostalgie. Knižní obchody jsou sice světlou výjimkou, ale výjimka, jak známo, potvrzuje pravidloJ. Většinou si vytipovaný kousek několikrát vyzkouším, poté si ho ještě párkrát zaběhnu okouknout, dumám, zda ano či ne. A když se rozhodnu, že tedy ano, zmíněný produkt je dávno vyprodánJ.

Docela jsem se těšila, že až dospěju do určitého věku,že s křížky na zádech dorazí i razantní rozhodnost. Někdy po vysoké škole to chvíli vypadalo nadějně. Osamostatnila jsem se, začala žít za vlastní peníze a prožívala okouzlení z finanční nezávislostiJ Tedy, než jsem si uvědomila neochvějnou pravidelnost placení složenek, nájmu, elektřiny a dalších otravných životních nezbytností.  Vrátila jsem se ke svému prastarému způsobu rozhodování, které velmi často připomínalo skok do ledové vody. Dlouhé odhodlávání, pak několik nádechů a teprve poté skokJ. Ale když už potom skočím, tak to stojí za to.

   Ovšem prodlevy před skokem se čím dál prodlužují. Když se mám rozhodnout tady a teď, neumím to. Vždycky se ve mně probudí skřítek neposeda, který mi nahazuje různé jiné varianty a ty všechny musím probrat. Co když to vůbec nepotřebuji, nebo co když budu peníze potřebovat na něco jiného?

Zkoušela jsem se s tím poprat, ale dosahuji jen jednorázových, více méně kontumačních, vítězství. Když odhodím veškeré zábrany, a roztočím výplatu, hned se dostaví výčitky. Nejspíš jsou naprosto zbytečné, ale jsou velkým mementem před příštím skokem.

Dobrat se kategorického rozhodnutí mi prostě nejde. A to se snažím. Je mi jasné, že rozhodovací schopnost je důležitá pro aktivní přežití. Buď uděláš rozhodnutí dobré, nebo špatné. Anebo také žádnéL.

Bývaly doby, kdy se rozhodovalo za nás. To ovšem není můj šálek kávy, ráda si všechno rozhodnu sama, jen mi to trvá poněkud déle, než je vhodné pro současný klipovitý způsob života. Dneska se musíte rozhodovat během vteřiny, jinak nejste inJ

Podle mých zkušeností je schopnost rychlého rozhodování se genetický rys. Buďto ho máte nebo ne. A na věku v podstatě nezáleží, znám mladé váhavce stejně dobře jako staré rozhodce.

Také mě napadlo, jestli nejde o svého druhu přeučitelnou schopnost. Třeba jako kdysi zkoušeli přeučit leváky. Ale ti samotní jsou důkaz, že co je dané, nezlomíš.

A tak třeba pořád nevím, jestli mám koupit,dejme tomu, nový telefon. Starý už skoro nefunguje, měla bych. Ale zase, ještě něco vydrží, bez nového mohu klidně existovatJ  A tak je to pořád dokola. Když přistoupím k fázi rozhodování, znejistím a pořád zvažuji všechna pro i proti. Mezitím všichni kolem už řeší dávno něco jiného a peníze na telefon jsem utratila za něco užitečnějšíhoJ

Než se prostě k něčemu rozhoupu…

Ale potom, když už, tak už.......J